Bývalý padouch Gru, agentka Lucy, trojice adoptovaných holčiček a armáda patlajících poskoků se vrací v dalším dílu série studia Universal Pictures Já, padouch. Každá z postav si přitom plně uvědomuje, že už nejméně o dva snímky a jednu žlutou katastrofu překonává vlastní životnost, a tak jen ze všech sil pokračuje, dokud marketingovému týmu nedojdou nápady na potraviny ve tvaru Mimoňů.

Tento článek je více než rok starý.

Fredonia 10:30 29. června 2017 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zatímco se na plátně objevuje obří název produkční společnosti, z pravé dolní kantny vkráčí do obrazu trojice Mimoňů s hudebními nástroji. Postupně se ozve zatroubení, hlasité vyjeknutí a uprdnutí. Dětská část publika propuká ve smích. Obraz se mění a tichý sál ožije osmdesátkovou hitovkou. Dospělí si mimoděk poklepávají nohou do rytmu.

A tak máte rodinný film. Děti se baví pohledem na fyzickou komedii animovaných postav a rodiče přežívají na nostalgii. Představovaný svět hýří barvami, hrají známé songy a Mimoni se už šest scén za sebou neobjevili. Až zhruba v půlce filmu, kdy jste v pololehu zaboření do sedaček, si ale náhle uvědomíte, že je to celkem nuda.

Ve druhém pokračování (třetím, pokud počítáte nepříliš povedené sólo turné žlutých přisluhovačů zla v Mimoních) příběhu o napraveném superpadouchovi Gruovi (s hlasem Jiřího Lábuse) se řeší hlavně rodina. Zatímco se Gru poprvé setkává se svým zatajeným dvojčetem Druem (také Lábus), Lucy (Veronika Žilková) se snaží vyzrát na to, jak být co nejlepší matkou malé Margo, Edith a Agnes.

Harry Potter slaví 20. narozeniny. Otestujte si, jak dobře znáte knižní sérii o mladém kouzelníkovi

Číst článek

Protože si ale někdo v tvůrčím týmu řekl, že 90 minut je na morální lekci v rodinných vztazích až moc, dostane se nám mimo jiné zápletky o vyhazovu z Antipadoušské ligy, pobytu Mimoňů ve vězení a Agnesině honbě za domestikovaným jednorožcem.

Skoro až nevýznamně tak z toho vychází dějová linka s hlavním záporákem snímku Balthazarem Brattem, který kvůli traumatu ustrnul ve svém osmdesátkovém já. Jak se zdá, vyrovnat se se zašlou slávou mu pomáhá jenom páchání zločinu. I když to není zrovna prototyp záporáka („To není zlosyn, ale muž s ramenními vycpávkami!"), musí se mu nechat, že má styl. Sice přihlouplý, ale stále styl.

Loupí totiž zásadně do tónů Bad od Michaela Jacksona, dlouhé vlasy má vždy v úhledném číru a bojuje pomocí extra nafukovacích žvýkaček. Jeho mroží knír a začínající pleška jsou pak zdrojem nejméně čtvrtiny všech vtipů ve filmu.

Já, padouch nadále bojuje se svým odvěkým problémem – uměřeností. Neschopnost poznat, kdy už je něčeho příliš, která vyvrcholila právě snímkem Mimoňové, kde se z humorných vedlejších postav staly všeobjímající otravní protagonisté, se ale ve třetím díle překvapivě netýká žlutých poskoků.

Ti se staví až na druhou kolej, odkud dokáže lépe vyznít jejich komediální síla. Po celovečerním zklamání tak jde zase prohlásit, že Mimoňové stále dokážou rozesmívat. Jejich scény z věznice, kterou si svým způsobem podmaní a v níž si skupinově tetují na zadky veselé kérky, patří dokonce možná k vrcholům celého filmu.

O to větší škoda je zápletek, které se málokdy protnou a v některých případech ani nedojdou uspokojivého rozřešení. Já, padouch 3 je totiž jinak kvalitní animací, která má svá silná i slabá místa, a která se dokonce pokouší i o invenci v rámci dabingu. Zbývá ji už jenom poznat kouzlo uměřenosti. Pokud se to skutečně naučí, poznáme až tak, že další díl už nevznikne.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít