Ústřední hrdinka Anna, ve svých 27 letech odsouzená k životu bez manžela, se v příběhu náhodou setkává s mužem, kterého si před osmi lety toužila vzít. Její rodina, která hloubavé dívce v mnohém nerozumí, ji ovšem přesvědčila, aby se své lásky vzdala.

Ústředním problémem není dramatická zápletka, ale dva lidé, co k sobě po dlouhé době znovu hledají cestu. Melancholické vyprávění mapuje pochopení citů ženy, která celý život vystupovala jako vedlejší postava vlastního osudu.

Režie jednoho z posledních románů Jane Austenové se ujala britská divadelní režisérka Carrie Cracknellová a vytvořila tak svůj filmový debut pro společnost Netflix. Přestože je vidět, že do projektu tvůrci vstoupili s nadšením, výsledný produkt je přinejmenším rozpačitý.

Knižní Anna není klasickou austenovskou hrdinkou, sama autorka ji označila za „téměř příliš dobrou pro její knihy“. Není emancipovanou Elizabeth Benettovou ani hravou a sebevědomou Emmou z předchozích děl anglické spisovatelky. Film Carrie Cracknellové ale jako by se s introvertní a hloubavou Annou nedokázal smířit. Rozpolcení mezi „ideální hrdinkou“ a skutečnou Annou Elliotovou řeší snímek tím, že z Anny udělá někoho úplně jiného.

Ztracená hrdinka

Dakota Johnsonová v roli protagonistky je hravě drzá, sebevědomá a sarkastická. Jedná se o změnu tak obrovskou, že lze stěží uvěřit, že se jedná o příběh vycházející z více než 200 let starého románu.

Neuvěřitelná je i představa, že by filmově Anně její rodina dokázala cokoliv vymluvit. V podání Johnsonové je totiž Anna neustále stěžejní aktérkou vlastního narativu, která přesně ví, co právě dělá a cítí. Minulost, ve které dívka pro dobro rodiny upustila od vlastních tužeb, tak absolutně postrádá smysl.

Pro přidání zbytečného humoru je navíc Anna nemožně nešikovnou osobou, která neustále zakopává, padá do bláta či trávy a ve společnosti má problémy vést smysluplnou konverzaci. A ani Dakota Johnsonová nedokáže z tak povrchně napsané hrdinky vytvořit sympatickou osobu.

Nešťastná změna osobnosti protagonistky dává v kontextu současné historické filmové tvorby smysl. Divák mnohem raději uvidí na plátně živelnou moderní ženu, která si uvědomuje úskalí doby, ve které žije, než pasivní osobu plnou lítosti.

To ovšem neznamená, že introvertní hrdinky nemají na plátně své místo. Osobnost knižní Anny Elliotové je popsána tak kvalitně, že si čtenář dívku stejně zamiluje, přestože se nejedná o klasickou ženu bořící zkostnatělé společenské konvence.

Bavíš se, diváku?

Dalším výrazným prvkem Pýchy a přemlouvání je boření čtvrté zdi, tedy otáčení se na diváka a promlouvání k němu skrz kameru. Trend, který se těší více než stoleté tradici, na scénu v poslední době výrazně uvedl například televizní sitcom Potvora z roku 2016.

Režisérka a představitelka hlavní role Phoebe Waller-Bridge se v něm pravidelně obrací na diváky, glosuje, co se okolo ní děje a vysvětluje své pocity. V Potvoře, která navždy přepsala žánr televizní komedie, ovšem sarkastické komentáře a spiklenecké protáčení očí v sloup hrají svou roli – upevňují vztah publika s pořadem. Což u Anny Elliotové z principu nemůže fungovat.

Dívka je příliš vychovaná na to soudit lidi okolo sebe, není sebevědomá a především se nedokáže otevřít vlastním citům. Nedává tedy nejmenší smysl, aby se se sklenicí vína v ruce otáčela na diváky a opakovala repliky typu „Teď jsem svobodná a vzkvétám“ nebo „Z rodiny lze uniknout jen dvěma způsoby. Manželstvím a smrtí.“

I jinak fungující úsměvné momenty musí scénář narušit neustálým otáčením do kamery, aby diváka na vtip ještě dodatečně upozornil a skutečně naznačil, že nyní je čas se zasmát.

Pýcha a přemlouvání zkrátka nedokáže vyjádřit sebemenší emoci či skutečnost, aniž by ji nenaservírovala divákům přímo pod nos. Romány Jane Austenové přitom pravidelně obsahují prvky satiry, takže pro komediální odlehčení nemusel scénář Alice Winslowové zacházet dál než k předloze.

Knihy Austenové pravidelně poukazují spíše na vrtochy autorčiny současnosti a na úsměvnou společenskou hierarchii, než aby byly jejich otevřenou kritikou. A už vůbec neoperují jako parodie.

Lehký humor je zde vyjádřen spíše gestem či pozdvižením obočí raději než přímým ukázáním nebo slovem. Pýcha a přemlouvání mění svou doslovností lehký tón pobavení prostupující dílem Austenové spíše ve frašku.

Ztvárnění Anny Elliotové v mnohém připomíná jinou podobně moderně pojatou adaptaci Austenové – snímek Emma z roku 2020. Hravost do Emmina příběhu o mladé a ztřeštěné dívce sedí, v novém filmu ovšem působí rozpačitě a uměle.

Zasazení moderních elementů, které se naopak velmi vyplatilo jinému kostýmnímu seriálu Netflixu Bridgerton, v příběhu podle Austenové opět působí jako pěst na oko.

(Ne)pochopení publika

Adaptace chce být jakousi modernizací celého příběhu, nemá ale dost odvahy na to zasadit celý scénář do současnosti, což se tolik osvědčilo volnějším adaptacím románů Austenové jako je Bezmocná z roku 1995 parafrázující již zmíněnou Emmu nebo Pýcha a předsudek v hábitu Deníku Bridget Jonesové z přelomu milénia.

Pýcha a přemlouvání volí pravděpodobně nejméně moudrou cestu, zůstává totiž někde na pomezí. Z historie si půjčuje výpravu, kostýmy a části společenského uspořádání. Z dnešního dne zase čerpá některé pasáže dialogu.

Nelze se tak zbavit dojmu, že nový film divákovi nevěří natolik, aby ho nechal poprat se s nuancemi rozhovorů 19. století samotného. Zároveň se ovšem nechce vzdát slušivých klobouků a načesaných loken.

„Myšlenka za modernizací dialogu byla taková, že tak učiníme osobnosti postav trochu dostupnější pro mladé diváky. Knižní předloha je krásná, ale trochu formální,“ říká režisérka.

Film ale ve finálním vyznění spíše říká, že mladí diváci nemají dostatečnou lingvistickou inteligenci na to, aby pochopili, o co jde a vše se jim tak musí „přeložit“.

I pokud snímek zcela oprostíme od knižní předlohy a zapomeneme na osobu Jane Austenové, příběh nefunguje. Vyprávění jednoduše není vystavěné zajímavě.

Žádná ze zápletek nepůsobí jako reálná hrozba vztahu dvou hlavních hrdinů, nikdy za celou dobu se divák neobává, že spolu nakonec zamilovaný pár neskončí.

Moderní dialog působí v historickém filmu uměle a strojeně, hlavní hrdinka není sympatická ani zajímavá a historické aspekty nejsou natolik atraktivní, aby se staly hlavním lákadlem snímku.

Film tak ve finále prokazuje nejen hluboké nepochopení knižní předlohy a autorčiny tvorby obecně, ale také neschopnost vytvořit atraktivní postavy či diváka alespoň pobavit.

Společnost Netflix poslední dobou produkuje nespočet adaptací a knihy Jane Austenové zůstávají vděčným zdrojovým materiálem. Nezbývá tedy než doufat, že další filmy vloží ve své diváky více důvěry a dokáží si lépe poradit s romány, které získávají čtenářská srdce dnes stejně jako v době své publikace.

Snímek Pýcha a přemlouvání měl na Netflixu premiéru 15. července 2022.

Julie Šafová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít