Rok od premiéry v rámci canneského Týdne kritiky vstoupil do českých kin jeden z nejpůsobivějších filmů loňského roku Aftersun. Debutové drama Charlotte Wellsové tak konečně dostalo zaslouženou příležitost nakazit i tuzemské diváky devadesátkovou nostalgií a pomoct zahojit ty z nich, co také tápají v minulosti po odpovědích.

Recenze Přímořský rezort 18:18 30. května 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Když ti bylo jedenáct, co sis myslel, že teď budeš dělat?“ ptá se Sophie (Frankie Coriová) a v jejím hlase je slyšet kudrlinka pobavení. Sedí zrovna na hotelové posteli, s ruční kamerou namířenou na svého otce Caluma (Paul Mescal), který na balkoně skládá ručníky.

Sophii bylo jedenáct nedávno a jak šibalsky prozrazuje do kamery, když ji na sebe krátce obrátí, Caluma čekají narozeniny jen pár dní poté. Stojednatřicáté, jak říká Sophie v žertu.

Kvalita obrazu není díky venkovnímu světlu moc dobrá. Calum v něm vlastně nepůsobí víc než jako tmavá, nepříliš čitelná silueta. I přesto jde poznat, že mu dceřiny otázky zase tolik vtipné nepřijdou. Založí ruce v otcovsky káravém gestu, a když kamera přiblíží na detail jeho obličeje, uhne hlavou. Pro vysmátou Sophii žádnou odpověď nemá.

Vražda v rodině? Festival v Cannes vyhrálo drama Anatomie pádu o spisovatelce před soudem

Číst článek

Největší výhoda toho, když recenzujete film, který jste poprvé viděli před deseti měsíci, je pochopitelně odstup, jaký se člověku normálně nepoštěstí. Příběh automaticky nahlížíte s docela jinou perspektivou. V určitém okamžiku se totiž i z filmového zážitku nestane nic víc než jen vzpomínka, ze které zůstanou jen ty nejostřejší rysy.

Aftersun se ještě před rokem skrýval v programu karlovarského festivalu jako nenápadný debut, který měl navrch ke svému, upřímně nepochopitelnému českému názvu All Inclusive akorát ocenění od francouzské kritiky. Lákadlem nicméně bylo obsazení Paula Mescala, který si jako jeden z nejstrměji stoupajících irských talentů současnosti udělal v roce 2020 jméno na seriálové adaptaci románu Normální lidé.

Do českých kin teď už ale snímek vstupoval jako festivalový miláček, který Mescalovi vynesl nominaci na Oscara a který se i přes nevelký komerční úspěch objevil na řadě seznamů nejlepších filmů roku – jeden osobní nevyjímaje.

A možná, že něco bude na teorii, že nejlepšími filmovými zážitky bývají ty, které vás zastihnou zcela nepřipravené. Protože napoprvé se ta tichá, pomalu se do popředí kradoucí temnota společné letní dovolené dívky a otce, kterého si pletou s jejím starším bratrem, nezdá tolik do očí bijící.

Zpočátku by si někdo dokonce mohl myslet, že tu hlavní roli hrají oživené dětské vzpomínky na dobu, kdy z rádia hráli R.E.M a kdy k hlavním hotelovým zábavám patřilo skotačení v bazénu, hraní biliáru nebo večerní karaoke. Jenom bezstarostné chvilky nicnedělání a nastavování se slunci, zatímco v dálce šumí moře.

Při opakovaném sledování už si nejde nevšimnout odrazu osoby, která se vyjeví za Calumem v zastaveném záběru, ani si ji nespojit se zvukem přetáčené kazety. Těch několik výjevů zachycených na domácí kameru totiž nemá pouze nás za diváky.

To my jsme ale svědky toho, jak se jimi nyní už dospělá Sophie (Celia Rowlson-Hallová) probírá a zpětně si domýšlí, tentokrát už jako nezúčastněný pozorovatel, co se asi tak mohlo odehrávat za zavřenými dveřmi balkonu, zatímco ona sama tvrdě spala v hotelové posteli.

V tom nejprostším smyslu jde o mezigenerační detektivku. Slepování starých vzpomínek pomocí toho mála informací, co nekvalitně zachytilo jedno domácí video. Sophie se je s novou perspektivou a životní zkušeností pokouší obracet ze všech stran. Nejspíš doufá, že jí pomohou najít klíč k otci, který si k sobě z nějakého důvodu nechával zavřené dveře.

Ze strany 35leté Charlotte Wellsové, která scénář k Aftersun ladila do semiautobiografie, jde o přehlídku emočně evokativní a vyspělé filmařiny. Zvládá totiž odvyprávět mnohovrstevnatý příběh o dospívání, rodičovství a tíze v kostech, kterou se nedaří setřást. A taky o tom, že láska není všelék, což je jedna z největších životních pravd a tragédií.

Tak nějak mezi řádky dialogu přitom odhaluje, co mnohdy mezi rodiči a potomky zůstává nevyřčené. A to i když si třeba zrovna slibují, že spolu budou sdílet všechno.  

Je to snímek plný protimluvů a řečí nepřerušovaných záběrů, které evokují vůni krému na opalování a vřelý dotek blízké osoby. A zároveň zdůrazňují, jak prchlivá může být radost a jak osamělá bývá bolest. Necelých sto minut strávených v tureckém přímořském resortu ve vás zanechá pocit těžkosti, které se budete zbavovat stejně marně, jako zaneseného písku z pláže.

To málo odpovědí, co je schopné dát, si Aftersun nechává na samotný závěr. Ve vrcholně dramatické scéně spolu Calum a Sophie tancují na Under Pressure. A jak se dovolenková realita mísí s fantazií, tak i impozantní duet Mercuryho s Bowiem postupně přechází do verze bez hudby, jen aby se ta silná, sama o sobě apelativní kvalita jejich hlasů topila a současně vzpouzela teskným tónům skladatele Olivera Coatese.  

Známá skladba se tu stane novou, snímku vlastní, když utne poslední verš a místo toho skončí tvrdou tečkou za ještě dlouho rezonujícím souvětím: „Tohle je náš poslední tanec, tohle jsme my.“ 

Snímek Aftersun měl českou předpremiéru v rámci festivalu v Karlových Varech. Uvedení do kin se dočkal 18. května 2023.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít