Kamera lže, ale lidi doslova rozsvítí, říká Jan Svěrák. O dalším filmu režisér zatím nepřemýšlí

Proč nemá náhoda ve filmu místo nebo proč byste na ulici herce, kterého jinak milujete, asi nepoznali? Podle nositele Oscara a režiséra Jana Svěráka za to může filmová kamera, která „kecá“. Více v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.

Hovory Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jan Svěrák | Foto: Vladimír Kroc

„Kamera má kupodivu víc ráda menší lidi, a pak herce s větší hlavou (oproti tělu). Jakoby se líp vešli do kamery a vycházejí dobře i na plátně,“ prozrazuje v pořadu Hovory „mladý“ Svěrák. Toto oslovení prý už ve svých 54 letech bere jako lichotku.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Janem Svěrákem

Kamera tak má podle režiséra ráda například Annu Geislerovou. Kdybyste ji ale potkali na ulici, tak je to taková šedá myška,“ dodává.

„Kamera prostě lže a fantastickým způsobem,… protože lidi rozsvítí. Dělal jsem třeba kamerové zkoušky s jedním polským hercem, který vypadal výborně, ale když se natočil, najednou to byl jeho o deset let starší bratr, kterému zmizely oči,“ vypráví.

Naše oko prý funguje na jiném principu než objektiv kamery. Kdysi byl film, na který se děj zaznamenává, hlavně chemický proces. Dnes jsou kamery digitální, ale pořád se co nejvěrněji snaží napodobit chemický proces dřívějšího filmového pásu. „Je lichotivý pro to, co zaznamenává, rozhodně ale není objektivní. To všechno dohromady znamená, že kamera kecá,“ dodává Svěrák. 

Náhoda do filmu nepatří

Proč nemá náhoda ve filmu místo? „To je naše základní pravidlo. Protože máte omezené množství prostředků, se kterými se můžete vyjádřit. Takové ingredience, ze kterých vaříte i doma. Co si do kuchyně přinesete, to tam máte. A myslíte, že dobré jídlo uvaříte tak, že do hrnce naházíte náhodně, co doma najdete?“

Mezi základní „ingredience“ patří obraz, kompozice, zvuk a hlasitost toho, co zazní, a herecký výraz. Režisér musí u všeho vědět, co to způsobí. „Náhoda u filmu nemá místo. Když vám má foukat vítr, musíte vědět proč. Jestli to má dramatizovat scénu, přitahovat herce k herečce a on se brání, nebo jestli ho to od ní odfukuje. To je velký rozdíl, stejně když má být bezvětří,“ přiblížil.

Poslední snímek?

Svěrák natočil několik velmi známých a oceňovaných snímků – třeba Kolju, Vratné lahve nebo Jízdu. Ten poslední z roku 2017 se jmenuje Po strništi bos a byla to už sedmá spolupráce s otcem a scenáristou Zdeňkem Svěrákem. Po premiéře ale prohlásil, že to byl jeho poslední snímek.   

„To platí pořád, zatím nemám chuť ani téma, které by bylo třeba akutně kout a něco z toho vykout,“ přiznává. Zato se vrhnul do překladu knihy Jona Boorstina Tajemství filmové řeči aneb Proč funguje americký film. Dostal totiž nabídku přednášet studentům na FAMU a hledal téma, co bude říkat.

Svěrákovy paměti, část třetí. Po strništi bos je milá sbírka příhod bez děje

Číst článek

Kniha podle Svěráka popisuje filmařské zákulisí a popisuje ji u filmů, které všichni známe. Jenže autor o nich přemýšlí jinak. Odkrývá souvislosti, o kterých jsme nevěděli.

S Boorstinem se Svěrák poznal osobně. „Bylo to tehdy, kdy jsme byli v Americe s Koljou, a náš producent ho na projekci pozval. Byl z filmu nadšený a to se tam fakt často nestává, pak nás pozval k sobě domů na večeři. A tam mi věnoval svou knihu,“ popisuje.

„Já si pak dlouhá léta jako ignorant jen prohlížel obrázky a až když mě na FAMU požádali o přednášky,… tak jsem do ní znovu nahlédl a našel tam spoustu užitečných rad… No, a tak jsem ji začal překládat,“ řekl.

Kdyby prý Jona Boorstina přečetl jako mladý filmař, tak by se v mnoha případech asi nakonec rozhodl stejně, „ale s větší jistotou, protože bych věděl proč,“ dodává.

Jana Klusáková, lup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme