Adaptace amerického seriálu The Booth at the End v mnohém navazuje na předcházející snímek italského režiséra Paola Genovese Naprostí cizinci. Na rozdíl od loňského diváckého hitu se ale Místo splněných přání zavrtává ještě hlouběji do lidské psychiky a ukazuje, že zlo se rodí s příležitostí.

Tento článek je více než rok starý.

Recenze Restaurace The Place 12:00 7. prosince 2017 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V restauraci s názvem The Place sedí každý den u stolu v nejzazším koutě Muž v obleku, který dokáže splnit nejtajnější přání. Lidi k němu vedou obavy, zoufalství i obyčejné vrtochy. Muž je ale vždy vyslyší a všechny jejich myšlenky si pečlivě zaznamená do tlusté knihy. Má to však háček – všichni nejdříve musí provést jím zadaný úkol.

Kvarteto: Krobotovy bizarní postavy hledají štěstí v Olomouci

Číst článek

Když přijde slepec s přáním, aby znovu viděl, Muž obrátí stránky ve své knize a bez známky jediné emoce ve tváři prohlásí, že musí znásilnit ženu. Když zase přijde automechanik s tím, že by toužil po vášnivé noci s dívkou z erotického plakátu, Muž mu uloží hlídat dva týdny holčičku, které hrozí nebezpečí.

„Jak si mohu být jistý, že nejste ďábel?“ ptají se tajuplného Muže. Ačkoli jim nikdy neodpoví, lidé se mu vždy nakonec odevzdají. A jejich vyprávění, čím dál temnější a amorálnější, se postupně splétá do komplikované sítě životů. „Nejsem zrůda,“ shrnuje pak Muž svou roli, „jen dávám zrůdám najíst.“

Ve své podstatě je Místo splněných přání spíše přímočaré ve svém významu. Hledá hranice lidskosti v otázkách morálky. Nezobrazuje postavy jako dobré či špatné, namísto toho sleduje, jak se vyrovnají s možností, která je před ně předložena.

Jako psychologická sonda je nový snímek Paola Genovese o to silnější, jelikož se odvíjí pouze z dialogu uvnitř restaurace. Z hlediska kamery se tak v určitém okamžiku film změní na přehlídku způsobů, jak přejít z jednoho záběru stolu na druhý. Nezvratně se tím zvyšuje i tlak na herecké výkony a scénář, což byl možná příliš velký risk.

Marco Giallini i Alba Rohrwacherová jsou oba těžké váhy, které budou čeští diváci znát právě z už zmíněných Naprostých cizinců. Žádná ze scén by ovšem nefungovala bez mimických svalů Valeria Mastandrey v roli Muže, v němž cholerického manžela z předchozího snímku pozná málokdo.

Zádrhel tedy přichází až v samotném vyprávění, které působí spíše jako adaptace divadelní hry než seriálu. Je tak možné, že některé diváky nepřesvědčí o tom, že je po necelé dvě hodiny udrží v napětí. Pokud navíc někdo očekává, že děj vyústí prozrazením vyšší motivace, bude velmi zklamán.

Paradoxně se však Genovesovo konverzační „bottle movie“ (film odehrávající se výhradně v rámci jedné lokace) vzdálí divákovi nejvíce ve chvílích, kdy přestane spoléhat na scénář a vrazí do scény hlasitou rockovou skladbu. Zásahem, jímž chtěl režisér přitlačit na jeho emoce, tak naopak překazí jakýkoli divákův zájem o danou situaci.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít