Postavu ‚šarlatána‘ Jana Mikoláška jsme s tátou řešili v kuchyni, říká herec Josef Trojan

Není tolik nezvyklé, že se herecký klan Trojanů sejde ve filmu. V životopisném dramatu Šarlatán, který po koronavirem odložené premiéře vstoupí do českých kin na konci srpna, se objeví rovnou tři z nich. Josef s otcem Ivanem dokonce sdílí titulní roli léčitele Jana Mikoláška. Nejen o tom, ale i o spolupráci s polskou režisérkou Agnieszkou Holland promluvil mladý herec v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Herec Josef Trojan

Herec Josef Trojan | Foto: Vít Šimánek | Zdroj: ČTK

My se spolu bavíme ve velmi zvláštní době. Šarlatán měl světovou premiéru na konci února na Berlinale. Hned nato měl zahájit Febiofest, ale místo toho přišel koronavirus. Jaké je na to naskakovat znova, ať už se bavíme o propagaci filmu, protože i to je v dnešní době role herce? Nosil jste si sebou Jana Mikoláška přes koronavirus? Zůstal s vámi?
Naskakuje se do toho poměrně s čistým štítem a s čistou hlavou, protože jsem koronakrizi pojmul tak, že se v podstatě na nějakou dobu zastavil čas a vlastně celkově dění kolem mě. Měl jsem možnost na 40 dní odjet na chalupu a tam být a rozjímat.

Byť je to velká škoda. A je mi upřímně líto producentů filmu, kteří už rozjeli propagační část a museli ji následně zastavit. Je mi taky líto toho, že to nemohlo navazovat na poměrně úspěšnou premiéru na festivalu v Berlíně.

Josef Trojan

Josef Trojan je jedním ze čtyř synů herců Ivana Trojana a Kláry Pollertové-Trojanové. V 19 letech má za sebou hlavní role ve filmu Abstinent a dystopické internetové sérii Skvrna. Po boku své matky a dědečka Ladislava se objevil také ve vztahovém dramatu Cena za štěstí. Jeho plány odjet studovat do Velké Británie herectví překazil brexit a koronavirus. Teď se na rok a půl znovu odkládají, protože ho čekají další natáčení.

Ale co se asi mělo stát, stalo se. Doufám, že to nebude na škodu, ale primárně, že se lidi nebudou bát jít do kin. Šarlatán by jim třeba mohl zase dát naději, že se český film někam posouvá.

A co se týče Jana Mikoláška, toho už v sobě nenosím, jak jsem si ho nosil bezprostředně po natáčení. Ale určitě je to postava, která se mnou asi navždy nějak zůstane, aspoň v mém vědomí.

Budu na toho člověka rád vzpomínat – a budu na něj vzpomínat s obdivem a s pokorou, ale i s takovým neúplným názorem. Protože Jan Mikolášek zkrátka nebyl člověk, který by byl povahově ustálený a měl v sobě vyřešené zásadní otázky. Pro mě je to záhadný, ale velice obdivuhodný člověk.

Předběhl jste mě v otázce na to, jak vy osobně přistupujete k Janu Mikoláškovi. Roli si dělíte s otcem Ivanem Trojanem. Vy hrajete mladší verzi – Mikoláška učícího se bylinkářství, Mikoláška bojujícího ve válce. V jistém smyslu na vás připadla, jak se říká u superhrdinských filmů, takzvaná origin story. Evokoval mi to fakt, že se Mikolášek ve filmu často se zaujetím dívá na své ruce, což se jako motiv objevuje i právě v superhrdinských filmech. Vnímal jste to tak i vy?
To mě vlastně vůbec nenapadlo, přirovnat ho k superhrdinovi. Ale určitě to byl člověk, který ne že by měl nadpřirozené síly nebo nějaké nadpřirozeno v sobě, ale byl obdařen talentem a empatií, ale zároveň taky velkou vášní pro práci, kterou zastával, což bylo léčitelství a bylinkářství.

Jako mladý pracoval jako zahradník v zahradnictví svého otce, takže mezi bylinami a mezi přírodou vyrostl. I tohle mu určitě pomohlo v budoucí dráze přírodního léčitele.

A ano, co se týče rukou, on je zkrátka vnímal jako spojku mezi ním a nějakou vyšší silou, vyšší hodnotou, v tomhle případě asi vírou v Boha. Vzhledem k tomu, že byl silně věřící, vnímal to kromě daru i jako úděl, který mu byl přidělen, který musí za každou cenu zastávat. A faktem je, že v rukou viděl sílu. Něco, co je velice důležité pro medicínu, kterou zastával.

Josef Trojan jako Jan Mikolášek ve snímku Šarlatán | Zdroj: Cinemart

Právě zmíněné pohledy na ruce, pohledy na lahvičky s močí a skládání košil do kufru měly být gesty, co jste si domlouvali s vaším otcem. Jak to probíhalo?
Každé gesto musí mít backstory (dějové pozadí, pozn. red.) nebo minimálně motivaci, proč a jak se dělá.

Kdybych měl být konkrétní, u těch rukou je to kvůli tomu, že je vnímal jako svůj dar, jako jeden ze svých hlavních nástrojů. Pohled na moč byl zásadní, protože lahviček s ní za den zkontroloval dvě stovky, takže to bylo gesto v podstatě rutinní. A skládání košil, to bylo gesto precizní, protože si prošel vojnou, kde se lpí na preciznosti a na puntičkářství.

Ale i on jako člověk byl do jisté míry uhlazený a pečlivý. Neumím si představit, že by si Jan Mikolášek třeba hodil košili jen tak do kufru, a ten ledabyle zavřel. Všechno mělo řád, který dodržoval.

Vypořádání se zlem

Přibližte mi herecký proces za tím. To jste si s otcem sedli a porovnali své poznámky?
Takhle úplně ne. Probíhá to samovolně, na bázi normálního lidského dialogu. Neměli jsme s tátou, že bychom si řekli, že si teď sedneme a budeme dvě hodiny řešit psychologii postavy, její gesta a mechanismus.

Dlouho jsme si to studovali každý sám, protože jsme měli takový počáteční ostych, v dobrém slova smyslu. Když se pak začínalo blížit natáčení, vždycky jsme se někde zasekli, třeba v kuchyni, kde na to přišla řeč. Třeba 45 minut, hodinu jsme nad tím strávili. Začali jsme se o tom bavit, když jsme třeba jeli v autě.

Začal jubilejní 70. ročník filmového festivalu Berlinale. Přináší řadu změn, ukáží se i Češi

Číst článek

Ale tohle bylo spíš o psychologii, až pak přišla řada na řemeslné, rutinní věci. Tam jsme si zkrátka řekli, jak by to asi mělo vypadat. Požádal jsem si pak o tátovi první záběry, abych věděl, jak mám ta rutinní gesta napodobit.

Je ale důležité zmínit, že časový úsek, co uplyne, než si tu postavu předáme, činí 15 let. A pro Jana Mikoláška to bylo důležitých 15 let. Například v tom, že pochopil, že je rozporuplný člověk. Že v sobě má dobro i zlo a že obě tyto vlastnosti má velice silné a musí se s tím nějakým způsobem naučit vypořádávat.

U mladého Mikoláška k tomuto smíření ještě nedošlo. Tam ty vlastnosti teprve vycházely na povrch. A když vyšly – a teď mám spíš na mysli ty negativní – neuměl je ovládat. Vlastně to byla stejná postava, ale v jiném vývojovém stadiu.

Filmová kritička serveru Hollywood Reporter v recenzi Šarlatána napsala, že hrajete mladého Jana Mikoláška s až „hrůzu nahánějící intenzitou“. Mně z toho filmu tak trochu vychází, že jste to měl v určitém smyslu těžší. Měl jste menší prostor, kde se navíc Mikoláškovo chování hodně projevovalo v agresi. Kde jste hledal jeho polidšťující kvality – něco, co by ho přiblížilo divákům?
Tam bezpochyby jsou momenty, které jsou lidské, byť se tak třeba nemusí jevit. Už jenom to, s jakým odhodláním směřoval k bylinkářství a léčitelství, s jakým odhodláním zašel za bylinkářkou Mülbacherovou, kterou hraje skvěle Jaroslava Pokorná, aby se učil a pomáhal lidem. Ale na bázi toho v podstatě odstartoval poměrně negativní vztah ke své rodině a zároveň si uzavřel cestu před vším ostatním.

Protože to zkrátka vnímal jako cestu, na kterou se vydal s tím, že na konci ní vždycky byla pomoc lidem. To mi přijde neuvěřitelné lidské. Kdybych to měl vztáhnout k filmografii Agnieszky Holland, tak bych řekl, že šel přes kosti mrtvých.

Do bylinkářství jste se mimochodem podle slov režisérky Agnieszky Holland údajně ponořil skoro hlouběji než pan rekvizitář.
(směje se) Faktem je, že jsem hledal nuance nebo detaily, jenom proto, že mě prostě čistě baví na herecké profesi, že se kromě studování scénáře, postavy a její psychologie může člověk třeba navíc naučit i nějaké dovednosti, které jeho postava ovládá.

Navštěvoval jsem proto paní bylinkářku v Českých Budějovicích. Byl jsem se učit v květinářství řezat, vázat a skládat kytky. Nebo jsem se učil s prvorepublikovou puškou – zacházet s ní, reagovat na různé povely.

A co se bylinek týče, tam je jedna konkrétní scéna, kdy je rozpoznávám. A rozpoznávám je z pozice člověka, který je zná perfektně, protože odmala pracoval v zahradnictví, kde se s nimi setkával, a navíc k nim má vášeň. Protože to je mechanická, velmi rutinní scéna, kde vezmu bylinu do ruky, pojmenuju ji, odkládám a vezmu další, nechtěl jsem jenom postupovat podle scénáře. Takže jsem se ty byliny naučil, a pak jsem je prostě bral a skutečně pojmenovával.

Přehršel zkušeností

Když už jsme zmínili jméno režisérky filmu, jaká byla vaše herecká zkušenost s ní? Četla jsem, že podle vašeho otce už při natáčení Šarlatána nebyla takovou „klidnou silou“, jakou mu připadala při natáčení Hořícího keře.
Moje zkušenost je velice pozitivní a určitě si ji v sobě ponesu velice intenzivně po zbytek života vzhledem k tomu, jaká je Agnieszka skvělá žena, a po zbytek profesního života vzhledem k tomu, jak skvělá je režisérka, která opravdu objela filmový svět a poznala spoustu kinematografií.

Je to režisérka opravdu precizní, velice sečtělá, velice lidská. Když se všechny tyhle vlastnosti sejdou, je radost s tím člověkem pracovat a je radost na to pak vzpomínat. I když tam byly momenty, kdy na mě musela zvýšit hlas, pochopil jsem, buď hned, nebo až s odstupem, že to bylo kvůli tomu, aby mě vyhodila z mých kolejí, které jsem měl pečlivě připravené, a aby ze mě vytlačila spontaneitu. Protože já jsem hodně zarputilý v tom, jak to chci zahrát.

Josef Trojan jako Jan Mikolášek ve snímku Šarlatán | Zdroj: Cinemart

Vzhledem k tomu, že mi je devatenáct, mám natočeno pár filmů a zkušenosti nemám skoro žádné, ať už lidské nebo profesní, tak Agnieszka mi jich za ten krátký čas, co jsme spolu mohli spolupracovat, dala opravdu přehršel.

Jsem strašně vděčný, že mě to potkalo takhle na začátku, ale myslím si, že bych byl stejně vděčný, i kdyby mě to potkalo v jakékoliv fázi kariéry i života, protože tohle je člověk, se kterým se chcete setkávat, chcete s ním hovořit, poslouchat ho a chápat ho.

S otcem Ivanem jste se před kamerou nesešli, ale podle klipu, co jste sdílel na svém instagramu, jste ke konci natáčení zažili hezký společný moment za kamerou.
Ano, to byl můj předposlední a táty poslední natáčecí den. A to jsme se sešli, protože jsme ten den jsme točili na dva štáby s tím, že táta s Jurajem Lojem točili s Agnieszkou a já s Agnieszky dcerou Kasiou (Katarzynou Adamik). Když první štáb skončil, tak jsme ještě před sebou měli jednu scénu.

Ve fázi, kdy nás zastihli, jsem měl zrovna sklopenou hlavu. Takže jsem celou dobu koukal do země a soustředil se na práci. Když jsem pak zvedl oči, najednou koukám, že se v té poměrně malé místnosti nahromadilo padesát lidí, včetně táty, Juraje a Agnieszky.

Ještě to byla tak zásadní a náročná scéna, takže musím říct, že jsem rád, že jsem to zjistil až poté. Ona ale stačí přítomnost Agnieszky, že filmujete s někým tak adorovaným. Na druhou stranu to je něco, co si při natáčení nemůžete připouštět. Se vstupem na plac to mizí.

Tady z toho ale vznikl opravdu hezký moment, kdy jsme se tam všichni sešli a navzájem se filmově rozloučili.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

O tohle bych se rád podělil. @filmsarlatan

Příspěvek sdílený Josef Trojan (@trojan_josef),

Snímek Šarlatán má premiéru 20. srpna. Kromě Ivana a Josefa Trojanových si v něm zahráli Juraj Loj, Jaroslava Pokorná nebo Martin Myšička.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme