Nastala noc a v centru Londýna se scházejí členové místního „kočičandího“ kmene, aby se stejně jako každý rok pokusili v rámci rituálního bálu získat u své nejstarší šanci na nový život. Nazouvají si proto stepařské boty, přibírají k sólu partičku pištících myšek nebo šváby, co si poctivě nadrtili komplikovanou choreografii, a ladí rýmy ve svých zpívaných motivačních dopisech.

Hned na začátek je potřeba říct, že Cats už na papíře nejsou pro každého. Třeba proto, že nemají moc děje. I tak ale sdílejí mnohem více se zápletkou loňského mysteriózního hororu Slunovrat, než by se mohlo na první pohled zdát.

Skladatel Andrew Lloyd Webber se ve svém světově úspěšném muzikálu poměrně věrně držel hravé a obsahově nepříliš komplikované stránky básní T. S. Elliota ze sbírky Praktická příručka o kočkách. Režisér a scenárista Hooper si v nové filmové adaptaci domýšlí některé části příběhu, základní linka ale zůstává stejná: jednotlivé „kočičandí“ postavy – se jmény, jako je třeba Hryzabela, Šupsem Ruptam nebo Šráňkoslav Vlakocour – představují prostřednictvím skoro až kabaretních vystoupení své charakterové rysy a soupeří o vstup do takzvané Mňautmosféry.

Takže je dost toho, s čím se musí divák vypořádat. A věřte, že chyba nenastala na straně českého překladatele, který naopak odvádí perfektní práci v zachycení rozverné absurdnosti původního textu. I když tím zároveň dále posiluje bizarnost zážitku ze sledování Cats. To vše je nicméně nerozlučnou součástí Webberovy zpěvohry.

Co proto od listopadové premiéry traileru vzbuzuje u všeobecného diváctva největší rozpaky, jsou speciální efekty, které se tvůrci rozhodli použít.

Herci, mezi které patří tanečníci (balerína Francesca Haywardová), zpěváci (Taylor Swiftová, Jason Derulo) i kalibry typu Judi Denchové nebo Iana McKellena, totiž byli počítačově upraveni tak, aby výškou i (z velké části) tvarem těla připomínali kočky. Mají srst, zdánlivě samovolně se jim hýbou uši a ocas. Ale stále mají také lidský obličej, prsty nebo prsa. 

Hooper si přál, aby jeho protagonisté působili realisticky. Údajně navštěvovali speciální kurz kočičího pohybu, vznikly pro ně také v nadživotní velikosti některé kulisy. Zpěv a tanec tak mohou prokládat olizováním svých vlastních digitálních chlupů nebo se třeba můžou bez rozmyslu vrhnout do obřího odpadkového koše.

Ani skupinová choreografie, bezkonkurenčně nejsilnější část snímku, ve finále nenabídne, co by mohla, protože ji kamera nesnímá takovým způsobem, abychom ji mohli vnímat jako celek. Ve zbylém čase se pak až příliš zaobíráme přemýšlením nad tím, proč postavy spíše než domácí zvířata připomínají animované panenky z našich nejhorších nočních můr a proč jim zpívání buďto nesedí do úst, nebo se ztrácí v burácivých tónech orchestru.

Tady je potřeba dodat, že speciální efekty se připravovaly – právě i na základě kritiky po uvedení první upoutávky – až do posledního dne před světovou premiérou. Tvůrci dokonce přistoupili k tolik nezvyklému kroku, že nějaké změny posílali do kin ještě několik dní poté.

Jakkoli zneklidňující může zprvu být vizuální podoba Cats, naše oči si na ni přivyknou stejně brzy, jako se zají repetitivní dějová struktura filmu. Šok vystřídá znudění a zůstane jenom svalová únava. Pocit nezáživnosti přitom nepřekoná ani notoricky známá, vrcholná skladba Memory, při které se Jennifer Hudsonové vrší na horním rtu nudle.

Zatím to vypadá, že na rozdíl od třemi Oscary oceněných Bídníků, Hooperova posledního filmového muzikálu, směřují Cats k propadu nejen co se týče kritického přijetí, ale i návštěvnosti v kinech. Stejně dobře ale mohou současné reakce předznamenávat jeho vstup mezi béčko až céčkové kultovní klasiky, v nichž generace diváků v podroušeném stavu nacházejí nové úrovně skutečnosti. První reporty o tom, co na snímek říkají lidé pod vlivem drog, už mimochodem přinesl americký deník Washington Post.

Filmový muzikál Cats měl v českých kinech premiéru 9. ledna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít