Musíte se smát sám sobě, pak to třeba přijde vtipné i ostatním, říká režisér oblíbených Nedotknutelných

Když se před šesti lety v kinech objevil francouzský film Nedotknutelní od režisérské dvojice Erica Toledana a Oliviera Nakache, nikdo ještě netušil, že se na něj po celém světě přijde podívat přes 50 milionů lidí. Do český kin nyní přišla jejich nová komedie Dokud nás svatba nerozdělí. Eric Toledano ji přijel do Prahy osobně uvést. Radiožurnál s ním při té příležitosti natočil rozhovor.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Francouzský režisér Eric Toledano | Foto: Josef Rabara | Zdroj: Aerofilms

Jak jste vůbec přišli na nápad k filmu Dokud nás svatba nerozdělí?
Zaprvé jsme chtěli trochu vybočit z témat posledních dvou filmů, která byla přece jen celkem drsná, točila se kolem závažných společenských otázek. Nejdřív to byli Nedotknutelní: tam se propojoval sociální a fyzický hendikep. Pak jsme dělali film Samba, tam zase máte přistěhovalectví: lidi, kteří nemají papíry a žijí v ilegalitě.

Mám pocit, že v posledních dvou letech jsme si ve Francii zažili docela těžká období – a překrývalo se to přesně s dobou, kdy jsme vytvářeli scénář nového filmu. Zapnula jste rádio nebo televizi a už se na vás bohužel začaly často valit špatné zprávy. Měli jsme najednou chuť pustit se do něčeho, co trochu vytáhne na povrch lepší náladu. Chtěli jsme se podělit o věci, kterým se smějeme. Jenže na druhou stranu jsme jako tvůrčí tandem neradi odtrženi od reality. Takže jsme začali psát komedii, ale zasadili ji do reality pracovního trhu.

Přinášíme možná i obrázek současné francouzské společnosti. Tam se teď každý chce soustředit jen na sebe, žít si v klidu někde, kam chce patřit. Máme momentálně docela málo vůle pouštět se do něčeho společně.

Komedie Dokud nás svatba nerozdělí se i navzdory létajícímu ženichovi drží při zemi

Číst článek

Svatba v našem filmu podle mě funguje i jako metafora. Organizujete událost, která je sama o sobě radostná. K tomu ale potřebujete spoustu sil, spolupráce, organizovanosti. Lidi, kteří jsou součástí takového soukolí, se pak sami začnou ptát po smyslu velkolepých oslav v dnešním světě.

Jak jste tady naznačil, není to s Olivierem Nakachem vaše první filmová spolupráce, v tomhle tandemu jste natočili už šestý film – a ty poslední dva měly v Česku mimořádný úspěch. Do pozice úspěšných tvůrců jste se dostali i v celosvětovém kontextu. Nedotknutelní a Samba – tam jste pracovali s poměrně citlivými otázkami. Hendikepy, společenské problémy, imigrace. Tady jste se vrhli na poměrně bezpečnou půdu. Není to z vašeho pohledu trochu škoda, že je tenhle film povrchnější?
Ani ne. Víte, mám pocit, že prostřednictvím komedie se dá celá řada věcí vyprávět tak nějak elegantněji. Je v tom tentokrát zase trochu víc lehkosti, divák se má samozřejmě hlavně bavit. Náš příběh je jen trochu stravitelnější, o to důležitější jsou ale detaily. Když se podíváte na téma jako celek, leží před vámi otázka: Jak se žije ve společnosti jako v různorodém celku, kde si každý hrabe na vlastním písku? Vidíte to všude okolo sebe.

Přijdete do restaurace a nestačíte se divit, kolik lidí má v ruce mobil. Každý kouká na svůj displej, málo si povídají, nediskutují, nebaví se spolu. Neříkám nic nového, ale stojíme tváří v tvář virtuálním identitám. Máme pocit, že jsme strávili den mezi přáteli, bavili jsme se s desítkami lidí. Ale ne, my jsme si s nimi psali na chatu, v různých internetových diskusích.

Takže ten film sice má danou tu lehkou a komediální linku, ale zabývá se podle mě dost zásadními tématy. Komedie v mých očích funguje jako špetka cukru v každém receptu. Dodá to lepší chuť, nechce se vám přestat jíst. Jenže sladkost přece není jediná chuť, kterou v jídle cítíte.

Z filmu Dokud nás svatba nerozdělí | Zdroj: Aerofilms

Víte, ve Francii šel film do kin teprve nedávno. A přijetí tam vůbec není tak jednoznačné, jak by to mohlo vypadat. Ano, splňuje očekávání komediálního filmu, ale rozhodně to pro tamní diváky nebyl takový ten lehký žánr, kterým by se jen zabavili. Když to vezmeme trochu obecněji, tak přesně tohle je na filmech zajímavé: spousta lidí, kteří se neznají, se potkají v jednom sále. Zhasne se a s těmi cizími lidmi prožíváte emoce.

Stírají se tím rozdíly mezi lidmi. V dnešním světě – a to nemluvím jen o Francii, ale o celé Evropě čelíme velké vlně populismu. I filmem se dají vyjádřit konkrétní postoje. Podle mě tenhle společný prožitek smíchu může lidi dostat trochu blíž k sobě. Samozřejmě, můžeme se smát, když někdo zakopne a praští sebou o zem. Ale něco takového jsme myslím nenatočili.

'Smích obecně mě zajímá'

Jak těžké je pro vás jako tvůrce napsat komedii?
Je to jako hodinový strojek. Musíte to propracovat a vyhrát si s každým detailem, jinak nefunguje. Komedie má svůj rytmus, a pokud vám chybí smysl pro rytmus, nevybrousíte tu správnou repliku. A zároveň je pochopitelně potřeba mít v sobě dost pokory, aby si člověk řekl: Tak tohle fakt není vtipné, nefunguje to, pryč s tím. A musíte dobře připravit i všechno okolo – kdo na koho navazuje, aby to vyznělo, jak má. Kromě radostné práce je to někdy i docela dřina.

Všimněte si jedné věci: když jdete do kina na drama, tak vlastně nikdy nezjistíte, jestli jsou diváci spokojení, nebo ne. Když se přijdeme podívat do sálu, kde se promítá náš film, máme jasno vlastně okamžitě. Vidíme, jestli to lidi uspává, nebo se naopak nechali strhnout, jestli filmem žijí. Je to živelné, komedie pro mě funguje částečně jako divadlo. A protože s Olivierem Nakachem nejsme herci, nemůžeme si nikdy vychutnat ten vítězný pocit na jevišti.

Tak aspoň děláme jednu věc. Sami napíšeme scénář, sami si ho zrealizujeme a pak se jdeme podívat na promítání v plném kinosále. Na předpremiéře filmu ve Francouzském institutu v Praze jsem to taky udělal – chtěl jsem prostě vědět, že publikum přišlo, že lidé náš film chápou. Na každou další projekci už jdu s vědomím, že u prvních diváků to zafungovalo. Celé mě to dost baví.

Ve filmu o svatbě se těžko vyhnete věhlasné francouzské gastronomii. Myslím, že i čeští diváci celkem ocení, že si z toho umíte dělat legraci – přestože je to velká součást vaší kultury. Když prostě hostům nemáte co dát, nacpete je slaným pečivem s ančovičkami, které jedí rukama – i když čekali nějakou lahůdku. A takhle to funguje i vizuálně. Jsou tam scény, kterými diváka lidově řečeno trochu zaplácnete. Úplně jste se nevyhnuli kýčovitým scénám, které trvají trochu dlouho. Bylo to tak trochu prvoplánové a kýčovité i z vašeho pohledu tvůrce?
Mám pocit, že když máte smysl pro humor, tak se nevysmíváte, spíš jste na ostatních trochu závislý a musíte se umět zasmát sám sobě, nebrat se vážně. V tomhle filmu se snažíme – možná je to řečeno moc nadneseně – předat nějaký obrázek francouzské společnosti. A nejvěrněji ho vykreslíte tak, že se v první řadě pustíte sama do sebe.

Musíte se smát sama sobě, pak to třeba přijde vtipné i ostatním. Když jsme natočili Nedotknutelné, říkala si spousta lidí: Jak to, že to funguje? Moje odpověď byla jasná: Smějeme se vlastním strachům. Bojíme se černochů na předměstí, máme strach z tělesného postižení. Vidíme někoho s fyzickým hendikepem a žene nás to ke zdi, protože si najednou uvědomíme, jak křehké je naše vlastní tělo, že takhle může skončit každý.

To je ale přece přirozená, inteligentní reakce, proto je zdravé umět se tomu zasmát. Když se vysmějete do tváře svým úzkostem, do jisté míry vás to může osvobodit. Smích má stejně jako cokoli v životě svoji jasnou funkci. Smích obecně mě zajímá. Zlehčí i velké drama, zklidní vás.

Z filmu Dokud nás svatba nerozdělí | Zdroj: Aerofilms

Víte, já mám rád smích i v naprosto vážných a zdánlivě nevhodných situacích, třeba když někdo zavtipkuje na pohřbu. Za tím vtipem může být sdělení: Nenaděláme s tím nic, život jde dál. Když takhle sedím v Praze, chce se mi být kafkovsky sarkastický. Svět přece je jen divadlo. No a co. Tak prostě jednou padne opona a už tak zůstane, nikdo nežije deset tisíc let.

Francouzský dramatik Beaumarchais říká, že je lepší se tomu zasmát, než aby člověk plakal. To je i moje filosofie. Radši se směju, než brečet v koutě. A jak říká hlavní postava našeho filmu – zkrátka se přizpůsobíme.

Přizpůsobíme se a budeme politicky korektní? Ve vašem filmu je přece dokonalá rovnováha mezi muži a ženami, máte tam lidí s kůží všech barev, pracují načerno v kuchyni a dělají si legraci z Francouzů… Je to takový model celé země na vzorku 300 lidí.
Ale já si to nemyslím. Když dneska řeknete, že někdo je politicky korektní, má to automaticky pejorativní nádech. Znamenalo by to, že jsme prostě vymysleli vzoreček, ve kterém do sebe všechno zapadá. Jenže třeba říct, že ve Francii někdo pracuje načerno, to je přesný opak politicky korektního vyjádření. To, že si lidi hledají partnery na sex přes aplikace, není politicky korektní. A například to, co nám přijde úplně v pořádku, zafunguje za oceánem jinak.

Když jde film do kin ve Spojených státech, budou se lidi ošívat a říkat: No počkat, vy říkáte, že Srílančané pracují načerno v kuchyni, takže jsou to vlastně otroci… Tohle je asi opravdu pojem, který se mění podle kultur. Je zajímavé, že to říkáte, protože ve Francii máme úspěch právě díky tomu, že politicky korektní nejsme.

Osobně se považuji za realistu. Když fotíte, tak si neřeknete: Hele, chybí tam černoch, sežeň ho někde, ať je to hezčí, a taky jednoho imigranta. Když ve Francii jdete na svatbu – a než jsme začali na filmu pracovat, tak jsme si jich pár prošli – nakouknete do kuchyně. A kdo tam pracuje? Přistěhovalci, co pracují načerno. A proč? Protože je to levnější a nemají danou pracovní dobu.

Využíváme systému. Zní to upřímně a pokrytecky zároveň. Máme spoustu rasistů, kteří si stěžují, že je u nás moc imigrantů, na druhou stranu nám strašně vyhovuje, že jim nemusíme moc platit. Proto je v tom filmu i holka z francouzského předměstí, černoška, co mluví hrozně sprostě. To není hra, to je prostě francouzská realita. Někdy se tomu chceme vyhnout a uděláme hru ze 17. století, kde tohle vůbec nemusíte řešit. Schválně se v Paříži rozhlédněte, uvidíte, že to tak je.

Nebo to vezmeme z druhého extrému. Přijdete na radnici v jakémkoli francouzském městě a bylo by hodně s podivem, kdyby tam nebyli zastoupeni všichni. Je to politicky korektní a multikulturní. Vím, že Česká republika a další země v tomhle regionu se k tomu tak nestaví. Ale celá západní Evropa jde spíš naším směrem.

Mix francouzské a italské tradice

Váš film je především komedie. Inspirujete se při psaní a natáčení těmi dnes už ikonickými francouzskými komediemi ze 70. let?  V Československu byly filmy s de Funèsem a Belmondem doslova kultovní, dodnes jsou tyhle komedie něčím, co zná snad opravdu každý. Cítíte jejich vliv i na sobě?
No tak určitě mě to ovlivnilo ještě dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Pamatuju si třeba, jak mi bylo asi 10 let, musel jsem si obléct pyžamo a maminka mě posílala spát. Na kino jsem byl ještě moc malý, večerní film v televizi pro mě byl opravdovým svátkem. Strašně jsem mámu přemlouval, abych se mohl dívat. Tuhle vzpomínku mám spojenou přesně s herci takového formátu, jako byl de Funès  nebo Bourville. Herci s obrovským charismatem.

Filmy jako Fantomas, Grand restaurant pana Septima, zkrátka ty kultovní snímky 70. let, jak říkáte. Pak jsme ale objevili i italské komedie, v těch najdete daleko víc důraz na sociální otázky. Mám na mysli třeba filmy od Maria Monicelliho nebo Ettora Scoly. Tam byla určitě propracovanější režie.

Myslím, že v našich filmech vycházíme jak z francouzské, tak z italské tradice. Představitel hlavní role Jean-Pierre Bacri je přesně typ jako Louis de Funès. V jedné scéně, kterou jsme dali do traileru, se chová úplně jako on.

Francouzská komedie Dokud nás svatba nerozdělí | Zdroj: Aerofilms

Opravuje ostatní v tom, jak vysoko mají zvednout ruku, když se ptá svých zaměstnanců, kdo z nich platí daně. Pak tam ale máte poetické scény se silným obrazem, tam je u nás myslím zase silný vliv britských, italských a amerických klasiků. V každém případě si hodně vyhrajeme s výpravou filmu.

Ve francouzské tradici je to často tak, že si všichni řeknou: No tak co, je to komedie, všechno ostatní jde trochu stranou. My jsme se konkrétně v tomhle filmu dost snažili a spoustu scén jsme točili se dvěma stovkami lidí v zámečku ze 17. století. Už jen to celé nasvítit bylo – řečeno kafkovským jazykem – doslova peklo. Snažíme se o silnou vizuální stránku filmu. V tomhle ohledu se myslím hodně povedl i český plakát.

Jedna složka filmu je určitě trochu překvapivá – hudba. Napsal vám ji Avishai Cohen. Jak se vám podařilo přesvědčit světovou jazzovou hvězdu ke spolupráci na komedii?
To je výborná otázka, řeknu vám proč. Navazuje totiž přesně na to, o čem jsem mluvil před chvílí. Avishai Cohen je totiž někdo, kdo míchá věci, které by se míchat neměly. Má svůj osobitý projev, do jazzu míchá nástroje jako darbuka a další neobvyklé perkuse. Používá nástroje z Blízkého a Středního východu. To byla první věc, která mě u něj zaujala, protože jsem se v jeho přístupu zkrátka trochu viděl – jak říkám, točím pro festivalové diváky stejně jako populární mainstream.

Byl jsem se podívat na jeho koncertě v Paříži a začal jsem ho přesvědčovat, že musíme společně něco vymyslet, protože v umění postupujeme stejně. On je při prvním kontaktu maličko zvláštní, což mi ale na druhou stranu docela vyhovuje, mám rád, když jsou lidé v něčem jiní. Trochu jsme okolo sebe ze začátku chodili, chvilku to trvalo, než jsme si obrazně řečeno jeden druhého ochočili. Nakonec jsou z nás celkem blízcí přátelé.

Teď někdy jsem mu volal, že jedu Svatbu představit do Prahy, byl z toho nadšený, říkal, že sem jezdí docela často – teď tu bude hrát asi za měsíc. Myslím, že tady u vás je celkem populární, rozhodně si nemohl vynachválit atmosféru města a místní publikum. Potkáme se teď v Tel Avivu – já tam představím film, ale hlavní hvězdou bude asi on, odehraje tam speciální koncert. Takže se dá říct, že spolupracujeme opravdu celkem intenzivně.

Jeho hudba je strašně intenzivní, napjatá, má v sobě naštvanost a nervozitu i zvláštní klid. Tím, že pochází ze Středního východu, odráží se jeho temperament hodně i do jazzového projevu. Je nesmírně rytmicky bohatý. Přijde mi, že se to skvěle hodí k filmu o večírku plném průšvihů, který snad nikdy neskončí. Dali jsme dohromady všechny možné kontrasty a podle mě to klaplo.

Popravdě jsem čekala, že necháte trochu otevřený závěr, nebo že aspoň něco v tom filmu dopadne špatně. Není to jen komedie, v druhém plánu je to i příběh velké osamělosti – ostatně o tom už jste tu mluvil, že věčně prstem jezdíme po svítících displejích telefonu. Místo abychom spolu mluvili, řešíme dokola fungování aplikací, jedna vaše postava se neumí seznámit a fascinuje ji, že může na Tinderu sbírat srdíčka. Je tahle osamělost odvrácenou stranou smíchu? Je někde pod povrchem?
Možná bych to řekl jinak. Z našeho filmu podle mě vyplývají i další věci. A nejsem zrovna u vytržení, když mám pojmenovat nějaké poselství, které předáváme. Film by měl spíš vyvolávat další a další otázky, ne odpovídat na problémy naší společnosti… Na to máme spoustu odborníků ve všech myslitelných odvětvích. Ale přesto. Hlavní myšlenkou filmu je, že buď budeme nějak postupovat kupředu všichni společně, nebo se nikdy nikam neposuneme.

A podle mě to právě hudba sděluje lépe než jakýkoli jiný prostředek. Vracím se tím k Avishaiovi. Když se dívám na jeho koncert, poslouchám jeho pojetí jazzu, tak všichni hrají spolu, i když ne nutně ne ve stejném rytmu a náladě. Tak by přece nevzniklo nic neobvyklého a originálního. Tomu se říká souznění. Něco všechny ty muzikanty spojuje a vzniká z toho harmonie.

Právě prostřednictvím hudby se toho můžeme spoustu naučit. Říkám i hercům – dívejte se na hudbu, je logická. Když budeme hrát společně, odrazí se to na výsledku. Na začátku se postavy příšerně pohádají. Možná to neskončí špatně, jak byste čekala, protože jsem se rozhodl zdůraznit, že kdyby spolu lidé mluvili a přestali neustále napadat ostatní a stěžovat si, že 'já chudinka jsem si kvůli vám nabil nos', mnohé by to vyřešilo. Přestaňme s tím zdůrazňováním sebe sama. Myslím, že poslední dialog je napsaný celkem vtipně.

Jakeš lituje, že strana víc nezabojovala o socialismus, říká režisér filmu Milda

Číst článek

Potkají se dva 'loseři', nějak na sebe zbydou… a jeden druhému říká: Já osobně. A ten druhý mu opáčí: Ale 'já osobně' se prostě neříká, to je blbost. Pořád jen já, já, já. Zkusme to posunout a říct taky jednou my. Když při koncertě jeden muzikant odehraje sólo, je to paráda, ale nic z toho.

Až když zase začnou hrát všichni dohromady, vytvoří se smysluplný celek. Přesně to se podařilo Avishaiovi – a je to podle mě takový bonus našeho filmu. Dali jsme si hodně záležet na té zmiňované závěrečné scéně, kde jsou najednou všichni součástí orchestru. S hrnci, šálky, poklicemi…

Prostě vezmi věc, která před tebou leží, a zapoj se. Zní to možná banálně, ale když pozoruju lidi v kině, tak se všichni smějí. A mám pocit, že když se něčemu od srdce zasmějete, jste o něco otevřenější i ostatním emocím. Mohli jsme to tedy zakončit trochu kýčovitě.

Není to, jako když si na pouti vytáhnete bonbón s fórkem uvnitř. To vás možná rozchechtá, ale my jsme nechtěli vytvořit šaškárnu. Diváci se myslím smějí trochu jinak. Díky přiznaným emocím je to podle mě trochu inteligentnější. O to jsem se snažil. Neříkám, že se mi to povedlo, ale snažil jsem se.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme