Spor má vždy dva úhly pohledu. Když tedy jako diváci přihlížíme úsporně natočenému stání u soudu, automaticky v hlavě debatujeme nad tím, kde se nachází pravda – a jestli nemůže být na obou stranách konfliktu.

Miriam (Léa Druckerová) a Antoine (Denis Ménochet) se rozvedli. Soud nyní projednává, zda dostanou svého 11letého syna Juliena (Thomas Gioria) do střídavé péče. V nepřetržitém záběru na zdánlivě netečnou postavu soudkyně nasloucháme Julienově dopisu, ve kterém popisuje, že se o svou maminku a starší sestru Josephine (Mathilde Auneveuxová) bojí a nechce se s „tamtím“ vídat.

Nabízí se tedy otázka, zda je Antoine opravdu takovým monstrem, nebo zda Miriam zneužila svého syna k tomu, aby otce před soudem shodil. Přece jenom o jejich rodině nic nevíme. Ani je samotné nám kamera zatím neukázala. Jednodušeji se tím pádem však dostáváme do smýšlení soudkyně, která na základě pozitivního posudku Antoinova charakteru následně rozhodne v jeho prospěch.

Jako diváci nechceme předpokládat, ale varovných signálů si i v tom málu informací všimneme. První je samotné prohlášení, že podle kolegů není Antoine násilným typem člověka. Zpozorní při něm nejspíš každý, kdo někdy jen slyšel o případech domácího násilí. Druhý signál potom od prvního pohledu zavání lehkým stereotypem.

Miriam je drobná žena, která se neodvažuje ani podívat směrem svého bývalého manžela. Antoinova mohutná figura se zase rozpíná prostorem natolik, že si není těžké představit, jak jen svou přítomností dusí všechny ve svém okolí. Představa hromotluka jako násilníka je i přesto trochu přímočará, a tak se myšlence dále vzpíráme.

Skutečná Antoinova tvář se ukáže velmi brzy – ačkoli okamžik, kdy se poprvé rozzuří na svého syna v autě, patří jen zdaleka k těm nejmrazivějším momentům snímku. Z procedurálního dramatu se tak náhle stane psychologický thriller, který vrcholí scénou čistého hororu.

Herec ztvárňující otce na tom má klíčovou zásluhu, protože doslova ztělesňuje temný stín lapající po rodině, která se pouze snaží začít od znovu. Děj Střídavé péče mu sice nedá příležitost posunout svůj charakter dál, i přesto ale párkrát vymění kamennou mimiku za vyděračský úsměv.

Prostřednictvím syna zažíváme hrůzu, která neopouští jeho tvář po většinu 93minutové stopáže. A jak film pokračuje a nabírá na vážnosti, přebíráme i jeho strach z nepředvídatelného chování otce a zoufalství pramenící z bezvýchodnosti situace.

Do žádné větší uměleckosti se přitom Legrand nepouští. Drží se víceméně formálního stylu, který připomíná dokument – a svým nezvratným realismem také v určitých smyslech je.

Své mistrovské scény si nechává na samotný závěr. V té první nechá diváka hádat, co se přesně odehrává, zatímco napětí graduje v dialozích utlumených hlasitou hudbou. V té úplně poslední potom zavrtává diváky do sedaček v tichém děsu, jen aby za psychologickým peklem konečně v poklidu zavřel dveře.

Snímek vstoupil do českých kin 19. července.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít