Nový soubor lidových písní a tanců hýří energií a mladým talentem. I přes vysoké soustředění a nároky kladené na každého z jejích členů se oči Zuly (Joanna Kuligová) a Wiktora (Tomasz Kot) mnohokrát střetnou napříč místnostmi plnými lidí.

Temperamentní dívka s podmanivým hlasem a stoický skladatel se smutnýma očima. Jako oheň a voda. Nedává žádný smysl, aby se zrovna oni dva do sebe zamilovali. Možná ale právě jejich naprostá odlišnost je k sobě táhne.

Když soubor dostane nařízeno, aby jeho písně dostaly větší proletářský potenciál a oslavovaly světový mír a své vůdce, rozhodne se Wiktor z komunistického Polska uprchnout. Po vystoupení ve Východním Berlíně si sbalí kufr a počká na Zulu před jedním z přechodů na Západ. Ta ale ze strachu před budoucností nepřijde.

Postupem let se několikrát setkají. I přesto, že je dělí hranice a čas, na sebe nedokážou zapomenout. Kradou si pro sebe okamžiky ve svobodné Francii i v těžkým vzduchem prosycené Jugoslávii. Když jsou spolu, hudba utichne. Milenci spolu, navzdory sobě i celému světu.  

Pro Pawła Pawlikowského představuje Studená válka po pěti letech návrat k motivu vyrovnání se s minulostí. Stejně jako oscarovou Idu pak svou hořkosladkou romanci snímá v černobílých tónech a formátu 4:3.

Návrat je to ovšem i pro pár herců. Agata Kuleszová, které si v Idě zahrála nezapomenutelnou postavu tety Wandy, se tentokrát objeví v menší roli taneční choreografky souboru. Naopak pěvecký talent a nepopiratelná podobnost s Jessicou Chastain dostanou prostor zářit ve formě Joanny Kuligové, jejíž hlas si možná budou diváci pamatovat právě už ze snímku z roku 2013.

V Pawlikowského filmové řeči je nenucená krása. Co záběr, to skvostný náhled do příběhu, který vypráví. Své charaktery přitom rád rámuje do okrajů, jako by jejich počínání zachytila kamera jen náhodou, spolu s něčím mnohem důležitějším ve středu.

Baladické romanci Wiktora a Zuly se toto estetické pojetí zcela podřizuje. Nemilosrdně zachycuje jejich nejšťastnější okamžiky i pády, iracionální chování i vzájemné obětí. Obnažení jejich lidskosti v černobílé tak připomíná snímky nové vlny. I v ději se ale projeví Pawlikowského útržkovitý pohled. Do životů trpící dvojice nechá nahlédnout jen párkrát. Nikdy přitom neřekne dostatek. Navádí diváka k vlastnímu hledání odpovědi a smyslu, což je ve finále velmi sympatické.

Snímek vstoupil do českých kinech 12. července.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít