Cesta za morální pevností je v tragikomedii Havel dlážděná nevěrou a prázdnými papíry

Viktor Dvořák jako Václav Havel ve filmu Havel | Zdroj: Bontonfilm

Výchova prezidentů v Československu. I tak by se dal nazvat nový film režiséra Slávka Horáka, který na sebe v roce 2015 upozornil komediálním dramatem Domácí péče. V Havlovi se vyhýbá tradičním životopisným pomníkům, a místo portrétu státníka nabízí střípky z morálního dospívání chybujícího dramatika.

Recenze Hrádeček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V úvodní scéně Havla sedí titulní hrdina se zahraničním novinářem na chalupě na Hrádečku, kam ho krátce předtím propašoval v kufru auta. Dramatik si odklepává z cigarety – první z kartonu, kterým se mu do konce filmu velmi úspěšně podaří prokouřit. Jak odpovídá v angličtině na dotazy, váží slova, v nichž čas od času zařinčí charakteristická výslovnost hlásky r.

Zůstává vážný. Jen v určitých okamžicích nabízí novináři opatrný úsměv následovaný stejně uhýbavým pohledem, jímž jako by po svém připomínal, že se i přes jeho zdrženlivost rozhovor stále pohybuje v přátelské náladě.

Snímek Než skončí léto ukazuje, jak dopadá špatná výchova s nejlepšími úmysly

Číst článek

Nejde se zbavit dojmu, jak povědomě celý ten výjev působí. Evokuje totiž množství podobných scén třeba z dokumentu Občan Havel nebo řady jiných autentických záznamů projevu Václava Havla. V tom krátkém úseku, v těch několika málo známých gestech, hlasové intonaci a celkovém fyzickém vzezření, nám Viktor Dvořák svou roli úspěšně prodá.

Po loňském epizodním výstupu v Pražských orgiích je to už podruhé, co si herec mohl obléknout Havlovy krátké kalhoty. A ano, že v knírku a s delšími kudrnatými vlasy je se svým předobrazem v podstatě k nerozeznání, v přesvědčivosti jeho výkonu bezpochyby pomáhá. Jenže až do konce snímku nenajdeme mnoho dalších momentů, kdy by nás jejich vzájemná podoba zasáhla takto intenzivně.

Jednak je to proto, že Dvořák velmi brzy překročí mantinely pouhé (i když velmi zdařilé) nápodoby a začne filmovému Havlovi propůjčovat více ze sebe samotného. Což rozhodně není na škodu. Přispívá tomu ale také to, že se po jeho boku objeví postavy, které Havla svým charismatem chvílemi skoro až upozadí.

Uťápnutý dramatik, jak ho poznáváme v roce 1968, nestačí na živelnost svého přítele Pavla Landovského. Jeho typické kvality, spolu s komediálním načasováním a tendencí vnášet do každé situace dávku nepřístojnosti, skvěle zosobňuje Martin Hofmann. Geniální obsazení je to opět tak trochu i díky tomu, že jde o roli víceméně šitou na tělo.

To samé platí i pro Aňu Geislerovou, jejíž Olga Havlová nosí morální páteř celého příběhu. Jako velmi praktická, chytrá a ve svých názorech pevná žena představuje až nevysvětlitelnou jistotu pro muže, který se nedokáže ani rozhodnout mezi vlastní manželkou a milenkou (Barbora Seidlová). Když se jí Havel opakovaně svěřuje se svou nevěrou, kterou nazývá morální slabostí, nepůsobí Olga jako partnerka, ale spíše jako unavená vychovatelka.

Pozornost na sebe strhává ale třeba i Jiří Bartoška jako nejmenovaný profesor filosofie, a to jednoduše svou přítomností a obecnou bartoškovitostí. Jen čekáme, kdy Havla pozve na festival do Karlových Varů.

Horák se spoluscenáristou Rudolfem Suchánkem ovšem nikdy neslibovali prezidentský portrét. A rozhodnutí zaměřit se raději na Havlův přerod z dramatika na politika a jeho osobnostní růst není samo o sobě špatné. Koho také zajímá vyprávění o rozeném vůdci?

Vykreslením Havla jako chybujícího člověka s mnohdy slabými charakterovými vlohami se tvůrcům daří odvrátit to nejhorší divácké očekávání – že dramatizace Havlových osudů nemůže skončit jinak než jako kolosální fiasko, ať už se k nim přistupuje s jakýmikoli úmysly.

Havel

životopisná tragikomedie
Česko, 2020, 105 min
Režie: Slávek Horák
Scénář: ,
Hrají: Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban

Hodnocení: 60 %

Takhle se děj zdá být důvěryhodnější a dává prostor komedii a absurdnu, která se do filmové reality prolíná z Havlových her. Do divadelních kulis se jeho postava dokonce několikrát propadne v jakémsi poetickém zcizovacím prvku, který není zrovna soudržný se zbytkem atmosféry snímku, ale i přesto v něm nachází docela hezké místo.

I přesto se ale nedá říct, že by ta cesta, po níž se Dvořákův hrdina dostává až do roku 1989 na balkon Melantrichu před zaplněné Václavské náměstí, byla úplně přesvědčivá. Nezdá se totiž, že by tam skutečně sám dosáhl, ale že se mu to spíš všechno přihodilo.

Vede navíc přes hutný nános často dosti těžkopádných metafor, které obsahují vše od prázdných papírů k podpisu a šplhání po žebřících až k zakopávání o práh dveří. Zatímco srdce nejednoho češtináře musí plesat, u Havla někdy není snadné se té symbolice nezasmát.

Zato kdy zvážnět, nám snímek oznámí naprosto zřetelně. Před každým dramatickým monologem nebo zásadním zvratem proto nasadí ten samý hudební motiv.

Snímek Havel uvádí česká kina od 23. července. V srpnu má také zahájit Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme