‚Dva národy při snaze porozumět si.‘ Remunda s Klusákem na Ji.hlavě uvedou film Jak Bůh hledal Karla
Česko má s Polskem několik set kilometrů dlouhou společnou hranici. Přesto se jako národy v řadě věcí lišíme – například v pojetí víry k Bohu. Česko-slovenský filmový štáb s Vítem Klusákem a Filipem Remundou vyrazil k polským sousedům pátrat po kořenech jejich katolické víry. Pojali to trochu netradičním způsobem. Sledovali totiž jiný, částečně falešný štáb v čele s režisérem Karlem Žaludem.
„Byl to záměr. Říkali jsme si s Filipem (Remundou), že pokud máme jet zkoumat, jakým způsobem se nakládá s vírou, náboženstvím, duchovností v Polsku dnes, tak když tam vyrazíme jen my dva s kamerou, budeme jako ti šťouraví reportéři. Bylo by asi složité na sebe obracet kameru. Bude to rovnější, když ukážeme oba dva národy při snaze si porozumět,“ vysvětluje Vít Klusák pro Radiožurnál.
Natáčení trvalo pět let i proto, že bylo obtížné sladit dohromady program dvou štábů. „Potřebovali jsme se protnout s akcemi a událostmi, abychom zobrazili to výrazné dění. To znamená třeba ty různé ‚pilgřimky‘,“ pokračuje dokumentarista.
Dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda opět spojili síly. Ve filmu Jak Bůh hledal Karla se s falešným štábem vydali do Polska, kde natáčeli o tom, jak místní vnímají víru a v čem jsou Češi v tomto ohledu jiní
Právě při jedné poutní mši konfrontovali tvůrci katolického kněze s tím, že sexuálně zneužíval několik žen. „Zároveň do toho filmu neproniklo několik motivů. Třeba mě mrzí, že jsme měli polskými rešeršisty rozpracovaný motiv z léčebny homosexuálů, která se jmenuje Odvaga,“ dává příklad Klusák.
„Říkají, že mají třicetiprocentní úspěšnost. Většinou chlapce léčí fotbalem a modlitbou. Ale z pochopitelných důvodů naše oficiální žádosti o možnost tam natáčet a pořídit s naším štábem reportáž poslali do háje, protože si asi nepřejí své know-how odhalovat.“
Akce komunistické strany v KLDR?
Spolurežisér Filip Remunda vycházel před natáčením také z toho, že vnímal polskou katolickou církev jako instituci, která za komunismu pomáhala disidentům.
„Vztah Poláků k víře vnímám ještě z dob komunismu, kdy se tradovalo, že tam v kostelích existuje hnutí odporu, a věděli jsme, že církev poskytovala disentu bezpečný prostor. Očekával jsem od toho, že se tam setkám s nějakou hlubší duchovností,“ vypráví dokumentarista.
Poláci nejsou konzervativní, to jsou Češi. My na to nemáme kontinuitu, říká šéf Polského institutu
Číst článek
„Když jsem ale poprvé přijel do Čenstochové v rámci rešerší k filmu, nevěděl jsem, jestli jsem v Severní Koreji na masové akci komunistické strany, nebo jestli to skutečně ti dospělí Poláci, kteří zpívají dětské písničky, myslí vážně. Takže jsem pro sebe objevil naivní rozměr polské nebo jakékoli jiné religiozity, která je vztažená k pozlátku, vzývání ikon.“
Filmaři zachytili například, jak místní Rádio Maryja ovlivňuje i politický život v Polsku. „Postupně se film začal lámat v mocenské rovině, kdy jsme objevovali vztahy různých mediálních domů, které podporují více či méně demokratické politické strany. A najednou jsme začali objevovat příběhy lidí, kteří vyprávěli o tom, že se z katolické církve v Polsku skoro nejde vypsat,“ dodává Remunda.
Dokumentární film Jak Bůh hledal Karla uvidí první diváci v premiéře na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu v Ji.hlava na konci října.
