Když Ozon ve svém snímku Jen 17 objevil tehdy dvaadvacetiletou modelku Vacthovou, kritici plesali. Příběh o dospívající dívce, která v průběhu jednoho léta nachází svou sexualitu skrz náhodná setkání se staršími muži, rychle vynesla mladou herečku do hledáčku filmařů po celé zemi.

Není tak náhoda, že se Vacthová po několikaleté mateřské pauze vrací k filmu zrovna pod taktovkou volnomyšlenkářského Ozona. Ve Dvojitém milenci, který si z hlavní soutěže v Cannes odnesl přezdívku „nejperverznější snímek festivalu“, pokračuje herečka ve své sexuální výchově.

Představuje se tu jako Chloé, mladá dívka s krátkým sestřihem, která kvůli psychickým problémům a odvěkým bolestem břicha vyhledá pomoc psychoterapeuta. Sezení s Paulem (Jérémie Renier) po týdnech přináší první zlepšení. Když ale Chloé jednoho dne prohlásí, že je šťastná, oznámí jí Paul, že musí jejich setkání ukončit. Protože se do ní zamiloval.

Idylka dvojici ale příliš dlouho nevydrží. Chloé totiž náhodou zahlédne na ulici Paulova dvojníka, ze kterého se vyklube jeho dvojče Louis. Svou na pohled drsnější, a přitom tolik známou kopii ale Paul zapírá.

Chloé se proto tajně k Louisovi, který také pracuje jako psychoterapeut, objedná. Jeho metody jsou ale oproti Paulovým mnohem výstřednější a Chloé je jimi zcela polapena. Stává se tak vězněm mezi dvěma (ne)identickými muži, vlastních sexuálních představ a zhoršující se psychózy.

Zatímco děj Dvojitého milence už z krátkého popisku vyznívá poněkud jednoduše či až skoro předpověditelně, pravé mistrovství snímku se skrývá v jeho vizuální stránce. Teprve v té se totiž naplno projeví Ozonova posedlost dvojicemi a s nimi spojenými kontrasty.

Každý interiér tak má zrcadlo, v exteriérech zase hrají hlavní roli odlesky v oknech nebo výlohách. Záběry se v pravých chvílích spojují v mozaikový celek, v průběhu filmu se opakují scény i herci v různých rolích. Černá barva se kříží s bílou, odhalená lidská těla zase se stopami krve.

Dvojitý milenec je tak především přehlídkou Ozonovy formy jako vypravěče i umělce. Ve snímku umně prolíná sexuální jiskření s vyostřeným pocitem napětí, které dále posouvá psychedelická hudba Phillippeho Rombi, vyděšené laní oči Marine Vacthové i přesvědčivá dvojrole Jérémieho Reniera.

Do pamětí diváků se ale zapíší hlavně okamžiky, ve kterých je Ozon sexuálně nejautentičtější, ať už je to detail kamery opouštějící ženské přirození nebo milostná scéna s připínacím penisem.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít