Příběhy o spisovatelích vždy provází nějaká krize. Někdy je to krize identity, jindy krize tvorby. A ve speciálních případech pak krize tvorby a identity najednou.

Role autora je tak pro autory samotné odjakživa nesmírně zajímavá. Existuje totiž určitá představa, že jde o někoho, který chápe lidský úděl jako málokdo. Naslouchá lidem a rozumí jim, a je tudíž svým způsobem vševidoucí. Navíc umí životní pravdy skládat do moudrých vět, zachytit krásu světa v poetických obrazech a nechat promluvit němé, niterní i skryté.

Jak ale ukazuje Muž se zaječíma ušima, v některých případech může jít spíše o diagnózu. 

Psaní je zřejmě to jediné, čemu Josef (Miroslav Krobot) skutečně zvládl ve svých šedesáti letech přijít na kloub.

Právě bytí spisovatelem proto zdánlivě podřídil i svůj osobní život. Je Slovákem, který mluví česky. Nahrává si setkání s druhými, aby později mohl použít jejich slova – takto autentické promluvy by údajně sám nevymyslel. Hovoří o lásce jako o nejhlubší podstatě lidského života, a přesto jí sám nejspíš nikdy moc nerozdal.  

Zlom přinese barevná krabice a sada náhradních klíčů na kuchyňském stole. Josef bude otcem. Jeho mladší přítelkyně (Alexandra Borbély) je ale rozhodnutá dítě vychovávat sama.

Josef jí proto chce dokázat, že to s ní myslí vážně. To ale znamená, že se nejdřív musí vypořádat s vlastní minulostí. Vydá se proto navštívit své dvě dospělé děti (Táňa Pauhofová, Tomáš Turek) a manželku (Zuzana Kronerová), kterou musí po dvaceti letech odloučení poprosit o rozvod. Jeho nejlepší přítel (Oldřich Kaiser) – jediný člověk, který doslova mluví jeho řečí, tedy česky – mezitím končí v blázinci.

Desátý film slovenského režiséra Martina Šulíka, který do českých kin naposledy uvedl Tlumočníka s Jiřím Menzelem (tam se pro změnu hlavní hrdinové kromě té vlastní vyrovnávali ještě s národní minulostí), je hrátek s významy plný.

Poměrně srozumitelný klíč k nim ale dává do reality vpletená příběhová linka Josefova nového románu. V něm muž k večeři spořádá zajíce, kterého předtím srazil autem, a ráno se probudí s extrémně citlivým sluchem. Dokonale tak slyší nejen i ten sebemenší zvuk, ale i myšlenky druhých lidí.

Záhy pochopí, že jde o dar, který mu sice umožní porozumět ostatním lépe než dříve, ale zároveň z něj dělá společenského vyvrhele. Není pochyb, že přesně tak Josef vnímá sám sebe – a že samota pro něj představuje odpovědnost, kterou prostě musí jako pozorovatel druhých nést.

Ze slov, se kterými se v monolozích vedených v jakémsi dokumentárně zpovědním stylu přímo na kameru svěřují postavy Josefova života, vyplývá, že mezi tím, jak se spisovatel vidí sám a jak ho vidí jeho okolí, je podstatný rozdíl. A že nahrávat si někoho nutně neznamená skutečně naslouchat, co říká.

Josef je vyveden z omylu nadvakrát. Jednou jako stárnoucí muž, jednou jako spisovatel. A scénář Marka Leščáka a Martina Šulíka nachází mezi oběma polohami skoro až samozřejmý průnik. Pro Krobota, jeho charakteristický cynismus a odměřený výraz, je to figura jak ušitá.

Neznamená to ale, že by herci ve vedlejších rolích přišli zkrátka. Mnozí z nich totiž v Muži se zaječíma ušima nabízí to nejlepší, co jsme od nich v posledních letech mohli viděli.

Podobně sebevědomě působí i audiovizuální stránka filmu, kde kamera Martina Štrby a s ní i hudební a zvuková podoba vyprávění hrají jasný prim. Všechno dohromady to vyvolává pocit senzorického pomatení a tísně. Co chvíli přijde záškub – zkrat, co naruší pořádek. Ve stejné míře z toho ovšem kouká i příznačná snaha autora najít vždy co nejoriginálnější a nejkrásnější úhel.

Snímek Muž se zaječíma ušima zahájil Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. V českých kinech měl premiéru 12. srpna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít