Chytrá finta s pohledem zvenčí, ale snímek nedrží vcelku. Filmový Zátopek skládá historky o legendě

Václav Neužil jako Emil Zátopek | Zdroj: Falcon

Nemůže být pochyb o tom, že karlovarský festival letos zahájil skutečný český velkofilm. David Ondříček se v něm chopil nevděčné látky. Rozhodl se totiž natočit příběh obyčejného chlapíka z Kopřivnice, jehož láska a zápal pro běh inspirovala celý svět. V mnoha ohledech se ho daří odvyprávět suverénně a s lehkou režijní rukou. Jako celek ale filmový Zátopek ukazuje, že na rozdíl od svého reálného předobrazu exceluje spíše na krátkých tratích.

Recenze Olympijský stadion Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Když běží, říkají, že sice peláší pěkně, ale vypadá u toho jako raněná chobotnice. „S takovým stylem nemůže nic vyhrát,“ posteskne si trenér. A proč se u toho tak šklebí? „Asi nejsem dost talentovaný na to, abych se při běhu zvládal i usmívat,“ odpovídá Emil Zátopek (Václav Neužil).

I s bolestivou grimasou a charakteristickým běžeckým stylem-nestylem nakonec vyhrál pět olympijských medailí. Tři z toho, a navíc všechny zlaté, si přivezl z Helsinek v roce 1952 — což je meta, kterou doposud nikdo nepokořil.

Za atletickou legendou se však skrývá celkem obyčejný mladík z Baťovy továrny, co se kvůli nešťastnému umístění na konci abecedy jednoho dne ocitl na běžeckém přeboru. K běhu do té doby cítil odpor. Když ale viděl, jaké pozornosti se dostává favoritovi závodu od pohledné skupiny divaček, zabral. A pak trochu jako Forrest Gump už nikdy nepřestal.

Diagnóza: spisovatel. Krobot v novém filmu přemítá nad stárnutím i tvorbou

Číst článek

Asi každého napadlo, jaké je tajemství Zátopkova úspěchu. Dává proto smysl, že tvůrci filmového Zátopka příběh rámují jako osobní krizi australského rekordmana Rona Clarkea (James Frecheville), který se po zdravotním kolapsu a zmařených olympijských nadějích rozhodne Zátopka navštívit. Přijede přitom do Prahy okupované Sověty za atletickou hvězdou, která už běhá především za psem.

Pohled zvenčí je chytrá finta. Svádí ale k tomu, že postavy prostě zasednou a vyprávějí. Zátopek naštěstí vyprávět odmítá. Místo toho nasadí široký úsměv a pokusí se svého přítele rozptýlit humornou historkou, která v angličtině dostává podobně roztomilých kvalit, jako v jeho mateřské moravštině.

Clarkeovi tak nezbývá, než se chytat střípků — černobílých fotografií na stěně, popsaného podtácku, plyšového psa, koštěte, co původně bývalo olympijským oštěpem — a domyslet si z nich, kdo vlastně je ten plešatící pán s odstávajícíma ušima, co mu neustále vnucuje pivo, když si řekne o minerálku.

Australan tak de facto zastává úlohu diváků. Jen s tím rozdílem, že diváci na rozdíl od něj dostanou možnost být svědky okamžiků, ze kterých se postupně staly vystavené památky.

Po začátcích u Bati přijde Zátopkovo setkání s nadějnou oštěpařkou Danou Ingrovou (Martha Issová), která ho uhrane nejen tím, že se narodili ve stejný den a stejného roku, ale že snad jako jedna z mála odmítá ihned podlehnout jeho šarmu.

Odtud pak vede přímá cesta k jejich společnému životu. Od svatby, kde si za zvuků cimbálkovky slíbí, že to hlavně nesmí být nuda, až po vzájemné neshody ohledně možného potomka. Na závěr si snímek pochopitelně nechá zlatý maratonský závod z Helsinek, na který Zátopek neplánoval nastoupit, neměl natrénováno, a stejně celému světu vytřel zrak.

K ilustraci Zátopkovy osobnosti to stačí. Rád se bavil a rád z plných plic zpíval lidové písně. Hlavně ale chtěl běhat a chtěl v tom být nejlepší, a tak dost často přehlížel city druhých nebo skutečné motivace za politickými kroky. A tak jako v každém správném příběhu o géniovi z něj jeho umění udělalo současně ikonu i podivína.  

Zátopek

životopisné drama
ČR, 2021, 131 min
Režie: David Ondříček
Scénář: , ,
Hrají: Václav Neužil, Martha Issová, James Frecheville, Robert Mikluš, Jiří Šimek, Milan Mikulčík, Jaroslav Plesl

Hodnocení: 60 %

Ondříčkovi se podařilo, že nenatočil suchý životopis, čehož se vždycky všichni obávají. Ze Zátopka dýchá lidskost a autenticita, obzvlášť díky společným scénám Neužila s Issovou. Historkovitost vyprávění ale způsobuje, že snímek nedrží vcelku — a Ron Clarke ani odnikud se zjevivší tarahumarský běžec jako narativní lepidlo nestačí.

Nezachrání to ani záliba v kreativních přechodech mezi scénami. Ten, v němž se funění Zátopka změní na rachot lokomotivy, sice hraničí s kýčem, ale dá se přičíst chytrému odkazu na to, že běžcův styl býval právě s lokomotivou srovnáván. Třeba takový přechod z pokřiků na tribuně rovnou do vzdychání během milování je už ale čistá bizarnost.

Je to hrozná škoda už proto, že Zátopek působí dojmem opravdu nákladného velkofilmu srovnatelného se zahraniční produkcí, čemuž přispívá zejména kamera Štěpána Kučery, původní hudba Beaty Hlavenkové a mohutná dobová výprava, kostýmy a rekvizity. 

Nakonec jsou to jednotlivosti, kterými si mě Zátopek získal, třeba jako věrnými výrazovými posunky Václava Neužila nebo vzpurností Marthy Issové. Vůbec nejlepší formu ale Ondříčkův snímek nachází, když burácí olympijský stadion a Zátopek vbíhá do poslední zatáčky. 

Film Zátopek měl světovou premiéru na festivalu v Karlových Varech. Do kin vstoupí 26. srpna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme