Nový thriller s názvem Operace Entebbe pobouří izraelské diváky, hlásala v únoru zpráva na serveru The Jerusalem Post. Revizionistický přístup k událostem, které následovaly únos letadla Air France v roce 1976, totiž údajně upozaďuje možná ten nejhrdinštější okamžik izraelské historie. Člověka by napadlo, že jim budou vadit i jiné věci: třeba to, že snímek vrcholí taneční scénou nebo že tolik významný okamžik pro židovský národ natočil Brazilec.

Tento článek je více než rok starý.

Recenze Letiště v Entebbe (Uganda) 11:20 4. dubna 2018 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Letoun společnosti Air France mířil z Tel Avivu do Paříže. Při mezipřistání přistoupil německý manželský pár a dva Palestinci. Ve skutečnosti to však byli partyzáni a členové teroristické organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny.

Čtveřice krátce po vzletu letadlo ovládla a odklonila přes Benghází na letiště v ugandském Entebbe. Tam po sedm dní držela cestující a posádku v opuštěném hangáru.

Po čtyřech dnech nacionalisté oznámili, že požadují propuštění odsouzených palestinských teroristů. Izraelská vláda, v té době vedená premiérem Jicchakem Rabinem (Lior Ashkenazi) a ministrem obrany Šimonem Peresem (Eddie Marsan), ovšem podle tradic země odmítala vyjednávat.

Spielbergovo nedokonalé varování. Ready Player One zkouší meze únosnosti osmdesátkové nostalgie

Číst článek

Snímek Operace Entebbe, jehož název je odvozen od krycího jména pro následnou záchrannou akci, mapuje události toho týdne. Divák proto automaticky očekává, že ho na začátku filmu vtáhnou do atmosféry dramatické scény snímané roztřesenou ruční kamerou, vrcholící v únos letadla čtveřicí radikálů. Místo toho se mu ale naskytne pohled na živelnou taneční scénu.

Ze židlí rozmístěných do půlkruhu se za energického bubnování zvedají ve vlně tanečníci v ortodoxních židovských oblecích. Rozpřahují ruce a prohýbají se v pase, jako kdyby je k tomu nutila neviditelná síla. Zatímco jedna z tanečnic padá k zemi, ostatní vykřikují refrén židovské písně Echad Mi Yodea. Když se tanečnice opět usadí, začne bolestivý souboj s neznámou mocí od znova. A stejně jako předtím tanečnice upadne.

V průběhu vyprávění, které přeskakuje mezi časovými linkami a třemi lokacemi (vyprahlým ugandským letištěm, na pohled dusivou zasedací místností izraelské vlády a v porovnání s předchozími výrazně poklidným jeruzalémským bytem), se k choreografii skupiny Batsheva ještě několikrát vrátíme. Jedinou její souvislostí s únosem se zdá být fakt, že je padající tanečnice partnerkou nepříliš významného příslušníka izraelských speciálních jednotek (Ben Schnetzer).

Bouřlivá melodie židovské písně se ozve ještě v závěru filmu. Zatímco se taneční číslo mísí se záběry natrénovaného armádního zásahu, nelze si nepomyslet: Jakkoli intenzivní obraz právě brazilský režisér José Padilha načrtává, jaký má být jeho smysl? A proč se v něm vytváří paralela tance k záchraně lidských životů?

Padilha podle svých slov přistoupil k tomuto riskantnímu spojení kvůli podobenství, které se v tanci skrývá. Jak totiž číslo postupuje, shazují ze sebe všichni tanečníci své ortodoxní oblečení – až na jednoho, co neustále padá k zemi. Podle režiséra se za tím schovává metafora pro to, jak se můžeme vymanit z kruhu strachu: tím, že se lidé zbaví svého ortodoxního způsobu myšlení.

Je to výklad, který začíná dávat smysl, až když jste tři odkazy hluboko v židovské kultuře na Wikipedii. Mohl by ovšem fungovat jako silný komentář k zásadě izraelské vlády nevyjednávat. To by však Padilha, jehož hlavní dispozice k natočení tohoto thrilleru byla prý režie dokumentu o unesení městského autobusu v Riu de Janeiru, nesměl svůj příběh stočit místo hrdinů na záporáky.

Charaktery německých revolucionářů Brigitte Kuhlmannové (Rosamund Pikeová) a Wilfrieda Böseho (Daniel Brühl) dostanou nejvíce prostoru i největší jména v obsazení. Není přitom pochyb o tom, že úhel pohledu morálně rozpolceného únosce alespoň na papíře nezní špatně.

Jakkoli zajímavá je ale charakteristika Němců, kteří unášejí židy a zároveň se marně ohánějí nálepkou bojovníků za svobodu ve strachu z toho, že je označí za nacisty, ve snímku Operace Entebbe je to komplexní psychologie podaná s naprostou povrchností – ještě s přídavkem jednoho groteskního telefonátu z nefungujícího zařízení.

Všechen potenciál filmu se tak ztratí ve snadno zapomenutelném podání, které navíc přehluší umělecké číslo, jenž ve finále stejně působí nejlépe samostatně.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít