Těžko říct, co přidávají do pitné vody obyvatelům Šlukdorfu, fiktivního českého městečka kdesi u německých hranic. Ekonomika tu stojí na hazardu, patníky lemují zástupy prostitutek a na to všechno dohlíží podivná hierarchie mafiánů, kteří se místo skutečných zbraní spoléhají na kulečníková tága nebo golfové hole.

Místní pak tvoří vskutku pozoruhodná přehlídka tragických postaviček upínajících se k přeludům, které si nejspíš vykonstruovali v hlavách jako způsob vyrovnání se s tvrdou sociální realitou příhraničí. Jenže všichni mají přemrštěné kostýmy a nosí účesy, jako kdyby každý z nich spadl z jiného druhu višně, a my se tomu máme smát. Je to komedie – a ještě k tomu hudební!

Jak totiž brzy zjistíme, příběh zčásti vypráví kapela Mad Nut & His Raisins (Matěj Ruppert, Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová s originálními písněmi Romana Holého), která vystupuje ve šlukdorfském klubu Pokedo, útočišti pro příznivce rokenrolu a manželské nevěry.

Láďa alias Bourák (Ivan Trojan) tam jako vášnivý vyznavač obojího platí za živoucí legendu. A to proto, že zatímco se o něm na jevišti brouká, on na parketu předvádí své nejlepší taneční kreace přesahující do lehké akrobacie.

A jak už to u těch nejlepších skladeb bývá, je to smutné vyprávění se sladkou melodií. Bourák totiž víc než vlastní rodinu miluje Elvise a kulturu rockabilly. Mafián Ruda řečený Bingo (Jiří Macháček) víc než vlastní manželku miluje tu Bourákovu. Bingova manželka Jiřina (Petra Nesvačilová) zase víc než jeho miluje jejich psa Edýnka, kterého na oplátku nenávidí robotický vysavač. Ani jeden se s tím příliš netají.

Uprostřed těch velmi křehkých vztahů se nachází Bourákova dospělá dcera Kamila (Veronika Marková ve své první velké roli před kamerou), která má všeho a všech tak akorát dost.

Zatímco se jednou rukou snaží vrátit své nešťastné matce Markétě (rtěnkou postaršená Kristýna Boková) rozum a druhou neúspěšně odrazuje sexuální návrhy záletného kamioňáka Dejvyho (Kryštof Hádek), nezbývá jí už žádná horní končetina k tomu, aby se bránila překvapivému útoku postarší štamgastky (úděsnou parukou postaršená Kateřina Winterová) v kasinobaru Titanic, kde obsluhuje.

Ve městě zrovna začal platit zákaz hazardu, takže se emoce bouří a většina obyvatel si jde po krku. Tedy s výjimkou okresního gangstera Tlusťocha (Jaroslav Róna), jenž obvodnímu gangsterovi Vladkovi (Milan Ondrík), pasákovi a Bingovu přímému nadřízenému, jde rovnou po rozkroku. Pokud jsou Vladkovy hlasové dispozice něčeho důkazem, pak toho, že nejde o plané výhrůžky.

S vysvětlováním, jak přesně souvisí zaslepující láska muže ve středním věku k rokenrolu s vyřizováním účtů lokální mafie a zácpou pejska Edýnka, neztrácí scénář Petra Jarchovského moc času. I proto se nejspíš už brzy o vzniku Bouráka, který je po snímcích Pějme píseň dohola, Želary a Občanský průkaz už čtvrtou kreativní spoluprací Jarchovského s režisérem Ondřejem Trojanem, začnou šířit legendy.

Na základě toho mála, co je známé, přispěju vlastní teorií, která mi jako jediná dává smysl: poté, co scenárista rozpoznal komediální potenciál v sociálním dramatu, jenž jeho studentka Evita Naušová umístila právě kamsi do Šluknovského výběžku, přidal prvky gangsterky a westernu, načež zřejmě vystavěl film kolem humorných slov, která si náhodně vytáhl z pytlíku.

Tím, že i přes groteskní vrtochy a bizarní vizáž sledujeme ve své podstatě partičku velmi smutných existencí, jak se potácí stylizovanou přítomností (byť jsou každý svým způsobem uvězněni v minulosti), má nicméně Bourák stále blíže k dramatu než třaskavé komedii.

Příležitostí k zasmání totiž snímek mnoho nenabízí. Snad až na vtípek o výletu do Ústí nad Labem nebo Děčína, u něhož jsem ale jako pragocentrik tělem i duší nejspíš zasmála ze všech špatných důvodů.

Vizuální a zvukové gagy v tomto směru fungují asi nejlépe. Když se Bourákovi v úvodu filmu v černých sklech brýlí srazí animovaná přední a zadní část dvou aut, svitne naděje, že by se v tomto hravém duchu mohl nést i zbytek filmu. Jsou to však spíše pouhé záblesky – jednou přehnaný zvukový efekt, podruhé úmyslně špatná fotomontáž, nejčastěji pak přidaná projekce v pozadí jedoucích aut.

Působí to, jako by si tvůrci chtěli vyzkoušet trošku od všeho, a nakonec u ničeho nesetrvali. Souvisí to nepochybně s tím, jak samotný snímek – věrný svému názvu – bourá žánry. Což by nebyl problém, kdyby to fungovalo. Jenže Bourák nedává smysl ani v rámci sebou nastolených pravidel.

Chvíli se tančí, jindy se vyhazují z motoru kuny. Až příliš dlouho se vedou nezáživné hovory s přeludem Elvise Presleyho (Ondřej Trojan osobně), které naprosto boří veškerý rytmus, jenž mohl film do toho okamžiku mít. Společné mají scény jen to, že jde o opravdu ubíjející nudu.

Ulítlé charakteristiky postav a situace, z nichž je Bourák volně poskládán, ve výsledku vyzní zajímavěji jako humorná změť slov na papíře. Bourák jim stejně více života nedopřeje. Reálně 111minutový film se proto svou pocitovou délkou kloní spíše ke třem hodinám.

Snímek Bourák má v českých kinech premiéru 11. června.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít