Dialog je pro mě náhražka komunikace, říká režisér erotického dramatu s Hanou Vagnerovou

Hana Vagnerová a Matyáš Řezníček ve filmu Hranice lásky | Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary, Aerofilms

Český snímek Hranice lásky, který se na festivalu v Karlových Varech představuje v hlavní soutěži, zachycuje partnerskou krizi jedné dvojice, která se rozhodne otevřít svůj vztah. „Je to taková moje životní obsese – setrvávání v neuvěřitelně bolestivých, destruktivních vztazích, v nichž přistupujeme na nějakou hru, jen abychom o ně nepřišli. I když nás to ničí,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz debutující režisér Tomasz Wiński.

Rozhovor Karlovy Vary Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V rozhovoru pro Radiožurnál jste řekl, že Hranice lásky vznikaly sedm let a Hana Vagnerová v nich byla od samého začátku zaangažovaná nejen jako představitelka jedné z hlavních rolí, ale i jako spoluscenáristka. Jak velkou jste tehdy měli představu o tom, kam snímek povede?
Věděli jsme jenom, že chceme udělat film o páru, který je trochu v krizi a místo toho, aby se rozešel, se rozhodne svůj vztah otevřít. Neměli jsme žádnou fixní představu. Prostě jsme si začali pokládat otázky, které jsou pro nás ve vztazích důležité – a na které stále nemám odpověď, i když už je natáčení za námi. Nakolik můžeme být upřímní ve vztahu? Nakolik bychom měli být upřímní? Můžeme být ve vztahu absolutně svobodní, a co to vlastně znamená? Musíme se zraňovat, nebo to znamená lhát, abychom byli svobodní? Anebo snad existuje forma vztahu, ve které si můžeme sdělovat všechno, i ty bolestivé věci, aniž bychom o sebe přišli? Je mi 42 let a stále v tom nemám jasno.

KDO JE TOMASZ WIŃSKI?

Polský rodák a absolvent pražské FAMU získal v roce 2011 cenu za nejlepší film a režii na Famufestu za svůj absolventský snímek Příznaky. Na zahraničních přehlídkách zaujal o osm let později jeho krátký film Jiří pes uprchlík. V roce 2020 založil spolu s Terezou Nejedlou produkční společnost One Way Ticket Films, která se zaměřuje na výrobu radikálních filmových experimentů. Hranice lásky jsou jeho celovečerním debutem.

Podle mě jsou věci, které ve vztahu skloubit nejde. A ten film je právě takovým osaháváním si rozdílných modelů současných vztahů – a toho, jak jsou různí lidé schopni se v nich najít. Protože ty odpovědi jsou pro každého, předpokládám, úplně jiné.

Jak moc do vývoje filmu vstupovaly osobní zkušenosti ať už vás nebo herců?
Čerpali jsme hodně z našich zážitků a fantazií. Všechny věci v tom filmu jsou nějakým způsobem někým z nás zažity. A samozřejmě druhá stránka toho ještě je, jak Hranice lásky ovlivňovaly lidi nazpět. Jedna z hereček se kvůli jedné scéně rozešla s partnerem. Jeden ze známých českých herců zase ve filmu odmítl hrát, protože se mi svěřil, že ho žije a nechce se toho tématu dotýkat ještě na place. Řekl mi to na našem prvním setkání a bylo to v něčem vlastně strašně krásné.

Pohybujeme se tam na velmi křehké hranici něčeho dost osobního, co se normálně nevyslovuje nahlas. V tom mi ten film přijde zajímavý, nebezpečný a neuchopitelný.

V manifestu české filmové tvorby, který jste před několika dny zveřejňovali spolu se Šimonem Holým a Terezou Vejvodou, zdůrazňujete několikrát potřebu upřímnosti a autenticity. „Musíme být odvážnější, upřímnější, radikálnější a osobnější ve vztahu k filmu,“ píšete. Upřímnost, a co už na druhou stranu upřímností není, je také klíčovým tématem Hranic lásky. A sám zmiňujete, snad ještě větší roli než to řečené má ve filmu to, co se tam neříká.
To je velké téma, kterým se chci z osobních důvodů zabývat celý život. Potlačované emoce. Emoce, které nikdy nevyslovíme nebo je skrýváme. Hry a přetvářky, na které přistupujeme, protože si myslíme, že to je pro nás bezpečnější. Bojíme se, že když někomu řekneme, co si myslíme nebo co cítíme, tak o ně přijdeme, nebo nám to jakkoli jinak ublíží. Tutláním těch emocí si podle mě ubližuje ale mnohem víc.

Navíc to musí být dost vděčné i z hereckého hlediska.
Hercům hrozně pomáhá, když vědí, co jejich postavy cítí a přitom nesmí říct. S kameramanem Kryštofem Melkou jsme si pro každou scénu filmu dali takové zadaní: kdo se dívá na koho, z jaké vzdáleností a jakou emoci u toho potlačuje. Tři otázky definovaly v podstatě všechny formální volby filmu.

Vítězným snímkem festivalu ve Varech je íránské Nadějné léto, nejlepší herecký výkon předvedl Finger

Číst článek

Podtext je něco, s čím si miluju hrát. Dialog je pro mě zástěrka, náhražka komunikace, která se občas odehrává mimo dramatické scény – v samotách, přeřecích, mrknutí oka, kde spatříme, co člověk chtěl říct, ale nedovolí si to. To jsem zkoumal i ve svém krátkém filmu Jiří pes uprchlík. Je to taková moje životní obsese – setrvávání v neuvěřitelně bolestivých, destruktivních vztazích, v nichž přistupujeme na nějakou hru, jen abychom o ně nepřišli. I když nás to ničí.

Výsledkem toho podle mě může být jenom nějaký druh násilí. Sebepoškozování, psychický teror vůči někomu dalšími nebo vůči sobě samotným. O tom budu točit filmy do konce svého života.

Jak probíhal výběr hereckého partnera k Hance Vagnerové, a pak postupně i vedlejších rolí, ve kterých se objeví třeba Martin Hofmann, Hynek Čermák, Lenka Krobotová nebo Antonie Formanová?
S Hankou jsme si řekli, že je zásadní, aby jim s hereckým partnerem bylo spolu dobře. Zkoušeli jsme různé herce, a furt to nebylo ono. Ptal jsem se Hanky, jak to cítí – jestli je tam jiskra, jestli jí to baví. Věděli jsme, že i když ten člověk bude technicky dobrým hercem, tak pokud tam budou tyhle věci chybět, nebudeme tomu věřit. A tím pádem film nebude žít, a nemá cenu ho ani točit.

A pak nastoupil Matyáš Řezníček, kterého mi někdo doporučil, a s Hankou se začali navzájem popichovat. Byl to takový živý ping pong. Když byli spolu, nedokázali jste předpovědět jejich další reakci. Bylo jasné, že to musí být Matyáš.

Matyáš Řezníček a Hana Vagnerová ve filmu Hranice lásky | Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary, Aerofilms

Skvělé je, že je skoro o deset let mladší než Hanka, navíc totálně neokoukaný, i když jde o člena souboru Národního divadla. Lidé se nás ptají, kde jsme toho úžasného herce vzali. Myslím si, že jak on, tak i Hanka mohou na ten film být hrdí. Je to jejich velká herecká show.

A co se týče ostatních rolí, udělal jsem rozhodnutí, že i když nemáme moc peněz, nebudu dělat v obsazení žádné kompromisy. Casting jsem udělal sám – prostě jsem volal všem hercům tady v republice, kteří mi přišli, že mají autentický projev. Se všemi jsem se sešel osobně a ukázal jim odvážné testovací záběry, které jsme natočili s Hankou a Matyášem.

To je, myslím, dostalo. Moje odvaha, přístup k tématu a to téma samotné. Přistoupili na to, i když jsme pomalu neměli na honoráře. Toho si vážím – a stejně tak i skutečnosti, že riskli s debutantem tak křehké téma, které mohlo skončit jako totální parodie nebo trapas.

Jak se hercům prodává role v takovém filmu? Představuju si, že asi nezavoláte Martinu Hofmannovi a neřeknete: „Ahoj Martine, mám pro tebe roli. Budeš hrát chlápka, co si rád dopřeje swingers party.“
Zrovna v Martinově případě je to hrozně zajímavé. Vrátím se na chvíli k těm potlačovaným emocím. Vždycky vymýšlím postavu tak, že si napíšu celou její historii. Přemýšlím nad tím hlavně v tom smyslu, co ten konkrétní člověk prodává světu, co reálně cítí a jak žije. V případě postavy Martina Hofmanna jsem chtěl, aby byl tak suverénní v tom, jak je spokojený se svou svobodou, jak naprosto cizí jsou mu negativní emoce typu žárlivosti, že ani nemusí nikoho přesvědčovat, nemusí prodávat ideologii svobodné lásky, protože on ji žije. A nechápe, že někdo další ne.

Eliška Křenková (která ve filmu hraje Hofmannovu partnerku, pozn. red.) si vymyslela polohu takové gejši – někoho, kdo si užívá, když druzí nemají odvahu žít jako ona. Přijde jí to roztomilé a nesmyslné.

Roztomilí monogamisté.
Něco takového. (směje se) Já jsem si původně jejich dvojici představoval jako lidi, co nám budou prodávat ideologii, ale ona nabídla něco strašně chytrého, což bylo: „Já nikomu nemusím nic dokazovat.“

‚Režiséři se bojí mluvit s herci‘

Přijde mi, že tohle nemohl být ten typ filmu, u kterého by herci tvrdili, že ke své roli našli univerzální klíč ve scénáři, protože ten se i podle vašich slov v průběhu natáčení neustále měnil. Předpokládám, že jste nad postavami museli vést dlouhé debaty.
Scénář jsme vyimprovizovali s Hankou. Všechny scény jsme nahráli na kameru, já jsem to zpětně sepsal, a pak jsme s každým z herců tu situaci sehráli znovu. Pozval jsem je všechny k sobě domů a v podstatě jsme škrtali dialogy. Často už u toho byl náš kameraman, který si tak mohl hledat vizuální přístup k té scéně.

Z nahraných zkoušek vznikl scénář, který byl pak ještě zpětně na place donekonečna modifikován. Takže to byl velmi organický, improvizovaný proces, do kterého byli herci zapojeni jako tvůrci.

Když něco napíšu, tak pak schválně pozvu herce k sobě domů, aby ten můj trapný dialog přečetli – a ještě je u toho nahraju, abychom tu trapnost i slyšeli. Nestydím se za ni. Oni řeknou: „Vždyť je to trapný.“ A já řeknu: „Tak pojďme škrtat. Pojďme to vymyslet tak, abyste to cítili.“ Dokud to necítí, netočíme.

Rap, erotické experimenty i soukromá dramata roku 1968. Sedm českých premiér z karlovarské soutěže

Číst článek

Mám naprostou důvěru v to, že herci nejlépe poznají, co funguje. Buď ta nahrávka vyzní pravdivě, nebo ne. A tím se řídím.

To musel být pro herce dost unikátní zážitek. Takové možnosti určitě nedostávají u každého filmu.
To se nedělá. Režiséři se bojí mluvit s herci, protože by se jim museli totálně otevřít. Dost málo lidí je ochotných to absolvovat. Ale já jsem extrovert – nechci říkat úplně exhibicionista, ale rád se v tom patlám. Pro mě je důležité se o tom bavit – a na natáčení s herci je to pro mě asi i to nejkrásnější. Já jim o sobě vyprávím, oni se otvírají, nějaké polohy potom čerpáme přímo z jejich osobních zážitků. Jsou to vlastně hrozně blízké vztahy, co s herci máme.

O natáčení choulostivých scén se teď v zahraničí hodně diskutuje. Některé štáby využívají třeba odbornosti koordinátora intimity. Karlovarský festival tu letos uvádí britský snímek Hodně štěstí, pane Veliký, jehož režisérka Sophie Hyde se svými hereckými protagonisty údajně strávili den nazí, aby se mezi nimi odbourali bariéry a bylo jim příjemněji ve vzájemné společnosti. Jak jste k tomu přistupovali u Hranic lásky?
Já bych koordinátora intimity neschválil. To by bylo, jako bych někoho vzal k sobě do postele. Ne, že bych potřeboval s herci dělat nějaké tajné věci. Spíš to vnímám tak, že když se sejdu s kamarádem, taky nechci, aby vedle nás seděl pán a kontroloval, jestli se správně bavíme a saháme na sebe. Samozřejmě je to o důvěře a citlivosti, ale nechtěl bych, aby mě někdo kontroloval. S tím mám možná problém obecně.

Dělám to intuitivně – aby to toho člověka nebolelo. Když překračuju hranici a on mi řekne, že to nechce, tak ho do toho nebudu manipulovat. Musí se cítit dobře v tom, co dělá, a chápat, proč to děláme.

Režisér Tomáš Wiński a umělecký ředitel KVIFF Karel Och během slavnostní premiéry filmu Hranice lásky | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Část scén ve filmu vzniká na mobil. Jsou to většinou chvíle, kdy spolu hlavní dvojice leží v posteli, mají sex, doznávají se jeden druhému z nejtajnějších představ. Mluvil jste o tom, že herci telefon jenom drželi a kameraman Kryštof Melka ho ovládal na dálku. Umožnilo to právě během těch nejintimnějších scén seškrtat i přítomný štáb na place?
To bylo nutné. Ale my jsme paralelně s mobily natáčeli i na kameru, takže tam stejně vedle nich bylo pět lidí. Vždycky to ale bylo tak, že zatímco oni tam leželi nazí, my jsme byli schovaní. Nikdo je nesměl rušit.

Měli jsme chápavý štáb, který herce respektoval. Samozřejmě jsem jim řekl: „Žádné debilní vtípky ani komentáře, nic. Je to velmi křehká situace.“ Dělali jsme všechno pro to, aby se v té nekomfortní situaci mohli cítit co nejkomfortněji. Stejně si ale myslím, že to pro ně muselo být nepříjemné.

Snímek se původně, nebo aspoň dlouhou dobu jeho příprav, jmenoval Obrazy lásky. Teď jsou z toho Hranice lásky, což už samo o sobě evokuje nějaký konflikt. Proč k té změně došlo?
To byl nápad producenta Jiřího Konečného. Hrozně se mi to líbilo. Obrazy lásky mi přijdou obecnější, v něčem právě nekonfliktní. Trošku navozují pocit romantického filmu, zatímco Hranice lásky nás rovnou hází na hranu. Přišlo mi to více konfrontační, ostřejší, silnější – a v něčem i přesnější, protože ten film je o určování hranic, o tom, jestli si jsme schopni tu hranici postavit a říct: posud jo, odsud ne. V tom je drama toho filmu.

Spousta lidí a zamilovaní pejsci. ‚Po covidu jsme to chtěli rozsvítit,‘ říká autor plakátu pro filmové Vary

Číst článek

Když už mluvíme o dramatu, nemůžeme nezmínit plakát k Hranicím lásky, který je nejen na české poměry dost odvážný – a možná diváky také láká na trochu jiný film, než ve výsledku dostanou. Provokace je tam záměrná?
Samozřejmě. Chceme na sebe upozornit, pozvat všechny do té naší postele. Nebudu prozrazovat, co tam uvidí. Myslím, že to bude silný zážitek, který s lidmi zamává.

Ten plakát vlastně je ten film, i když ne doslova. Jen v takové metaforické rovině.

Chci se ještě zeptat na spolupráci se Šimonem Holým, který tady ve Varech uvádí svůj druhý film A pak přišla láska... Pro vaše Hranice lásky ale skládal hudbu. Jak ta spolupráce probíhala?
Skládání hudby se Šimonem je krásný zážitek. My jsme spolupracovali už podruhé, před Hranicemi lásky ještě na Jiřím psu uprchlíkovi. Vždycky to probíhalo tak, že jsme se zavřeli na několik dní ve studiu. On seděl u přístroje, hrál mi návrhy a já je živě komentoval. Pouštěl mi nějakou hudbu, já mu říkal, tenhle motiv ano, tenhle ne.

Krátký film jsme takhle dali dohromady za dva dny, k Hranicím lásky nám celý soundtrack trval tři dny. Prostě jsme to ze sebe dostali. Bylo to takové přirozené napojení.

Z mého pohledu je Šimonova hudba geniální v tom, jak je nenápadná. Ona scénami prosakuje, necpe se na první plán. A navíc mi přijde hrozně přesná, protože navozuje ty potlačené emoce, o kterých jsme už mluvili. Spolupráci se Šimonem považuji za jedno z nejkrásnějších pracovních setkání.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme