120 úderů za minutu. Nový film Robina Campilla připomíná boj francouzských aktivistů s nezájmem společnosti. Kandidáta na Oscara, oceněného Velkou cenou poroty v Cannes, uvádí po festivalu Be2Can také Festival francouzského filmu.

Recenze Paříž 11:11 28. listopadu 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Dobrý den, jsme ACT UP a přišli jsme si s vámi promluvit o bezpečném sexu,“ prohlásí mladý Francouz ke zděšení učitele před třídou plnou náctiletých. Je začátek 90. let a Francií se šíří epidemie AIDS. Ve Spojených státech v té době zabije ročně přes 20 tisíc lidí.

O praktikách bezpečného pohlavního styku se ale nemluví. Řada lidí se tak nakazí rovnou při svých prvních zkušenostech. AIDS je veřejné tajemství, na které se umírá ve velkém. „Smrt kosí naše přátele. My umřít nechceme!“ vykřikují na demonstracích členové ACT UP. V davech polehávají na ulicích, značkují prostory farmaceutických laboratoří umělou krví, polepují město apelativními plakáty.

Zahradnictví si nechalo humor na konec. Romantickou dramedií Nápadník finišuje v nejlepším

Číst článek

Nový snímek režiséra Robina Campilla je jeho osobní výpovědí o letech, která celá gay komunita strávila ve strachu o sebe a své nejbližší. Aktivistická organizace ACT UP, založená v Paříži na konci 80. let podle amerického modelu, totiž fungovala trochu jako náhradní rodina.

Úzce semknutá komunita sdružovala HIV pozitivní i negativní. Snažila se bojovat za zrychlení výzkumu léčby, za osvětu mezi veřejností, za zlepšení image HIV pozitivních v mediích i za distribuci čistých jehel mezi imigranty, narkomany a hemofiliky, mezi kterými se nákaza také šířila. Všechny jejich činy vycházely ze vzteku, smutku a frustrace nad tím, že se žádné pokroky neděly.

Není tak moc těžké pochopit, proč si 120 BPM vybralo za svůj ústřední motiv právě tepající srdce. Má koneckonců stejný rytmus, když člověk vyráží do boje, i když se jen svíjí do taneční hudby na parketu. Připomíná mu přitom, i když už je jeho tělo poseté lézemi, že je stále naživu.

Campillo za sebe ve filmu nechává mluvit postavy, které spíše než jednotlivce představují různé role. Je tu matka zápasící za život svého syna, dívka vždy stojící v přední linii i mladý muž, který se stal lékařským amatérem, jen aby porozuměl farmaceutickým zkratkám a kličkám. Jediní dva, jejichž životy ale poznáme více zblízka, jsou Nathan (Arnaud Valois) a Sean (Nahuel Pérez Biscayart).

Jeden se roky zdržoval romantických vztahů, u druhého už nemoc propukla naplno. Zůstává na vlastní interpretaci rozhodnout se, co je k sobě přitáhlo. Možná adrenalin vydávající se za chtíč, možná potřeba nestrávit poslední chvíle života sám. Nezáleží na tom. Bez Valoisova stoického pozorovatele a Biscayartova živelného průvodce světem ACT UP by totiž 120 BPM jednoduše nefungovalo.

Ve snímku, který často až šokuje svou nekompromisností a upřímností, patří Valoisovi s Biscayartem některé z emočně i fyzicky nejotevřenějších scén – od prvního sdílení postele, kam se mezi ně přikrádají duchové jejich milostného života, až po záběr na dvoje otevřené dveře, jedněmi ukazujícími život, druhými na smrt.

I přes těžkost tématu, o kterém pojednává, si Campillonův film nachází místo pro humor a lidskost, a to až do samotného konce. Je to nutná vzpomínka na nepříliš vzdálenou realitu a skupinu lidí, jež byla ochotná vyzkoušet všechny možnosti, aby přestala být v očích společnosti neviditelná. Její zápal je pak přítomný stejně ve chvílích, kdy pohazují popel po pojišťovácích i kdy jen diskutují na pravidelných setkáních. Už jen díky tomu je 120 BPM nejenergičtějším filmem uplynulého roku.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít