Touha dosáhnout kýženého cíle se může velmi jednoduše překlenout v nezdravou obsesi, při níž člověk zahodí veškeré ohledy na své zdraví a poddá se celým tělem metodě, která mu má zaručit výsledek.

V manželství Romana (Jiří Konvalinka) a Šarloty (Tereza Hofová) jsou životní cíle jasně dané. Dráhový cyklista Roman denně obětuje dlouhé hodiny tréninku, aby zlepšil svou kondici. Učitelka Šarlota zase každé ráno dokumentuje svou bazální teplotu v zoufalém pokusu o početí společného potomka.

Oba si ve své snaze dobrovolně odpírají – pro snížení váhy jídlo, pro navýšení výkonu klidný spánek, pro individuální potřeby vzájemnou intimitu. Za hlomozu kyslíkového stanu, do jehož klaustrofobních prostor na přání Romana co noc ulehávají, se tomu druhému i sobě samotným postupně vzdalují.

Z počátku, jak to tak vždy bývá, jde přitom o malichernosti. Jedna či dvě cigaretky na školním dvoře, jedna či dvě hodinky více na kole. Lidská vůle ztrácí kontrolu a poddává se stále nižším tužbám. Malé kroky vedou na samotné dno psychického i fyzického rozkladu, kde nečeká úspěch, ale krev a ponížení a naprosté odcizení.

Všechny ty okamžiky lidské bídy mají jedno společné, a to, s jakým zalíbením v nich debutující režisér Adam Sedlák setrvává. A pokaždé o trochu déle, než by bylo příjemné.

Jindy totiž nechává svůj thriller odehrát způsobem, jako by probíhal kdesi mimo záběr. Jako by ani kamera už v daném příběhu nechtěla strávit ani vteřinu. A tak staticky míří na detail nebo jen následuje jednu z postav a přes obraz nechává znít promluvu, která do něj nepatří.

Nemusíme slyšet a vidět všechno, abychom pochopili, k čemu dochází. To upírání kompletní informace je v určitém smyslu i milostí, která může vedle scén poměrně naturalisticky zobrazujících bolest a zmar působit jako nutná pojistka k tomu, že divák zůstane až do konce.

Sedlákova jistota v pozici režiséra a scenáristy přitom svádí k tomu, abychom si zalíbení pro nekomfort našli také. Očividným prostředníkem je dvojice herců, na jejichž celkovém obnažení, doslovném i metaforickém, drama závisí.

Tím druhým, podprahovějším, ale neméně zřetelným je hudební podkres, na kterém se podílejí energický šum kola střídající stejně vysilující ticho a Konvalinkova kapela Vložte kočku. Obě složky by platily za nenadálý jev v rámci českého filmu. V Domestikovi ale „jen“ podtrhují scénářem nastavenou zvráceně temnou atmosféru.

Snímek měl v kinech premiéru 27. září.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít