Poslední rozhovor Jana Třísky pro Radiožurnál: Považuju se za šťastného muže

Herec Jan Tříska, jedna z nejvýraznějších osobností českého divadla a filmu posledních desetiletí, v noci na pondělí zemřel. Ve svém posledním rozhovoru pro Radiožurnál, který vznikl v den jeho osmdesátých narozenin - 4. listopadu 2016 -, líčí nejen vznik filmu Po strništi bos, při jehož natáčení se po 25 letech sešel na place s režisérem Janem Svěrákem.

Slavonice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jan Tříska ve filmu Jana Hřebejka Horem pádem | Zdroj: Česká televize

Dnešní rozhovor natáčíme ve Slavonicích, kde točíte s Janem Svěrákem film Po strništi bos. Ale chci se zeptat na datum 4. listopadu. Je pro vás hodně důležité?
Čtvrtého listopadu je blbé datum. Zaprvé jsem se narodil 4. listopadu a jinak známo, listopad je nehezký měsíc a mě toho 4. listopadu čeká hnusné číslo, které začíná osmičkou a končí nulou. Nemám to datum rád a čím víc se blíží, tím víc se mi z toho dělá zle.

Takže žádné velké oslavy se nechystají?
Ne, v žádném případě se nebudou chystat žádné oslavy, protože jsem to neslavil ani před rokem, ani před pěti. Nejsem moc na oslavy, a když tak bych radši slavil narozeniny někoho jiného než ty svoje.

Rozhovor k 80. narozeninám

Celý rozhovor Vladimíra Kroce s Janem Třískou si můžete poslechnout v pondělí ve 21 hodin na Radiožurnálu.

Vy hrajete dědečka ve filmu Jana Svěráka Po strništi bos. Prý je to přísný muž.
Víte, to je strašně dobrý scénář, hrozně dobrý poetický scénář o malém chlapečkovi. A ten chlapeček je obklopený rodinou, a její členové nemají jména. Jmenujou se maminka, tatínek, teta, babička, dědeček. Jenom hlavní hrdina se jmenuje Eda. Což je překrásná role pro malého chlapečka. Ale rodina, co ho obklopuje, je dost podivná. Zvláštní.

Spousta z nich má svá tajemství a dědeček je jeden z těch, který má hluboké tajemství a není to příliš příjemný člověk. Je v něm něco zatrpklého a je v něm něco paličatého a něco zlého. Ale kupodivu totéž má v sobě i tatínek, protože tatínek je syn dědečka a musel zřejmě po něm něco zdědit. Scénář, přestože je velice poetický, má v sobě překvapivě hořká témata, zatrpklá témata a tím je zajímavý a tím ten budoucí film bude podle mého názoru báječný a podle mého skromného názoru odsouzený k úspěchu.

Zemřel herec Jan Tříska. Podlehl zraněním, která utrpěl při sobotním pádu z Karlova mostu

Číst článek

Je pro vás jako pro představitele dědečka těžké v sobě najít negativní vlastnosti? Přiznat se, že to někde uvnitř je?
Ne, ne. Každý herec to v sobě má. Respektive každý člověk v sobě má trpkosti a hořkosti, které herec dovede v sobě snadno objevit a snadno je dát najevo.

A je těžké v prostředí, kde kolem vás je spousta techniky a rozptylujících prvků, vyvolat správnou emoci? Víte, ptám se jako laik, který si nedovede představit, jak funguje herectví.
V tom spočívá schopnost býti hercem, objevovat v sobě, sám v sobě, ve svém vlastním charakteru, lidském charakteru, objevovat v sobě to, co je v nás pozitivní, to, co je v nás hezké, ale taky to, co je v nás trpké, hořké a nepříjemné.

A když to v sobě objevíte, probudíte, jak se toho potom zbavujete? Třeba to vyběháte?
Herec by nemohl hrát Hamlety, nemohl by hrát Krále Leary, nemohl by hrát Jaga, nemohl by hrát Shylocky, kdyby nebyl schopen hrát podle literární předlohy. Jmenoval jsem úmyslně postavy ze Shakespeara, nemohl by hrát negativní, velice negativní, tragické postavy, které v sobě obsahují smrt, zlobu, zášť, vraždy, kdyby neměl tu schopnost to v sobě objevit. Ale potom, jak říkáte, když skončí představení, tak to musí umět ze sebe shodit.

Ptal jste se mě na běhání. Běhám každý den ne kvůli tomu, abych ze sebe vyběhal nějakou zášť a zlobu, ne. Běhám proto, abych se udržoval v dobrém stavu a v dobré kondici, abych potom mohl přijít na plac, anebo mohl přijít na představení a být natolik fyzicky fit, abych mohl v sobě znovu a znovu objevovat to, co je ve mně pozitivního, a vydat to obecenstvu, ale taky abych v sobě mohl objevovat to, co je ve mně negativního, a mohl to vydat obecenstvu.

Ale jistě nejde jenom o fyzično, o kondici, ale i psychiku. To taky přece pomáhá, ne?
Samozřejmě ano.

Se Svěrákem po 25 letech

Je pro vás důležité, že postava, kterou hrajete v Po strništi bos, postava dědečka, má skutečnou předlohu? Přemýšlíte o ní jinak, než kdyby to byla smyšlená bytost?

Ne. Když jsem byl v úvahách Honzy Svěráka, že bych tuto roli hrál, tak mně poslal e-mailem do Kalifornie fotku opravdového dědečka, který stojí vedle dvou hezkejch koní, drží je za uzdu. Takže jsem viděl opravdového dědečka na fotografii ještě dávno předtím, než jsem začal natáčet.

Ale na moje herectví nebo na to, jak tu roli hraju, fotografie nemá žádný vliv a ani fakt, že dědeček opravdu někdy existoval, na mě nemá žádný vliv, protože se musím na place chovat svobodně a svobodomyslně, takže ne, to na mě vliv nemá.

Smrt herce Třísky byla nešťastná náhoda, oznámila policie. Vyzývá svědky s fotkami, aby se přihlásili

Číst článek

Takže jste ani neměl třeba potřebu se o tom dědečkovi bavit s autorem scénáře Zdeňkem Svěrákem.
Ne. Za prvé scénář je natolik dobře napsaný, scénář je znamenité literární dílo, a ta postava je tak, pro herce, který umí číst, jednoznačná, že k tomu nepotřebuju žádné rady. A ještě bych chtěl dodat, že tady o tom proboha mluvím, jako kdybych hrál hlavní roli, to není pravda. To je v podstatě malá role. To je malá nutná role, neboť celý film je o malém chlapečkovi, který je obklopený rodinou. A v rodině náhodou taky existuje dědeček, který ještě neumřel. Zrovna tak by mohli o něm mluvit jako "náš nebožtík dědeček vždycky říkával"... Ne, ten dědeček existuje, ale role není středem příběhu, naopak ta role je, protože tam musí být. Je tam malý chlapeček, tatínek, maminka, teta, babička, dědeček.

Utkvěl nám v paměti Igor Hnízdo z Obecné školy. Ten film jste natáčel před 25 lety s Janem Svěrákem. Tehdy to byl mladý začínající režisér, dnes je to oskarový režisér. Jak se za čtvrtstoletí jako režisér podle vás změnil? Jaká je spolupráce teď a jaká byla tehdy?
To, že po 25 letech hraji roli u stejného režiséra, je důkazem, že trpělivost se vyplácí. Mně trvalo 25 let trpělivosti, abych dostal druhou roli od Honzy Svěráka. Honza Svěrák byl tenkrát báječný režisér a dneska je superiórní režisér. Má nekonečnou trpělivost a velikánskou schopnost jednat s lidmi. Jednat s hercem.

Pozoruju ho na place, jak dovede jednat s malými dětmi, s malým chlapečkem, který hraje hlavní roli, dovede se vcítit do dětské duše a to je jeho hlavní výhoda.

Před emigrací byl temperamentní, neuvěřitelně silný a osobitý herec, vzpomíná na Třísku Fischerová

Číst článek

Jak pracuje s vámi? Nevím, jestli tam funguje nějaký ostych, respekt.
My jsme opravdu kamarádi, jsme přátelé, vzájemně se respektujeme a Honza má velký smysl pro humor, takže se mezi záběry můžeme i trošku poškádlit. Mám Honzu strašně rád. To je velice talentovaný člověk. A jak vám říkám, to už opakuju podruhé, myslím si, že tenhle film bude odsouzený k úspěchu.

Vybaví se vám okamžik, kdy přišla nabídka, abyste hrál dědečka v Po strništi bos?
Jo. My jsme o tom mluvili několikrát, tedy mluvili, tím myslím e-mailovali, a taky mně myslím dvakrát telefonoval do Kalifornie. Žertem říkám, že se mi vyplatilo být trpělivý 25 let, abych dostal od Honzy druhou roli.

Místo procházení etymologie

Vy už nějakých 35 let denně běháte, nevynechal jste prý ani jeden den, pokud to tedy šlo. Jak to děláte, když přijedete do neznámého místa, intuitivně si nacházíte trasu, kam se vydáte?
Opravdu jsem nikdy nevynechal, nevynechal jediný den. Mám na ruce stopky a běžím proti stopkám. Když přijdu do nového místa - to znamená například do Slavonic - tak vyběhnu a snažím si zapamatovat, abych našel cestu zpátky. To je pro mě nejdůležitější, protože jednou jsem točil film v Paříži, bylo ráno, hrozný mráz a běžel jsem taky proti stopkám a byl to první den, co jsem byl v tom daném hotelu a nepamatoval jsem si cestu zpátky a byl jsem zoufalý, že třeba i zmrznu. Čili pro mě je nejdůležitější si zapamatovat, kudy se zase vrátím zpátky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Tříska zemřel ve věku 80 let.

Čili se vám ještě nestalo, že byste se omylem třeba ocitl v Rakousku?
Ne, to ne.

Slavonice, říká se, jsou druhá Telč. Jak třeba trávíte den, kdy zrovna netočíte, kdy máte pauzu mezi natáčením?
Abych vám řekl, tak sedím u computeru a čtu si o probíhající prezidentské kampani ve Spojených státech anebo něco studuju. Jsem věčný student a baví mě se pořád něco učit. Hrabu se ve slovnících a hrabu se v encyklopediích, nikoli papírových, nýbrž digitálních.

Co se učíte teď nebo co vás teď zaujalo?
Zrovna, než jste přišel, tak jsem se zabýval latinskými slovíčky.

A můžu se zeptat, proč právě latina?
Protože mě zajímá v posledních letech etymologie. Mě zajímá na angličtině to, že strašná spousta slov pochází z latiny a z řečtiny, a někdy dokonce z obojího najednou, neboť ty dva jazyky, latina a řečtina, jak známo, na sebe měly vzájemně velký vliv. Mě to fascinuje a vyhledávat si slova a slovíčka a jejich historii, jejich etymologii, to mě velice zajímá. Takže když mám volno, tak se nejdu procházet po náměstí a prohlížet si fasády, ale sednu si tady a čtu si o etymologii slov.

Herec Jan Tříska je v nemocnici. Dvojice mužů ho vytáhla u Karlova mostu z Vltavy

Číst článek

Víte, říkal jsem si, že kdo zná L. A., kdo někdy byl v Santa Monice, jsou to úplně jiná měřítka. Mám pocit, jak kdybyste přiletěl do jiného světa, sem do Slavonic poblíž hranic. Je to krásné městečko, ale maloměsto. Jak to cítíte? Je to opravdu tak, že to je jiný svět?
Díky své práci jsem zvyklý cestovat. Jeden americký kolega říkal - každý nový job, každá moje nová práce začíná na letišti. Ať dělám cokoli, tak vždycky někam letím. To není jenom to, že točím teď zrovna v Evropě anebo i po Americe, kteráž to, jak známo, je obrovitánská země. Vždycky někam letím. Mě to moc nepřekvapuje, že jsou města velká a města malá, že jsou městečka a vesničky. Pro mě to není žádné překvapení, protože v podstatě celej život někam cestuju. Los Angeles je větší než Čechy, ale pak přijedu do Soulu a je to zase něco jiného.

Burani

Když jste mluvil o těch překvapeních a už jste narazil na prezidentské volby ve Spojených státech, překvapuje vás, jakým způsobem se vyvíjí předvolební kampaň?
Překvapuje mě to každý den. Můj den začíná tím, že z pokoje, který mám v tomhle hotelu, kde teď zrovna sedíme, utíkám sem, protože v pokoji z nějakého důvodu není signál na Wi-Fi, ale tady v hospodě je, takže sem utíkám a čtu si prostě překvapení, která se udála s devítihodinovým časovým rozdílem, který mám, a čtu to s otevřenými ústy.

Čím to, že stále je dost voličů, které dokáže oslovil Donald Trump?
To je, myslím, velmi jednoduché. V každé zemi, ať velké či malé, existuje určité procento lidí, kterým se říká burani, a čím je větší země, tím je více buranů samozřejmě. Čím je menší země, tak je méně buranů. Nic to ale nemění na tom, že to procento je totéž. A proto Donald Trump oslovuje tolik lidí.

Herec Jan Tříska | Foto: Michal Krumphanzl | Zdroj: ČTK

A je to jenom zdání, nebo teď nastala nějak doba, že buranství dostává navrch?
Populismus, jak se to jmenuje odborně, se zdá být na celém světě narůstající a narůstající. Tak to vidím. Ale neberte mě vážně. Politice moc nerozumím, o politiku se jenom zajímám. A mám Ameriku rád, a tudíž mě musí jako občana politika zajímat, protože zájem o politiku je, myslím, povinností každého občana v každé zemi.

Omlouvám se, že to připomínám, osmdesátiny. Myslím, že je to hezký věk, ostatně jste stejný ročník, jako byl Václav Havel. Někde jsem četl, že na něj skoro denně vzpomínáte.
Víte, existuje takový kuchyňský jazyk, který máme se ženou, vzpomínáme na něj velice často. I s mou neschopností imitovat ho skoro denně imituji nad mísou salátu, řeknu "mohu to prosím promísit". A nad čistými sklenicemi "ty jsi, Honzo, starej hygienik". A pak po dlouhé pauze, "ty jsi byl vždycky starej hygienik". Takže takhle ho citujeme. A jiné a jiné.

Vzpomenete si někdy na 1968? Rok v Liberci, kde jste se shodou okolností ocitli, myslím společně. Bylo to tak dramatické, jak se to popisuje dneska?
V Liberci nás to zastihlo a už jsme tam zůstali a Václav psal a já jsem to, co on napsal, bez ráčkování, předčítal.

Nikdy se mi nestýskalo

Pane Třísko, jestli dobře počítám, tak vy jste polovinu života prožil v Česku nebo tejdejším Československu, polovinu ve Spojených státech. Skoro to tak vychází.
Je to tak, ano, je to na půl.

Jsou to dva různé životy?
Ne, ne. Život je jenom jeden. Život je jenom jeden a já jsem rád, že se to rozdělilo nebo dělí se to přesně fifty fifty, půl na půl, ale život je tentýž. Proto je i pro mě dost těžké dělat interview, dělat rozhovory, protože tím, že mám jenom jeden život, tudíž odpovídám pořád na tytéž a tytéž otázky. A kdybych si chtěl vymýšlet nebo kdybych si směl vymýšlet, nebo kdybych směl nebo odvážil se lhát, tak bych pokaždý řekl něco jiného. Je mi 37, že jo, nebo mám šest dětí. Oboje není pravda.

Na otázku, kolik mi je, musím říct pravdu, na otázku, kde jsem se narodil, musím říct pravdu, kde se narodila moje maminka, musím říct pravdu, a čím se právě zabývám, taky musím říct pravdu. Proto dělat rozhovory čím jste starší, tím je to těžší a namáhavější, protože mám pocit, že jsem užvaněný stařec, neboť blekotám pořád totéž a totéž a totéž.

Narážíte na to, že dostáváte stejné otázky. Ale jednu zopakuji. Vy jste mně kdysi dávno vyčinil za to, že jsem se vůbec odvážil vás zeptat, jestli třeba poté, co se vracíte do Česka znovu a znovu, jste neuvažoval o tom, že byste se sem vrátil natrvalo. A vy jste se zlobil, že jestli znám Spojené státy, tak jak můžu takovou otázku položit. Bude to třeba nějakých 10, 15, 20 let, nevím, jak je to dlouho, co jsme o tom mluvili. Změnilo se na tom něco?
Ne, nezměnilo se na tom nic, protože život není holubník. Nemůžete střídat země, tak jako holubi střídají vikýře. To nejde.

Jan Tříska v titulní roli Romea a Julie | Foto: Jaromír Svoboda | Zdroj: Národní divadlo

Ale třeba Jan Werich říkával, že s nimi v Americe nehrál kuličky, že zkrátka dětství, tam, kde vyrůstáte, je prostě vlast. Jestli se vám třeba svým způsobem někdy zasteskne, anebo prostě je to ta svoboda, že když už vám třeba chybí Česko, tak se sem můžete přijet podívat.
Ne, mně se nikdy nestýskalo. Totéž moje žena. Často o tom mluvíme, nám se nikdy nestýskalo, protože jsme se pořád museli za prvé snažit a za druhé jsme se museli učit a za třetí máme dvě dcery, dvě děti, která sice jedna žije daleko od nás, jedna mnohem blíž od nás, ale stejně ty vzdálenosti jsou natolik velké ve veliké zemi. Ne, nám se nikdy nestýskalo. A já jsem tady nikdy od té doby, co jsme odešli, tady ani jednou nebyl "jako turista".

Mě by nikdy nenapadlo se přijet podívat do Slavonic kvůli tomu, že bych si vygoogloval, jak hezké je tady náměstí. Nikdy bych sem nejel, kdybych tady netočil film Po strništi bos. Zrovna tak, ale to neříkám nic proti Slavonicím, bych nikdy neletěl do Říma jenom proto, že je Řím krásné město. Kdykoli jsem byl v Římě, tak jsem tam byl díky práci.

Já bych nikdy neletěl do Moskvy, kdybych tam nehrál Višňovej sad v inscenaci Petera Brukera, v newyorský inscenaci, která tam jela na mezinárodní tour, na mezinárodní zájezd. Jsem antituristický člověk. A přesto jsem viděl téměř celý svět díky svému povolání.

Řekl jste díky. To je důležitá věc.
Díky, díky.

To znamená, vy jste šťastný muž.
Považuju se za šťastného muže, kromě toho, že mně táhne na osmdesátku. A pojďme toho nechat.

Chci vám poděkovat za trpělivost. V každém případě si dovolím poblahopřát k narozeninám.
Jste moc laskav.

A vy jste říkal, že film, který teď natáčíte Po strništi bos, je odsouzen k úspěchu, že ten scénář a režisér jsou tak dobří...
Ťukám to na dřevo.

To znamená, že se uvidíme příště až o premiéře filmu?
Když mě Svěráci pozvou na premiéru, tak samozřejmě s nadšením přijedu.

Vladimír Kroc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme