Režisér Dužan Duong: Chci se odprofilovat od Vietnamce, co dělá 'žluté' filmy

Je vtipné, že mě berou jako dokumentaristu, i když mám vlastně nahrané věci, říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz režisér Dužan Duong. Jeho nový krátký snímek Bo Hai uvede na konci měsíce festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Duong v rozhovoru popisuje, jaké bylo režírovat vlastního otce, jak vypadá typický den za pultem večerky nebo jak se daří českým seriálům v autentickém zachycení vietnamské kultury.

Rozhovor Praha / Jihlava Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Režisér Dužan Duong | Zdroj: Repro YouTube

Cítíte se víc jako dokumentarista, nebo jako režisér hraných filmů?
Když jsem nastoupil na FAMU, tak jsem tam šel s cílem dělat hrané věci, klipy, reklamy… Tam jsem zjistil, že to moc nefrčí, že se tam točí jiné filmy a že reklamy haní. Tak jsem odtamtud odešel. Chtěl jsem pracovat na tomhle projektu, na Bo Hai.

Předtím jsem točil jeden film s bráchou, a to byl skoro až takový videoblog. Říkal jsem si, že chci, aby to vypadalo jako hraný film. A oni to nakonec vzali do Jihlavy (na Mezinárodní festival dokumentárních filmů, pozn. red.) do výběru Česká radost. Tak jsem si tentokrát řekl, že fakt chci udělat hraný film a chci, aby to bylo na hraném festivalu. A paradoxně to berou jenom dokumentární festivaly (směje se). Možná je to pochvala pro mě, že jsem dokázal udělat autentický hraný film, který vypadá jako dokument.

KDO JE DUŽAN DUONG?

Dužan Duong je český režisér vietnamského původu. Do Česka se přestěhoval ve svých 4 letech. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, už během studií si ale uvědomil, že by chtěl spíš točit filmy. Na FAMU ale nedokončil ani první semestr. Jeho první krátký film Mat Goc byl vybrán do soutěžní sekce Česká radost na MFDF Ji.hlava 2014. Kromě takzvaných docufiction točí také reklamní spoty nebo krátká taneční videa.

Svůj projekt označujete jako docufiction. V rozhovorech často zmiňujete skepsi ze studií na FAMU, kde se studentům cepují pravidla. Je tahle forma možná i trochu váš osobní vzdor proti nim?
S FAMU mám smíšené zkušenosti. Jsou tam někteří dobří lidé, které respektuju, a pak další, jejichž tvorbu a druh přemýšlení asi nikdy nepochopím. To je ta má skepse. Věci se pak snažím dělat po svém, protože nesnáším okoukávání a kopírování. A to se teď děje hrozně moc na poli reklamy nebo artového filmu. V těch dílech vidíte reference, které si tvůrci našli na Vimeu nebo viděli ve filmu, který teď byl v Cannes.

Ty postupy jsou dost stejné, ale zároveň v praxi „famáků“ nebo v mém okolí jsou nefunkční, jen okoukané. Snažím se být vždycky upřímný sám k sobě a udělat třeba horší film. Možná to vyzní úplně hloupě, ale takhle k tomu přistupuju.

Jak vlastně vzniká docufiction?
V mém případě vznikl tím, že jsem se narodil. Byl jsem k tomu předurčený. Začal tím, že jsem se přestěhoval do České republiky. Odmalička jsem sledoval rozdíly, doma i v okolním světě. Ale k filmařině jsem se dostal až ve 20 letech, po ekonomce. I když ani před pěti lety by mě nenapadlo, že bych dělal v rozhlase rozhovor o tom, jak jsem natočil film. Mě ani filmy nezajímaly. Mě zajímaly braky, jako je Iron Man. Nikdy jsem neuvažoval o filmu jako o nějakém sdělení.

Takže teď ještě spíš experimentujete? Nebo už jste se v docufiction našel?
V mých věcech se snažím o pravdu, realitu, kterou si samozřejmě přetvořím do dramatického oblouku, ale snažím se být svázaný s tímhle světem. Nesnažím se dělat sci-fi, které by mělo téma, které nikoho nezajímá. Snažím se dělat věci, které mají téma a dopad.

Sci-fi z vietnamské večerky nechystáte?
To by bylo top! To by právě mělo tematický přesah. A to si myslím, že je i reálné. Mám rád sci-fi, ale ještě jsem nenašel téma, které by pasovalo. A také nemám budget. I sci-fi se ale dá dělat levně. Když si tak lidé stěžují na budget, je to jen výmluva. Spíš je to nedostatek přemýšlení.

Film o tátovi

Váš předchozí snímek se jmenoval Mat Goc, což je označení pro člověka, který ztratil kontakt se svými kořeny. Co znamená Bo Hai?
Bo je táta a Hai je jméno mého táty, takže je to rodinně laděné. Je to tedy reálný název, který má kořeny v mém životě. Je to jednoduše film o mém tátovi.

Z natáčení snímku Bo Hai. Režisér Dužan Duong je uprostřed | Foto: MFDF Jihlava

Vy tam jeho životní styl kontrastujete s životním stylem mladší generace, ztvárněné postavou syna. A v těch rolích ve filmu vystupuje váš skutečný otec a bratr. Koho bylo těžší přesvědčit do natáčení?
Určitě tátu. Ten to viděl skepticky do první klapky – možná i do té poslední. Musel se přemlouvat ke každému „tejku“. Jeden záběr jsme jeli třeba 19krát. To bylo nejdelší přemlouvání mého táty, aby to před štábem zahrál ještě jednou. Paradoxně nejlepší záběry jsou ty první nebo poslední.

Četla jsem, že jste hercům dopředu neukazoval scénář. Jak to natáčení tedy probíhalo?
Probíhalo to tak, že jsem vždycky přišel za tátou nebo za bráchou a vysvětlil jim situaci, kterou jsme už zažili doma. Třeba jsem tátovi řekl: Pamatuješ, jak jsi na nás byl naštvaný? Jak jsme byli furt venku? Tak si vybav ten pocit, pojď to nějak zkusit. Proto to někdy trvalo 19 „tejků“. Protože se tam hledalo nějaké herectví. Můj táta totiž není herec.

BO HAI

Krátké docufiction s názvem Bo Hai režiséra Dužana Duonga je příběhem o vietnamské komunitě, který je zasazený do jedné pražské vietnamské večerky. Ve snímku vystupuje skutečný rodinný obchod, v rolích otce a syna pak Duongův skutečný otec a bratr. Film uvede letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě.

Když už narážíte na to, že táta není herec, můžete prozradit, čím se živí?
Táta je byznysmen. Vlastní takovou menší – na vietnamské poměry větší – večerku. Tu provozuje už 15 let. A to je tak vše, co dělá. Ve Vietnamu dělal zdravotního bratra. V Německu zase dělal v továrně, když přiletěl poprvé do Evropy. Takže nemá žádné herecké vlohy.

Ani ambice?
Ani ambice (směje se). Přemlouval jsem ho, aby šel na casting na reklamu, kde byl honorář 60 tisíc, a on řekl: Ne, tohle nechci dělat. S tátou je to vždycky takové… On je hodně konzervativní, ale ve výsledku se nechá překecat do spousty věcí.

Ovlivnilo natáčení nějak váš vztah nebo vůbec vztahy v rodině?
Teď je to takové, že jak byli skeptičtí na začátku, když jsem se dostal na FAMU a chtěl nechat ekonomky, teď otočili a věří mi. Jsou na mě hrdí, ale v životě mi to neřeknou, to je taková vietnamská specialitka. Vlastně se s tím smířili. Můj brácha taky chodí na FAMU, to byla druhá rána. Moje sestra si kreslí obrázky, tak to také podporují. Takže jsme si otevřeli cestu k umělečtějšímu směřování.

S bráchou a sestrou jsme všichni trochu hyperaktivní a nebaví nás sedět u stolu. Asi je to náš způsob, jak ze sebe dostat veškerou energii, která se v nás hromadí. Snažíme se být pořád akční.

Je pravda, že je obtížné představit si hyperaktivního člověka za pokladnou večerky.
S bráchou bychom se unudili k smrti. Ta léta byla příšerná. A o tom je vlastně náš film. Jedno léto v našem krámě, a ten kluk tam prostě sedí. Oproti Mat Goc je to pomalejší film, hodně repetitivní, opakují se tam motivy. Člověk ve večerce občas jenom kouká na ticho.

Z natáčení snímku Bo Hai | Foto: MFDF Jihlava

Jak vypadá takový obyčejný den ve večerce?
Když se nám to povede, tak vstaneme v 6.30. Otevřeme krám. Sedneme si za kasu a do 22 hodin neděláme nic jiného, než že prodáváme za kasou nebo skládáme zboží do regálů. S bráchou jsme si to doplňovali ještě třeba tím, že jsme někde v rohu tancovali nebo si psali na telefonu s holkama. To je maximum, co tam můžete dělat.

V teaseru k filmu už jsou i trochu naznačené reakce lidí: jednou táta vyžaduje po třech výrostcích občanku, jednou na něj zase na parkovišti u samoobsluhy pokřikuje paní, že jim to všechno vykoupí. Stávají se podobné věci často?
To jsou všechno velmi autentické situace, které jsem zrekonstruoval. Chtěl jsem je dát do filmu, protože to jsou nejsilnější okamžiky, které v krámě zažijete. Celou dobu se nudíte, a pak vás naštve nějaké dítě nebo bezdomovec, který nemá peníze. Nebo když jedete pro zboží, což je vlastně také jedna část té rutiny, tak kolem vás projde dědek a řekne vám, že jste zloděj. A to vás štve a chcete to dát do nějaké formy, do nějakého filmu.

'Bít tě nebudu, protože jsi holka.' Studentka natočila setkání s nacionalistou, film uvedou v Jihlavě

Číst článek

Kde kromě večerky jste ještě natáčeli?
Natáčeli jsme v jednom obchodním centru…

Tam, kde to táta všechno vykoupil?
Přesně tak. Tam, kde jsou ty nájezdy Vietnamců, kde kradou Čechům zboží (směje se). Pak jsme natáčeli v podchodu, kam brácha chodí tancovat. Pak na střeše večerky, kam chodí s kamarádem hulit. A pak ještě v jednom bistru, protože „phočko“ je součást našeho života.

Jak se ke vzniku Bo Hai stavělo vaše okolí? Na facebooku jsem viděla, že vám na nějaké svatbě dokonce dávali peníze na natáčení.
To bylo ještě zvláštní v tom, že to vůbec nebyla naše rodina. To je prostě komunita, která to má ráda. Přijde za vámi, dá vám třeba „dvojku“ a řekne: To máš na film. Takhle se to stalo třeba 20krát. Chodili i za mým tátou a chtěli, abych chodil na nějaké vietnamské akce. Ale já to moc neumím, protože ani neumím pořádně jazyk. A nudím se tam.

Část financí na film jste sbíral na HitHitu. Tam mě obzvlášť zaujala jedna odměna, že si přispěvatel může zkusit prodávat ve večerce. Už to proběhlo?

To si koupil jen jeden člověk a byla to myslím teta nebo sestra producenta. Takže takový rodinný dar. Ještě si to ale nevyzkoušela, takže už z toho asi sešlo. Ale udělali jsme „phočka“, a to mělo úspěch. To se vybralo hned. Pozvali jsme lidi k nám domů, uvařili jim „phočka“, někdo si přidal. Pak jsme šli do krámu ukázat jim filmové kulisy. Byl to fajn večer.

Recept, jak si získat Čechy

Mám i pár obecnějších otázek. Zaznamenala například vaše rodina s příchodem migrační krize nárůst nenávistných komentářů? Mně totiž přijde, že když se mluví o imigrantech, tak se vždycky řekne, že se do toho Vietnamci nepočítají, protože ti prodávají v těch krámcích a mají celý den otevřeno.
Mně to přijde hrozně povrchní. Oni nenávidí změny, neznámé lidi, co se sem stěhují, ale pak to vždy zakončí tím, že Vietnamci jsou hrozně super. Mně to přijde jako stereotyp – pozitivní, ale stereotyp. My tady Čechům provádíme služby, vaříme dobré polévky, máme pořád otevřené večerky, tak nás milují. Ale vlastně nás neznají. Mně to přijde megapovrchní.

Z natáčení snímku Bo Hai | Foto: MFDF Jihlava

Co kdybychom ty polévky nevařili? Co kdybychom neměli ty večerky? To bychom byli vedle Ukrajinců, Rusů a Romů… Tenhle dvojí metr není správný. Nenavádím k nenávisti, ale v těch diskusích je to vždycky stejné. Lidé by měli být víc objektivní. Nevím. Doufám, že nás teď nepřijdou podpálit.

Kdyby Češi měli rádi ukrajinské polévky, tak budou Ukrajince milovat. To je recept, jak si získat Čechy: uvaříte jim dobré jídlo a prodáte cigarety i v 11 večer.

K tomu se nabízí další otázka. Co říkáte na reprezentaci Vietnamců v současné české filmové a seriálové tvorbě?
Třeba Ohnivé kuře?

PHO

Pho, nebo jak říká Dužan Duong "phočko", je populární vietnamská polévka. Vaří se ve variantách s hovězím, kuřecím nebo rybím masem, krevetami či s houbami a mungo klíčky. Klasická verze je s tenkými plátky hovězího masa, širokými rýžovými nudlemi a jarní cibulkou.

Třeba.
Mně přijde, že je to atrakce. Oni si říkají: Sakra, došla nám témata, co uděláme? No, strčíme tam pár „žlutejch“ a ono to bude zajímavější. Lidé uvidí exotiku a bude je to víc zajímat. Zdá se mi to jako znásilnění celého mého tématu, ke kterému se snažím přistupovat autenticky, s citem. A pak přijdou televizní producenti a začnou do svých pořadů strkat Vietnamce. Přijde mi to násilné. Nemám rád nepřirozené věci. Vím třeba, že se chystají dva celovečerní filmy o Vietnamcích. A myslím si, že budou fakt špatné.

V Ohnivém kuřeti, které jste už zmínil, navíc postava prodavače večerky mluví – i když je potřeba zmínit, že naschvál – takovým tím stereotypně šišlavým vietnamským přízvukem.
To je hrozný! V jaké jsme době, že Vietnamci takhle šišlají? Vždyť tu Vietnamci normálně umí říkat „ř“ a bavit se plynule. Teď jsem se trochu naštval… (odmlčí se) To prostě nemám rád. Je to pro mě totální znásilnění.

Nejsem si jistá, jak aktuální jsou vaše údaje na ČSFD, ale vždycky se ve vašich biografických údajích opakuje, že byste se rád na FAMU vrátil. Platí to ještě?
Než jsem začal točit Bo Hai, tak jsem se přihlásil na režii. Byl jsem v druhém kole (přijímacího řízení, pozn. red.) a tam jsme u stolu zjistili, že to nemá smysl. Když se mě zeptali, jestli znám jejich filmy, jestli na ně koukám, jestli je mám rád, tak jsem řekl: Vlastně ne. Došlo mi, že tam chci jen proto, že je tam zázemí. Druhá myšlenka ale byla, že si zázemí umím obstarat sám. Když člověk umí networkingovat a bavit se s lidmi, tak si umí zázemí vytvořit. Tam jsem zjistil, že režie sice otvírá dveře, ale mně by jich i řadu zavřela.

Už víte, co přijde po Bo Hai? Budete se dál věnovat vietnamské tematice?
Říkal jsem si, že nechci být tvůrce, co dělá vietnamská témata. Třeba vietnamské kulisy a vietnamské herce budu dál využívat, ale nechci mít nálepku toho, co umí točit Vietnamce. Myslím, že umím režírovat i Čechy nebo že umím i udělat dobrou reklamu na úklid. Chci se odprofilovat od Vietnamce, co dělá žluté filmy, na regulérního tvůrce. Nikdo nezná moje další kvality, Vietnam je všechny přebije.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme