Herec Přeučil: Teď se musíš o rodinu postarat ty, řekl otec, když mi bylo dvanáct. Pak ho odvedli
Herec a pedagog Jan Přeučil hraje na filmovém plátně i televizních obrazovkách častěji padouchy, než kladné hrdiny. Jeho dětství pak ovlivnil fakt, že jeho otec byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Musel do učení, teprve pak vystudoval gymnázium a až napodruhé se dostal na vysněnou DAMU. Byl hostem pořadu Českého rozhlasu Pardubice.
Váš otec byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Připadá mi z toho, co jsem četla, že to docela zásadně ovlivnilo váš život.
Je to tak. Táta pro mě byl ohromná osobnost. Fantasticky mě vychovával a po roce 1945 byl poslancem prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Byl velikým zastáncem demokracie, osobní přítel Jana Masaryka. Bohužel boxoval za demokracii a krásné myšlenky, což komunisté nemohli přenést přes srdce.
V roce 1948 když přišli k moci a slibovali lidem doslova ráj na zemi, a že se všichni budou mít fantasticky, tak najednou to začalo skomírat a nebyla to pravda. Museli ukázat na někoho, kdo za to může. Proto zkonstruovali proces s Miladou Horákovou, kde byl i tatínek, který byl jejím velkým přítelem a byl odsouzen na doživotí.
Vzpomínám si přesně na tu chvíli, kdy k nám vtrhlo asi 12 chlapů v půl páté ráno. Tatínek už seděl v předsíni, měl na rukou pouta a oni mu dovolili se se mnou rozloučit. Přišel ke mně, vzal mě za hlavičku, dal mi pusu na čelo a řekl: „Honzo, jsi tady jedinej chlap, musíš se o ty holky postarat.“ To znamenalo o mojí maminku a sestřičku.
Ani jsem si neuvědomoval, co to znamená, bylo mi dvanáct. Teprve později, vývojem týdnů, měsíců a let, jsem si uvědomoval, co to obnáší. Když jsem chtěl jít studovat na gymnázium, tak v závěrečné komisi byl mladý muž ve svazácké košili a řekl, že v žádném případě, že musím do dělnického hnutí a smýt vinu svého otce.
Takže jste šel do učení do ČKD?
Ano, ČKD Stalingrad, pracovní zálohy. Dodneška si pamatuji. Když jsem do toho domu vstoupil, tak tam byla cedule, kde bylo napsáno: Zde si říkáme soudruhu a zdravíme se čest práci.
VIDEO: Kdyby Palach byl jen v osobní krizi a depresích, možná by do toho nešel, myslí si herec Viktor Zavadil
Číst článek
Ty tři roky byly zajímavé, hrál jsem ochotnické divadlo, začal studovat na gymnáziu pro pracující a po třech letech jsem dělal zkoušky na divadelní fakultu. Udělal jsem je, ale bylo mi řečeno, že jsem stále jsem syn Františka Přeučila, který se snažil změnit režim v lidově demokratickém hnutí, takže musím zpátky do slévárny a znovu se zocelovat, což pro mě byla veliká potupa.
Znovu jsem se připravoval na DAMU, a když jsem ty zkoušky v roce 1956 udělal a byl přijat do prvního ročníku, tak jsem měl to ohromné štěstí, že mým profesorem se stal vynikající herec Radovan Lukavský.
Kdyby to vyšlo napoprvé, tak byste studoval s Janem Kačerem, Ninou Divíškovou, Janem Třískou. Napodruhé to bylo s Janou Hlaváčovou a Milenou Dvorskou. V dobré společnosti.
Velmi dobré společnosti. Byli jsme nejmenší herecký ročník, bylo nás sedm. Byli jsme fantastická parta a Radovan Lukavský nás vychovával k takovému hereckému gentlemanství, což mu nemohu zapomenout.
Kladl důraz na jazyk, češtinu a hlavně na to, že jsme v podstatě tou profesí posedlí, protože jinak to nejde. Bylo to velice krásné a ty čtyři roky na DAMU byla fantazie, na kterou nikdy nezapomenu.
Pro svou první roli jste musel umět jezdit dokonale na koni. Co bylo dřív - vaše láska ke koním, nebo nabídka role?
Vzpomínám si, že jsme měli hereckou tvorbu a přišel tam asistent Filmových ateliérů Barrandov, že Jindřich Polák připravuje film Smrt v sedle a že by tam potřebovali nějakého kluka. Zahleděl se na mě, dělal filmové zkoušky a udělal je. Museli jsme pochopitelně ovládat jízdu na koni a zajímavé je, že film se točil ve Slatiňanech, čili v Pardubickém kraji. Šéfem jezdčíků byl Jiří Sovák, který také měl umět jezdit na koni. Dodneška ten film je promítán v televizi, protože to byl první širokoúhlý barevný český film.
Máte nějaké vysvětlení pro to, že muž s vaším chováním a vizáží je režiséry natrvalo zařazen do škatulky lumpa?
Tenhle film byl odrazovým můstkem k padouchům. Natočil a namluvil jsem jich desítky a desítky. Hraji je rád. Vždycky se v těch lidech na šikmé ploše snažím hledat nejen tu negativní stránku, ale i určitou pozitivní.
Ale musím se přiznat, že když jsem byl vlasatým chlapcem, tak jsem hrál i prince. S mojí první ženou Štěpánkou Haničincovou jsme točili řadu televizních pohádkových seriálů, kde Štěpánka hrála všechny princezny a dámské role a já všechny pánské. Byly to pohádky norské, francouzské, orientální. Čas od času se to objeví. To byla éra princů, ale pak jsem přeskočil na ty rošťáky.
Velkou radost vám prý udělala nabídka zahrát si ve filmu Milada, právě kvůli tatínkovi.
Když se začal film točit, tak jsem si říkal, že bych v něm velice rád hrál, protože jsem to považoval za jakousi morální povinnost, nějakým způsobem v tom filmu být.
Sedmadvacet let jste učil na DAMU. Vašimi žáky jsou například Ivana Chýlková, Karel Roden nebo Eva Holubová. Když dnes posloucháte nebo se díváte na své žáky, co vás napadá?
Mám z toho radost a ta setkání jsou příjemná. Vždycky se před studenty stavím ne jako vousatý profesor, ale jako jejich budoucí starší kolega. Je to asi rok a půl zpátky, točili jsme nějakou detektivku, byla tam Ivana Chýlková a viděla mě na čtené zkoušce. Běžela ke mně a líbala mě. To jsou milá setkání a je to fajn.
Vždy jsem se snažil klást důraz na praxi a zasvěcovat je do kouzla hereckého řemesla. Ta profese je krásná, spalující, náročná, ale je to profese, která má lidem ukazovat krásu života ve všech podobách i krásu jazyka českého.
Se svým Divadlem Evy Hruškové a Jana Přeučila jezdíte po celém Česku. Co vás na té práci nejvíc těší a dělá největší radost?
Se Štěpánkou, mou první ženou, jsme dělali divadlo. Už to bude 19 let, co odešla do hereckého nebe, a 17 let, co jsem s Evičkou. Evinka to dělá fantastickým způsobem, je to ohromná loutkoherečka a snažíme se to divadlo dělat takzvaně apelativní. To znamená, že mladou generaci vtahujeme do toho procesu. Snažíme se o velice kvalitní scénáře, dobrou hudbu, výborné loutky a dobrou choreografii.
Celý tento komplex se snažíme předávat mladé generaci a hrajeme nejen pohádky, ale i Staré pověsti české, řecké báje. To jsou atraktivní tituly a snažíme se, aby i kvalita jazyka byla dobrá a mělo to dobrou rezonanci. Snažíme se, aby to bylo na vysoké profesionální úrovni.
