Tatiana Vilhelmová se po 11 letech vrátila do role bouřlivé Renaty Soukupové, jejíž životní snaha poznat svého otce – bývalého komunistického papaláše – ji tentokrát zavedla až k natočení filmu o jeho působení jako zvěda ve Velké Británii. Nezvratně se tím ale vystavila srovnání se svou matkou.

Tento článek je více než rok starý.

Srub na břehu zatopeného lomu 12:00 12. února 2018 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Nikdy se na sebe nedokázal podívat do zrcadla,“ vypráví ve filmu Renata (Tatiana Vilhelmová) o svém otci, který za komunismu sloužil na ministerstvu vnitra.

S jeho rolí v bývalém režimu se vyrovnává celý život. V pubertě brojila proti jeho výchově, v létě 1989 utekla před systémem do Francie, jen aby se jako třicátnice vrátila zpátky do Čech a napsala o v té době již zesnulém otci knihu.

Poslední díl trilogie Padesát odstínů osvobozuje diváka i své představitele od dalších pokračování

Číst článek

V Dívce za zrcadlem, dohromady už pátém snímku (čtvrtém s Vilhelmovou v titulní roli) režisérky Andrey Sedláčkové o svém alter egu Renatě Soukupové, se její poznávací cesta za vzdálenou postavou otce uzavírá. Renata, nyní režisérka, totiž o něm a své matce natáčí film, který se – možná víc, než tuší – protne s jejím osobním životem.

Renata po řadě svých milostných eskapád (v podání Ivana Trojana, Karla Rodena nebo například Davida Matáska) skončila ve srubu na břehu zatopeného lomu s o 20 let starším novinářem Ivanem (Oldřich Kaiser), se kterým má malou dceru. V mladém představiteli svého filmového otce (Vojtěch Dyk) ale najde zvláštní zalíbení (jež by ocenil zejména Freud) a v představitelce své matky (Eva Josefíková) zase zrcadlo, do nějž se sama odmítá podívat.

I když ne zrovna nenápadně, motiv zrcadlení Sedláčkové vychází – a nebojí se ho proto využít v různých vrstvách svého snímku. V postavě matky odráží Renatino dilema, zda opustit svou malou dcerku, v Renatině práci zase část sebe jako ženy v režisérské branži. Jako takové vyrovnání se s minulostí a přítomností, jen povýšené na druhou.

Nakonec je to právě forma filmu ve filmu – jednoho syrově realistického snímaného ruční kamerou, druhého neméně devastujícího, ale v sytých barvách a s věčnými nájezdy – která snímek odlišuje od předchozích dílů, v nichž Renata řešila jen samé hádky a neměla ani chvíli pokoje.

To, že Renata v Dívce za zrcadlem konečně trochu dospěla, je pak především zásluhou toho, že vyspěla i Sedláčková jako tvůrkyně. Nikdo jí i přes výtky neodepře, že ve svých filmech dokáže bez příkras zobrazit realitu – ať už je to vztahová krize, nebo řízky na rautu po novinářské projekci (které novináři po projekci jejího filmu opravdu dostali).

Její snímek navíc nejde odbýt jako hloupé vztahové melodrama, protože jednoduše hloupé není. Repetitivní možná, zdlouhavé určitě. Pokud jsou ale do dalších pokračování ochotní vracet se i skvělí herci jako Oldřich Kaiser (jehož sympatický intelektuál by se měl rozhodně vracet častěji než jednou za 10 let – už jen proto, aby přebil poměr rolí kyselých dědků), musí něco dělat dobře.

A jak říká Kaiserova postava ve filmu: pokud se jim to nelíbí, tak jsou to blbci.

Televizní film Dívka za zrcadlem uvedla v neděli 11. února ČT1. Ke zhlédnutí je nyní na iVysílání.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít