Před zraky převážně mladého publika oblíbené rozhlasové country show Louisiana Hayride se devatenáctiletý zpěvák zdá být nesmělý. V růžovém obleku, který na jeho útlé figuře působí skoro komicky, s namalovanýma očima a černými vlasy ulíznutými do vlny se trochu bezradně dívá do znuděně přežvykujících tváří. Někdo ze zadních řad po něm křikne, aby se nechal ostříhat, čímž vyvolá krátkodobou posměšnou odezvu u ostatních. A pak začne hrát hudba.

Píše se rok 1954 a z Elvise Presleyho se už brzy stane jeden z nejznámějších a nejmilovanějších hudebních interpretů světa. Netuší to zatím diváci v Louisianě, ani sám svět – zato my to víme moc dobře. A právě to dělá tuhle scénu z nového snímku Baze Luhrmanna tak uhrančivou. Co následuje hned poté, posune ty emoce ještě o úroveň výš.

Všechno to stojí na očekávání, postupném nástupu energie, která doposud působila spíše jako neklidné bubnování bříšky prstů po stole. Ale teď je z ní melodie, živá natolik, že nezvykle oděného mladíka s kytarou nutí k nevědomým pohybům. Dívka v přední řadě to sleduje s rukou před ústy – nejistá si tím, co v ní jeho přírazy boky a vrtění v nohou vlastně vyvolává za pocity. Potom, možná i samovolně, nahlas vyjekne. A další se přidávají.

Jde o skvěle zachycený okamžik něčeho naprosto pudového, zcela přesahujícího racionální chápání, jako je právě zážitek z živého vystoupení. Funguje to výborně ale i v tom ohledu, že se nám v tu chvíli poprvé představí nesmírně charismatický Austin Butler, americký herec až do nynějška známý hlavně z televizních rolí. Stačí to, abychom věděli, že role Elvise nemohla skončit v lepších rukách. Protože tam na tom filmovém jevišti obklopeném ječícími fanynkami za zvuků Baby, Let’s Play House obživnou s Presleym oba.

A konečně: konflikt. Zosobněný postavou obtloustlého manažera, našeho vypravěče, ve filmu všem známého jako plukovník Tom Parker (Tom Hanks) – ačkoli nikdy neměl žádnou hodnost, ani nepocházel ze Spojených států. Akorát ve správnou chvíli stál na správné místě, tedy uprostřed davu propukajícího v euforii. Jak sám ve svém voiceoveru přiznává, hudbě sice nikdy nerozuměl, ale na pořádný kšeft měl dokonalý čuch. A Elvis Presley byl tou nejlepší pouťovou atrakcí, co kdy zažil.

Baz Luhrmann nedělá chybu jiných hudebních, životopisně laděných snímků typu Bohemian Rhapsody, která se víceméně bezcílně prokaraokeovala „best of“ výběrem skladeb skupiny Queen. Drží se jednoho silného, centrálního tématu – rozporu mezi příběhem profesionálního příživníka, který jako jeden z prvních uviděl příležitost zmonetizovat slávu, a příběhem umělce, který se s onou neuvěřitelnou popularitou musel vyrovnat. Životopisné prvky jsou potom už spíše takovým vedlejším, samozřejmým doplňkem.

Dojde na Elvisův vztah s rodiči (Helen Thomsonová, Richard Roxburgh) i setkání s osudovou ženou Priscillou (Olivia DeJonge), drogovou závislost, osamělost i celou aféru kolem toho, kdy se konzervativní vládní úředníci v 50. letech snažili zabránit Elvisově vystoupení, protože se prý na pódiu pohyboval lascivně a „jako černoch“. Slyšíme a vidíme to však slovy a očima muže, který podstatnou část Elvisova života směřoval jeho kroky – a dost možná ho přivedl do záhuby.

Snímku to dovoluje během bezmála tří hodin přeskákat tři – stylově i historickým kontextem velmi výrazné a odlišné – dekády, a přitom si udržet i jistý odstup. Z Hanksova plukovníka Parkera se tu tak stává rádoby Salieri k Presleyho Amadeovi, aspoň ve významu toho, že jako nespolehlivý vypravěč pomáhá ději překlenout velké časové posuny (scénář například v jediné větě přejde Elvisovu několikaletou filmovou kariéru) a sem tam si utrousí i uštěpačnou poznámku na konto titulního hrdiny. 

Přes co se ovšem nejspíš mnoho diváků nepřenese, je fakt, že celou dobu mluví s jižanským přízvukem a šišlá jako nějaký tuctový pohádkový záporák. Jakkoli to může odpovídat reálnému předobrazu postavy, ta volba působí zvláštně, i v rámci komediálně nadsazeného tónu filmu.

Ten se vedle toho vypravěčského zarámování vždycky hýbe do rytmu hudby. Jednou jako by se houpal do líného tempa, jindy útočí na naše smysly hýřením barev, rychlými střihy a jízdou kamery, tuhle se zase obraz náhle změní v komiksovou animaci nebo rozpohybované novinové titulky. Nejde přitom, aby skladba prostě odezněla. Místo toho se mezi sebou mísí hudební styly a zvuk různých prostorů i období. Spolu s Elvisem, jehož všechna vystoupení zamlada nazpíval sám Butler, tak diváci uslyší i třeba raperku Doja Cat, Eminema nebo country zpěvačku Kacey Musgravesovou.

Všechno to nese už povědomý rukopis Luhrmanna a jeho obvyklých spolupracovníků, jako jsou třeba kameramanka Mandy Walkerová nebo scénografka a kostymérka Catherine Martinová. A nutno dodat, že při té dlouhé stopáži může i živelnost působit úmorně.

Na samý závěr si snímek nechá scénu z koncertu v Rapid City, jen pár měsíců před Elvisovou smrtí. Sedí v ní za pianem, na které se sám doprovází, a zpívá Unchained Melody – procítěně, ale viditelně unavený. Na poměry vší té předcházející velkoleposti je to malý, v podstatě statický moment. Těžko by se ale hledalo emotivnější a také výmluvnější finále. Shrnuje totiž, co se snaží říct celý film: láska publika nikoho naživu neudrží, ale může mu pomoct díky ní přežít vlastní smrt.

Životopisný snímek Elvis měl v českých kinech premiéru 23. června 2022.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít