Má cenu klimatický aktivismus Hollywoodu? S Petrem Fischerem o vlnách, které vyvolal úspěšný film K zemi hleď!

Lenka Kabrhelová mluví s filozofem, kritikem a také komentátorem týdeníku Euro Petrem Fischerem.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

17. 1. 2022 | Praha

Snímek K zemi hleď! (Don't Look Up) už od Vánoc stoupá žebříčky a má namířeno k tomu stát se vůbec nejúspěšnějším filmem streamovací platformy Netflix. Černá komedie o blížící se globální katastrofě je považovaná za metaforu přístupu vlád i veřejnosti ke změnám klimatu. Celosvětový úspěch filmu provázejí ale rozporuplné reakce, podobně polarizované jako společnost, kterou snímek popisuje. Co nám prozrazují o tom, v jakém světě žijeme a proč se nedokážeme shodnout na základních faktech? A co se dozvídáme o tom, jak jednotu najít?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Dominika Kubištová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„I laughed like i said more than I have in any other movie in 2021. It’s my favourite comedy of the year. (Dan Murrell, 14.12.2021)“

„Don't look up eviscerates disaster movie tropes and the institutions that failed to stand up for the greater good of humanity. (IGN, 11.12.2021)“

„Je to vlastně perfektní balanc komedie, satiry a dramatu. (Hroty Algernona, 9.1.2022)“

„I knew it was going to be liberal propaganda, I knew it. (Michael Knowles, 9.1.2022)“

„Spousta lidí v tom vidí to pronikavý poselství, ale podle mě ten film vlastně nic nereflektuje, jenom nabízí jakousi lacinou příležitost se pohoršit. (Čelisti, Radio Wave, 7.1.2022)“

„This is not real, this is not real, this isn't happening. (K zemi hleď!, Netflix, 2021)“

„Zajímá lidstvo rozchod slavné zpěvačky skutečně víc než událost, která za šest měsíců vyhubí všechen život na planetě? (ČRo Vltava, 3.1.2022)“

„We discovered very large comet. – Oh. Good for you. – It’s headed directly towards Earth. – This comet is what we call planet killer. (K zemi hleď!, Netflix, 2021)“

„Očekávaná novinka K zemi hleď scenáristy a režiséra Adama McKaye o Vánocích kralovala Netflixu. (…) Na paškál se útržkovitě dostávají sociální sítě, senzacechtivá média, zkorumpovaní politici, technologičtí miliardáři i zapálení příznivci všech možných konspiračních teorií. (ČRo Vltava, 3.1.2022)“

„Do you know how many „the world is ending“ meetings we’ve had over the last two years? – Drought, famine, hole in the ozone… it’s so boring. (K zemi hleď!, Netflix, 2021)“

Dnes se tu budeme věnovat snímku Don't Look Up. Snímek, do češtiny překládaný jako „K zemi hleď!“, vyšel na platformě Netflix a láme žebříčky sledovanosti po celém světě. Černá komedie, ve které se k Zemi blíží kometa, ale tváří v tvář nevyhnutelnému střetu s hrozbou vůbec nikdo nic nedělá, budí vášnivé reakce už od Vánoc. Část kritiků i publika je nadšená, část film zatracuje jako něco úplně bezvýznamného. Za jak výrazný snímek ho považuješ ty? A jakou zprávu nám celá vzrušená veřejná reakce poskytuje?
Jestli se nepletu, tak je to nejsledovanější film na Netflixu vůbec, a to ve velmi krátké době. Takže je vidět, že lidi téma nějakým způsobem zajímá nebo že se povedla marketingová kampaň. Ale spíš bych byl pro to, že to lidi nějakým způsobem zajímá. Ale zároveň to velkou část lidí odpuzuje.

Rozporuplná reakce je dána především tím, že lidi mají pocit, že je to něco mezi nějakou jakoby propagandou a filmem. To možná spousta lidí nemá rádo, protože má pocit – a ten pocit, proč to opakuju pořád, je důležitý, to cítění –, že se jim něco vnucuje, že je někdo chce přesvědčit, že ten film je vlastně přesvědčovací propaganda právě ve věci klimatických změn a jakási výzva ke změně postojů úplně všech. A to si myslím, že spousta lidí odmítá z principu, protože si k tomu chtějí takříkajíc dojít sami.

„At this very moment, I say we sit tight and assess. – Sit tight and assess. – Sit tight and… and assess? (K zemi hleď!, Netflix, 2021)“

Ještě než se pustíme do všech aspektů, co film vyvolal, asi bych měla na úvod připomenout, o co v něm jde, protože ne všichni ho viděli. Jde o to, že dva astronomové, které ztvárňují hvězdní herci Jennifer Lawrencová a Leonardo DiCaprio, objeví obrovskou kometu, která se řítí k zemi a je jasné, že zemi zničí. Oba vědci se snaží zoufale varovat americkou vládu v čele s prezidentkou, hranou Meryl Streepovou, ale setkají se s odmítnutím – s kombinací politického cynismu, se zájmy jednoho z miliardářů, technologického vizionáře. Setkají se s reakcí médií, která respektují status quo, a setkají se i z reakcí běžné veřejnosti, kterou hrozící katastrofa zjevně zas až tak nezajímá. Petře, čím to je, že tyto všechny motivy celosvětově rezonují nejen ve Spojených státech. Čím to je, že se dotknul globálního publika? Je to skutečně něco, co zobrazuje globální stav věcí veřejných?
Určitě, protože globální otázka klimatických změn, ale samozřejmě i propojení médií, to je společné všem. Dnes už se tomu úplně nevyhneme. To, jakým způsobem i média s tématem klimatických změn pracují – a teď myslím nejen klasická média, jako je rozhlas nebo televize nebo noviny, ale především sociální sítě.

Zkrátka tomu tématu se už nikdo vyhnout nemůže, a to i proto, že se stal politickou agendou, že vstupuje do politiky tím, že se zapisuje do politických programů. To už se dnes dotýká úplně každého. Čili rezonance je vlastně velmi přirozená. To, že je to z Ameriky… mám pocit, že Američané jsou v tomto vždycky odvážnější – možná v totálním výsměchu sobě samým. Oni to umějí, a proto se mluví o černé komedii, protože to je výsměch nám všem, jakým způsobem se vztahujeme, co nechceme vidět, jaké máme záclony před očima. V tomto je to velmi povedené.

Ale samozřejmě proto to vyvolává odpor, protože spousta lidí nechce přijmout, že se takto chováme, že média jsou vlastně takto primitivně banální, protože pracují jen s kategoriemi sledovanosti, klikatelnosti nebo zábavnosti tak, aby přitáhla lidi k obrazovkám nebo ke svému médiu.

Mně se hrozně líbilo, že se v některých recenzích objevilo spojení „climate change comedy“, „komedie o klimatických změnách“. To mi vlastně přijde naprosto přesná definice a zároveň je to úplně absurdní a paradoxní: že jediným způsobem, jak všechny lidi vtáhnout k tomu tématu, je „climate change comedy“. Že když se k tomu budeme společně smát a společně sobě, jakým způsobem se chováme, tak se možná může něco změnit, jako že to s námi zatřese. Ale obávám se, že ani to nakonec nepomůže.

Dá se v té souvislosti, konkrétně o tomto filmu mluvit ještě o umění, nebo jde o nějakou aplikaci reálných postupů nebo nějaké dokumentární situace na film?
Osobně to vůbec nepovažuji za hraný film. Mám pocit, že to je nějaký hraný dokument nebo jak by se to vzalo. Tyto kategorie už jsou také v této pozdní době vlastně trochu zbytečné. Prolínají se, prostupují. Zkrátka je to film, určité médium, které nás může oslovit jak citově, tak rozumově. A to právě dělá.

Myslím, že tam je spousta známých postupů z katastrofických filmů. Jsou tam určité vyprávěcí struktury a vzory, které už jsme v Hollywoodu viděli tisíckrát. Ale je to strhujícím způsobem sestříhané dohromady, takže vás to vtáhne. Ten film má jakoby dvě poloviny – a to je možná také jedna z námitek recenzentů, že v první půlce se zdá, že sledujeme vážnou věc, že sledujeme jeden z katastrofických filmů, kterých Hollywood natočil v minulosti hodně a kde se otázky podobají – i když se to nevztahuje ke změnám klimatu, ale třeba právě k ohrožení Země a to, jakým způsobem na to nejsme schopni reagovat.

Pak se to najednou vlastně totálně propadne do komedie, která se stupňuje. Na konci zase dojde k takovému, řekněme, vážnému uklidnění, kde se ukazují různé strategie lidí v reakcích, včetně té jedné, kdy vlastně se lidé podobně jako ve filmu Melancholia Larse von Triera uklidní, sednou a čekají, až to přijde. A to je, myslím, ta nejobecnější reakce, která možná jednou nakonec bude převládat: že lidi se jakoby uklidní a budou čekat, co se stane.

V recenzích se objevil i argument, že ten film nemá příliš velkou kvalitu zpracování, respektive že kvalita zpracování jde na úkor snahy o co největší sledovanost na globální online platformě, v tomto případě je to Netflix. Obstojí tento argument?
Obecně si myslím, že streamovací platformy trochu změnily přístup k filmu, respektive k tomu, jakým způsobem se zpracovává. Tento film bych považoval za film na Netflix. Kdyby se dělal na velké filmové plátno, do velkých kin, tak si myslím, že by se dělal trochu jiným způsobem. S touto námitkou bych částečně souhlasil, ale zároveň bych ji odmítl jako námitku film nepřijmout.

Film je sice umělecké dílo, (ale) já bych ho tak vůbec nehodnotil. Pro mě je to vlastně hraný dokument se vším všudy, který odmítám hodnotit po stránce střihu, natáčení, hvězdného hereckého obsazení, protože to není to hlavní, co ten film chce zanechat. S estetikou pracuje určitým směrem, to znamená estetika, která má ovlivnit, řekněme, naše rozumové pochody tak, abychom se zamysleli. Estetičnem nás (chce) vlastně jakoby strhnout. Což se, myslím, povedlo, vzhledem k ohromné sledovanosti i debatě. A to je to hlavní.

Myslím, že ten film se dá přirovnat trochu ke Gretě Thunbergové – a proto vyvolává i reakce –, která řekla tehdy ve svém slavném vystoupení: „I want you to panic“, chci ve vás vyvolat paniku, chci vás strhnout k tomu, abyste začali mít strach nebo abyste něco dělali, aby se vás to dotklo citově. A to je asi to nejdůležitější na tomto filmu: ukazuje, že bez tohoto citového pohnutí se nic nezmění ani v rozumu.

Bohužel logika velmi často nemá nic společného s tím, jak se nakonec chováme. Nebo rozum – rozum je schopen posoudit různé argumenty. Ale nakonec to rozhodující je přesvědčenost srdce, jestli naše city vůbec přijímají tu skutečnost. Což se právě v případě klimatických změn neděje.

Takže se vlastně z jiné strany dostáváme k téže frustraci, kterou ventilovala třeba právě Greta Thunbergová. Ale v tuto chvíli se setkáváme s nějakou ventilací frustrace autorů. Víme, že i Leonardo DiCaprio jako herec je velmi aktivní, co se týče klimatické změny. Jak jsi to říkal, mnozí film považují za alegorii přístupu vlády, veřejnosti, vědecké obce ke změnám klimatu, kdy je zjevné, že planetě hrozí katastrofa, ale lidé prostě nejsou schopni nebo ochotni se dohodnout na nutných krocích. Když jsi, Petře, mluvil o výsměchu, o maximální nadsázce, se kterou film pracuje, je to adekvátní odpověď nebo metoda, jak frustraci vyplývající z neaktivity zvládnout? Má lidstvo i jiné metody, jak se aktivizovat?
Myslím, že to je ověřená metoda a naprosto funguje. Takový smích sám nad sebou. Někdy se v tom smíchu může zjevit nějaké světlo nebo záblesk nějaké možnosti, posunu.

Jak jsem mluvil o tom, že člověk potřebuje k tomu, aby ten rozum, který si to všechno srovná a je mu to jasné, se nějakým způsobem pohnul k určitému jednání, tak je potřeba zasáhnout cit. Jak říká i Blaise Pascal, francouzský filozof: Všechno naše uvažování nakonec podléhá citu. Ale zároveň také říká, že i srdce má rozum. Takže je to provázané. Bez tohoto otřesu, bez toho, aby to byla i citová záležitost, záležitost srdce, se žádná změna nestane.

Podívejme se na to, jak k tomu přistupují politici, kteří to berou čistě pragmaticky i z hlediska nějakého politického rozhodování, postupů, vlivu. Ale nemám pocit, že bych z některých světových politiků cítil, že to berou za svoji srdeční záležitost, že by to celou svojí osobností přijímali jako fakt, se kterým je třeba jednat. Spíš jde o ten čistě politický pragmatismus: rozhodování, někde něco udělat, aby se možná ani neřeklo.

A toto, si myslím, ten film dělá a provokuje tím, že to dělá dost přímočaře, a spoustu lidí to může naštvat, protože nemají rádi, když někdo bere jejich city. To znamená, když jim to otřásání vnucuje. Nikdo z nás to nemá rád, protože najednou zjišťujeme, kdo jsme. Film je vlastně spíše otázkou, kdo jsme a samozřejmě projevem určité frustrace lidí, kteří to natáčeli. A ta frustrace, myslím, začíná být postupně globální.

Je to zajímavé, co říkáš, co se týče politických reakcí, ve filmu je jeden moment, kdy jsou tam právě politické reakce zobrazené s dávkou cynismu, s velkým oportunismem. Dokonce je tam moment, kdy se politici rozhodnou pod vlivem jednoho z nejbohatších podnikatelů „proměnit krizi v příležitost“. To je heslo, které se objevuje i teď třeba v souvislosti s pandemií docela často. Nakolik se tento přístup skutečně projevuje v reálné politice a co k němu politiky v tuto chvíli vlastně motivuje? Je to právě odtržení racia od toho, co by měli politici dělat s ohledem na nějaké cítění pro zemi?
Je to možná hezky vidět ve vztahu k tomu, čemu se říká Green Deal, Zelený plán pro Evropu. O tom je přesvědčeno, myslím, na evropské politické scéně velmi málo politiků, že to berou se vším všudy. Většina lidí se rozhoduje velmi pragmaticky a není schopna překračovat svůj vlastní stín.

To, že je to příležitost, je nakonec vždy jen příležitost k tomu vydělat. Málokdy je to příležitost k tomu nějak proměnit společnost. To vidíme i v reakci třeba současné české vlády. Když se mluví o Green Dealu jako o příležitosti, tak je to vždy: Ano, a teď vlastně můžeme získat peníze a ty peníze nám tady mohou proměnit něco, naše hospodářské prostředí, a nakonec na tom vydělá celá společnost. Čili pořád se mluví v kontextu toho existujícího kapitalistického systému, který i propady nakonec může proměnit v zisk.

Ale to není asi ta změna, o kterou jde: to znamená změna možná i prožívání světa a přemýšlení o něm. Sebereflexe, řekněme, dnes už globální společnosti, to je příležitost, které bychom se měli chopit. A ten film krásně ukazuje, že to vlastně neumíme, že pořád se snažíme ve všech situacích, pokud z toho chceme udělat příležitost, tak na tom hlavně vydělat.

Ten film docela viditelně popichuje k zamyšlení nad tím, proč se nejsme jako lidé schopní dohodnout na společném postupu, i když víme všichni, že nás neschopnost společné akce může přijít hodně draho, že může vyústit v přírodní katastrofu. Ve filmu je to zobrazené totální katastrofou, při které lidstvu hrozí vyhynutí. Petře, když se díváš i na současnou filozofii, na současném myšlení o tom, v jakém stavu společnost je, nacházíš odpověď na to, co se s lidmi děje, že se ocitli ve fázi, kdy nejsou schopní nebo ochotní najít společnou řeč?
Ten film už v názvu jasně naznačuje, v čem je problém: že nechceme některé věci vidět. „Don't Look Up“ znamená „nedívej se nahoru“, (kde) letí kometa. Český překlad, si myslím, to chce celé otočit k přízemnosti. Ale zase – je tam motiv toho něco nevidět, něco přehlédnout, něčeho si nevšímat.

Obecně to souvisí s globálními riziky, která jsou velmi podrobně samozřejmě rozebírána jak sociologicky, (tak) filozoficky už minimálně od 70., 80. let. Připomněl bych knihu Ulricha Becka, německého sociologa, která se jmenuje Riziková společnost, vyšla před 40 lety. Ulrich Beck tam všechna rizika, ve kterých teď žijeme, která musíme řešit, popisuje velmi přesně. Ale hlavně popisuje to, jakými způsoby s nimi postmoderní společnosti pracují. Říká, že většině rizik je společné to, že je nevidíme, že je nejsme schopni vidět, že jsou vlastně pro nás neviditelná v tom, že si nedokážeme představovat důsledky.

Což se trochu mění v souvislosti s tématy klimatických změn, protože čím dál tím víc filmů, čím dál tím víc reportáží o světě ukazuje, co to globální změna je: ať už mizení ledovců, vysychání různých rozsáhlých dříve zemědělských oblastí a tak.

Takže už vidíme, ale vidět nechceme. Souvisí to s celkovou změnou naší představivosti, s ochotou vůbec některé věci přijímat. Protože jsou nepříjemné v tom, že bychom museli změnit svůj způsob chování, ale nejen jednotlivce, ale vlastně celých společností. A to je úkol, ke kterému nikdo osobně ani na politické úrovni nemá odvahu. To, co říká Ulrich Beck: nevidět, jsou neviditelné, vlastně o nich pořádně ani nevíme, bezprostředně se nás nedotýkají – to je jeden z důvodů, proč zásadní problémy globálního světa přehlížíme.

„We made this movie during the pandemic, before there was even a vaccine. So, I think we were all in the mood to laugh, because things were so grim. (YouTube, Today, 10.12.2021)“

Adam Mckay (režisér)

„Our guests today have made a pretty big discovery in space – How big is this thing, can it destroy my ex-wife’s house? Is that possible? – There is a 100% chance that we are all going to die. (K zemi hleď!, Netflix, 2021)“

„Dvojici vědců, kteří učinili zásadní objev, hrají Jennifer Lawrence a Leonardo DiCaprio. (ČRo Vltava, 30.12.2021)“

„This was originally, you know, metaphor for the climate crisis, and then covid hit. And then a whole new wave of denial of science. (YouTube, Today, 10.12.2021)“

Leonardo DiCaprio (herec)

Jakou roli podle tebe v tom, že nejsme schopni či ochotni realitu vidět, hrají média? Film, už jsi na to narazil, je kritizuje velice tvrdě. Obstojí z tvého pohledu mediálního insidera, člověka, který se v médiích už nějakou dobu pohybuje, kritika fungování médií, kterou film nabízí?
Myslím, že média jsou tam zachycena velmi přesně. Samozřejmě jsou mnohovrstevnatá, to znamená, že jsou tady i média veřejné služby. Ale všechna média dnes spojuje především hon za sledovaností, za klikatelností, za poslouchatelností. Koneckonců i Český rozhlas má jedním z hlavních kritérií poslechovost. Česká televize se chlubí tím, že je momentálně nejsledovanější. Ale to, že je něco nejsledovanější nebo nejposlouchanější ještě neznamená, že to je kvalitní, že to přináší kritické myšlení, že nám ukazuje svět ve všech souvislostech, které právě potřebujeme pro nějaké rozhodování.

Myslím, (že) v tom filmu je hezká situace, kdy i člověk z NASA, když se dívá na Leonarda DiCapria, který jako astronom přichází do studia říct nejdůležitější věc pro celý svět, aby se pohnul k nějaké akci, tak se nudí a předtím sleduje rozvodovou při dvou nějakých hvězdiček pop music a vlastně se u toho báječně baví. Když vystupuje Leonardo DiCaprio a začne mluvit, tak (člověk z NASA) začne zívat, nudí se a říká: No to je prostě… to není ono.

Tam se naznačuje, že i ty nejdůležitější věci se musí podávat dnes nějakou sexy formou, zábavnou formou. Je to odkaz na infotainment. Ale už to není ani infotainment. Je to… já tomu říkám emotainment. To znamená práce s emocí. O emoci jsem mluvil. Vlastně v této chvíli by média mohla splnit pozitivní roli, že pokud se soustředí na emotainment, to znamená emotivní zábavu, tak mají ohromnou příležitost tímto způsobem naladit globální společnost k tomu, aby se věnovala těm nejdůležitějším problémům.

Bohužel, jak je vidět, tak i ti největší odborníci, kteří jsou u té věci takříkajíc z první ruky a znají všechny souvislosti, tak nakonec jsou z médií zvyklí se taky jenom bavit. A ten film je vlastně i zároveň výzvou v tom, že jak nás baví, tak to tak může tím skončit. My si řekneme: byla to docela fajn komedie a jede se dál. Asi tak to dopadne, bohužel.

Dá se ten film považovat, myslíš, za svědectví o tom, že se nám jako společnosti rozpadl smysl pro hodnoty a že se nám rozpadl systém hodnot, že už jsme prostě schopni operovat jen v kategoriích „toto je zábava, chvíli mě to baví, ale posunuji se dál k něčemu jinému“, nebo je to přehnané a nejsme na tom ještě tak špatně?
Otázka je, co jsou to ty hodnoty, že ano. Právě v tom filmu je krásně vidět, že to může být zrovna nějaká touha se zapsat do světových dějin tím, že objevím nějaké nové civilizace nebo že vyletím do kosmu nebo že přesunu celé lidstvo na jinou planetu, jako to má ten miliardář, kterého už nezajímá vydělávání peněz. Nejde o to, že ovlivní prezidentku Spojených států kvůli vydělávání peněz, ale ku splnění svého snu.

Myslím, že jasný odkaz na Elona Muska a další miliardáře, kteří chtějí létat do vesmíru a změnit svět tímto způsobem. Je tam spousta strategií, včetně té lidské, to znamená zůstat v pospolitosti mezi svými lidmi, v kontaktu, že to je největší hodnota a nemusíme jí říkat pravda, láska, jakkoliv jinak. Je to prostě jen v dotyku, v naladění, které společně cítíme, sdílení nějakého společného prostoru.

To je, myslím, něco, co v tom filmu všechno je naznačeno. Zároveň se neříká, jak se to má dělat. Zároveň nejvyšší hodnota se zdá – alespoň z toho filmu –, že je život, zachování života. Je otázka, jestli to tak je. Protože ve světě, kde není bůh, ve světě, kdy víme, že ten svět je konečný a že my jsme v něm koneční, tak možná i hodnota života ve smyslu ho udržovat možná zmizí, protože to hlavní, co je, je si život maximálně užít. A to s nějakými limity přemýšlení, cítění, chování, spotřeby, s limity vůbec třeba úplně nepůjde.

Jako by se z toho filmu zdálo, respektive film to velmi jasně naznačuje, jako kdyby tyto základní hodnoty, o kterých mluvíš, si polarizovaná společnost k nim prostě potřebovala přidávat nějaké znaménko, jako kdyby je potřebovala mít s nějakými přívlastky. Vidíš jako filozof a kritik nějakou možnost, jak problémy, které lidstvo řeší, ale nejen problémy, jak prostě základní věci a kategorie, ve kterých se pohybujeme, odideologizovat a hledat tak snadněji třeba společný postup, možné řešení, a hlavně se shodnout na prožívané realitě?
Zatím to moc nejde. Jediné, co by se dalo říct, že můj vlastní pohled nebo můj úhel pohledu není východiskem všeho. To je stará pravda, strašně stará, ale dneska je totálně přehlížená. Ideologizace všech věcí je samozřejmě ohromný problém.

V České republice se v tomto vyznamenal především Václav Klaus, který ke všemu hned dával ismus, takže environmentalismus, to je přesně to, co on by asi o tom filmu řekl: že to je propaganda environmentalistů. Ale stalo se to třeba i s hrozbou covidu: najednou je to covidismus, je to nějaká ideologie, která něco prosazuje. V tomto ideologickém myšlení nejsme schopní potom věci vůbec nějakým způsobem posuzovat.

Bohužel se tomu asi nevyhneme. Je to prostě součást politického světa, ve kterém žijeme. Ale můžeme se tomu bránit: že to třeba alespoň pro sebe odmítneme. Že si řekneme: toto mi brání vidět věci, jak skutečně jsou, dostat se k nim a nechat se jimi třeba nějakým způsobem ovlivnit i citově. Každý z nás musí začít u sebe, je to taková fráze, ale jiná příležitost tady není ke změně. Nakonec čekat na to, až to udělají politici, a já budu chodit do práce, budu si užívat svého světa a čekat, že oni něco udělají, je, myslím, snaha velmi marná.

Čili najednou je etická odpovědnost na každém z nás. To znamená na ochotě se podívat nahoru, podívat se nahoru na nebe, vidět tam i kantovský mravní zákon, třeba vztah k druhým, východisko limitu toho druhého, který je ale zároveň ne limitem mého já, ale zároveň i jeho definicí. Bez toho druhého, bez společnosti se jako člověk vůbec definovat nemůžu. To jsou všechno věci, které jsme nějakým zvláštním způsobem přestali vidět.

Místo, aby nám třeba covid a klimatické změny v tom pomohly, tak nás uzavírají na našich vlastních dvorech, v našich vlastních bytech, u našich vlastních počítačů, a spíše nás nechávají osamocené než v tom, abychom tyto souvislosti přijímali. Zase se přesvědčujeme o tom, že máme svoji osobní svobodu, že je nadevše a tak dále.

Toto je poměrně složitý svět, ve kterém se rozhodovat politicky je také složité. Příležitost je v tom začít každý sám u sebe, ale dělat to důsledně. Třeba když jdu k volbám, tak také sleduji politiky, kteří jsou toho schopni. A já – a to se už budu opakovat – moc nevidím politiky, kteří by toho byli schopni v současnosti. Bohužel takový lídr ani na světové úrovni není.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Dominika Kubištová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Petr Fischer, Leonardo DiCaprio, Hollywood, klimatická krize, klima, aktivismus, film