Cenzura fungovala vždycky, říká o ,trezorových filmech‘ z období normalizace publicistka Bláhová
Skřivánci na niti a další. Filmy, které vznikly v roce 1969, cenzoři většinou zakázali nebo je do kin vůbec nepustili. O takzvaných trezorových filmech a nástupu normalizace v československém filmu pro speciál Radiožurnálu mluvila Jindřiška Bláhová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Co by si měl člověk, který nezažil období normalizace, představit pod pojmem trezorový film?
Je to poměrně malá skupinka filmů, které vstoupily do výroby nebo byly naplánované, že budou vyrobené v rámci Barrandova, třeba v letech 1968–1969. Ale v momentě, kdy se po srpnu 68 začalo měnit vedení Barrandova i Československého státního filmu, se vyrobené filmy nikdy nedostaly do distribuce. Jsou to oběti střídání politických i administrativních garnitur na Barrandově a u Československého státního filmu v letech 68, 69 a 70.
Jaké jsou konkrétní příklady?
Tím nejvýraznějším jsou Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Zabitá neděle Drahomíry Vihanové, Ucho, Smuteční slavnost a Den sedmý, osmá noc. To je skupinka filmů, kterou postihl tento zákaz.
Když se vrátíme k roku 1968, tehdy osobnosti pražského jara proklamovaly, že cenzura u nás v novinách, v literatuře a filmu skončila. Bylo to tak? A nakolik se situace změnila v roce 69?
Cenzura v krátkém období od ledna do srpna 68 byla zrušena, ale v rámci filmového průmyslu cenzura vždycky fungovala – uvolňovala se, nebo utužovala, podle toho jak se napříč 60. lety proměňoval režim. Vždycky to bylo o nějaké míře vyjednávání na rovině dramaturgů jednotlivých skupin, vedení strany, Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), vedení Československého státního filmu, toho jak se byli, nebo nebyli dramaturgové za některé projekty postavit.
Samozřejmě po invazi projekty stále dobíhaly, nebylo to tak, že by se něco utnulo. Projekty byly schvalované do výroby na jaře 1969, v létě 69 nebo v zimě 69. Následně byly zakázané, až když si nové vedení udělalo prověrky dramaturgie a zjistilo, že je tam problém a že Menzelovy Skřivánky na niti v takové podobě nepustí, a to i přesto, že je skupina před tím v takové podobě prosadila i v momentě, kdy nastoupila normalizace.
‚Dveře vyražené, skříně vypáčené.‘ Sovětští okupanti po sobě v budově rozhlasu nechali spoušť
Číst článek
Film tedy vznikl na základě schváleného scénáře, to trvalo třeba rok před natáčením, pak se natáčelo, pak se to zpracovávalo a pak nastala finální schvalovací projekce. Kdo se na ní sešel? A kdo dal palec nahoru, nebo dolů a řekl: tohle ne, tohle ano?
Film se podle mechanismů schvaloval v různých fázích, pak ale nastal okamžik schvalovací komise, která rozhodovala, jestli to půjde do distribuce. To byl základní moment, protože film, který mohl za různých okolností projít těmito kolečky, mohl v momentu neprojít. Schvalovací komise byla na ústředím ředitelství Československého státního filmu v Jindřišské ulici v Praze, kde se scházeli zástupci Barrandova, ideologické komise ÚV KSČ, a v některých případech zasahovalo i ideologické oddělení ÚV KSČ. K filmům, jako jsou Skřivánci na niti či Ucho, se vyjadřovala i ideově-umělecká rada, ve které seděla například Jiřina Švorcová nebo zástupci různých politických frakcí nebo oddělení ÚV KSČ.
Co se s těmi hotovými filmy potom dělo? Opravdu šly filmové pásy fyzicky do trezoru pod zámek?
To je mýtus. To nešlo, na Barrandově nebyl žádný velký sejf. Krabice se prostě vzaly a daly se někam na polici nebo do skladu, často přitom nebyly označené, aby nikdo nevěděl, co v nich je. Žádný trezor se zámkem ale neexistoval, těch filmů opravdu nebylo hodně. Trezor je dobrá zkratka, jak se zbavit něčeho, co v kultuře režim nechtěl.
