„Chtěla jsem zjistit, jak to funguje v rodinách, do kterých se jednou možná dostanu a ze kterých mám trochu strach. Už se mi asi nestane, že bych se stala lesbičkou. Tradiční rodiny se ale nebojím,“ vysvětluje dokumentaristka Jana Počtová záměr za svým novým filmem. V něm po dobu dvou let sleduje šestici rodin – tři své vlastní známé a tři rodiny specificky vybrané pro účely natáčení.

Hanka vychovává s manželem 6 dětí, z toho tři jsou její vlastní. Každé má navíc s jiným mužem. Na otázku, zda někdy plánovala tak velkou rodinu, odpovídá s úsměvem: „Ne, já nemám děti ráda.“

Tamara má jako jedinou vzpomínku na otce svého chlapečka v počítači vytvořenou složku. K vlastnímu překvapení zjišťuje, že ji nepojmenovala ani otec, ani kretén, jak si původně myslela, ale autor. Stáňa zase nechtěla autora hledat někde v baru, a tak si adoptovala dvě děti romského původu.

Veronika s Kateřinou se s pomocí dobrého kamaráda snaží počít třetí dítě. Joachim vídá svou dceru o víkendech a stýská si nad permanentním pocitem smutku. Marcela s Tobiášem zase nechtějí mít dítě vůbec. „Já vlastně nevím, proč bych ho měla mít. Nevím, k čemu by mi bylo. Myslím si, že mým odkazem pro tento svět bude má práce,“ říká Marcela.

Snímek Nerodič, který s výjimkou vypravěčského úvodu nad tabulí s fotografiemi není po vizuální stránce moc výrazný, stojí na lidských příbězích. Ty jsou pak – celkem netradičně pro dokumentární tvorbu obecně, ale už naopak poněkud typicky pro filmy Počtové – veskrze obyčejné. Nezabývají se totiž ničím jiným, než zda se tito lidé rozhodli či nerozhodli mít děti.

A pro vybudování emočního základu to stačí. Počtová přitom nemusí chodit příliš daleko pro příklad toho, že tradiční rodina je v současné době těžce udržitelný model nebo až skoro nedosažitelná meta.

I když se lidé opravdu snaží, tradičního uskupení se jim prostě nedaří docílit. To pak někdo žije v takzvané patchworkové rodině, někdo má zase s bývalým partnerem dítě ve střídavé péči. Jiný se pak třeba s dítětem vrátil domů k matce, čelí útokům, protože jeho děti jsou jiné rasy, anebo se v obývacím pokoji zkouší nechat oplodnit spermatem svého homosexuálního kamaráda.

Otvírá to celou škálu témat k diskuzi. Je v pořádku nemít rád děti svého partnera? Je alternativní model rodiny nutně nekompletní? A proč se společnost stále dívá s podezřením na svobodné otce, jako by to snad nebyla jen další z forem rodičovství?

Zatímco se tak Jana Počtová zaobírá svými osobními děsy, konfrontuje s nimi i nás. Většinu nejspíš uklidní. Je ale také dost možné, že část naštve. A to z jednoduchého důvodu: jako nejharmoničtější rodinu totiž vyobrazí tu se dvěma lesbičkami. Nerodič je nakonec ale takový typ filmu, na kterém se toho najde spousta, na čem by si internetoví diskutéři mohli procvičit klávesnice.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít