Režisér Zelenka: Měli jsme štěstí. Byli jsme příliš mladí na to, abychom vstoupili do byznysu 90. let

Režisér filmů jako Knoflíkáři, Rok ďábla, Příběhy obyčejného šílenství či scenárista Samotářů Petr Zelenka tvrdí, že už není sexy být neúspěšným, „což dřív bývalo“. A vzpomíná na film Příběhy obyčejného šílenství: „Byla tam nějaká věta o tom, že když jsme byli neúspěšní, tak nás za to ženy milovaly, a že jsme si spletli jejich přízeň s božím požehnáním. Ale to už dnes skutečně neplatí – možná dobře.“

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Petr Zelenka | Foto: Bohumila Reková

„Naše generace scenáristů konce 80. let vyrůstala na Woodym Allenovi, což byl náš prototyp newyorského lúzra. Takového židovského newyorského intelektuála, kterému se nic nedaří. Já jsem se ho pak snažil přetavit do podoby českých lúzrů – ať už v Příbězích obyčejného šílenství nebo v Samotářích. V té době to publiku i něco říkalo, protože odezva byla veliká, ale asi v tom bylo i to naše dědictví nesvobody z komunismu,“ doplňuje v pořadu Hovory.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si Hovory s Petrem Zelenkou

Zelenka přiznává, že neplatila ani teze o prototypu newyorského lúzra na celou Ameriku, protože to tak mělo jen pár v ulicích New Yorku.

Musíte mít štěstí

Režisér a scenárista a „majitel“ několika Českých lvů přiznává, že se považuje za člověka, který má štěstí.

„Bez štěstí to vůbec nejde. To, že pořád dělám to, co chci, a že tato příležitost přišla kolem mého třicítého roku. A že i ocenění přišla v době, kdy člověk potřebuje mít jistotu, že to ve společnosti nějak rezonuje. Taky jsem měl štěstí na spolupracovníky a společenské klima,“ vypočítává.

,Diváci musí vědět, že mohou přijít.‘ Znovuotevřená kina čekají na plné sály a vyjasnění podmínek

Číst článek

Šťastný byl pro Zelenku i čas, ve kterém začal točit. „Měli jsme štěstí, že jsme byli příliš mladí na to, abychom vstoupili do dravého kapitalistického a často nezákonného byznysu 90. let. Takže jsme se nemohli ekonomicky kompromitovat, což bylo strašně důležité.“ 

„Kdyby nám bylo třeba o deset víc jako Václavu Marhoulovi, tak ten už se kompromitoval, a to jen proto, že byl v podstatě hloupý. Je starší než my, takže toho jsme byli uchráněni.“

Začátek 90. let ale podle něj dvakrát růžově nevypadal ani pro jeho generaci – rozpadlo se filmové studio Barrandov, což byl jediný potenciální zaměstnavatel. To ale nebylo všechno, stejně tak se zhroutil filmový průmysl a trh.

„Než se naše generace přeorientovala na televizi, kterou jsme ještě na studiích vnímali jako něco druhořadého, tak to trvalo několik let. Takže jsme začali debutovat až ve druhé polovině 90. let.“

Za socialismu přitom bylo běžné, že první film režisér točil, až když si prošel všemi filmařskými profesemi, což vycházelo na věk kolem čtyřicítky.

„My si díky revoluci mysleli, že bychom mohli točit ve 22 či 23 letech, ale to, že se to nestalo, nikdy nikdo nikomu nevyčítal. Takže to nebylo tak nádherné, jak jsme si nejdřív mysleli, ale nešťastní jsme tedy z toho taky nebyli. Celková euforie byla tak velká, že to, že si pak člověk chvíli hledal zaměstnání, protože byl nezaměstnatelný, to bylo tenkrát jaksi vedlejší,“ vzpomíná.

Petr Vizina, lup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme