Zahradnictví si nechalo humor na konec. Romantickou dramedií Nápadník finišuje v nejlepším

Anna Fialová a Ivan Lupták ve filmu Zahradnictví: Nápadník | Zdroj: Cinemart

Rodinné vzpomínání Petra Jarchovského získává v posledním díle trilogie Zahradnictví vítaný komediální tón. Nejvíc se tím také blíží Pelíškům, které dějově předchází. Romantická dramedie Nápadník je pak i díky sympatickým hlavním hrdinům příjemným zakončením na pohled hezké trilogie, která si ale příliš nepotrpěla na děj.

Recenze Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ve své knize Anatomie příběhu popisuje scenárista a filmový poradce John Truby základní tezi filmu. Ten má podle něj ukazovat změnu, kterou musí protagonista projít, aby došel svého cíle. Kritici se v tomto ohledu rádi ohánějí slovem motivace. Jaká je motivace postavy? Pokud není zřejmá, jak má divák pochopit jednání hlavního hrdiny, aby s ním mohl sympatizovat?

Nepřítomnost tohoto charakterního oblouku je jedním z ústředních rysů Jarchovského filmové trilogie. Žádná z postav za ničím příliš neplane, nikdo moc morálně nedospívá ani neroste – snad jen s výjimkou Milošových (David Novotný) kaktusů.

Důvod pro to je velmi jednoduchý. Jarchovský totiž v Zahradnictví nezobrazuje postavy, nýbrž beletrizuje vzpomínky na skutečné osoby. A jak už to tak v normálním životě bývá, lidé neřídí své chování na základě kódů a logických struktur jako filmové postavy. Nikdo proto ani nemůže po despotickém otci s tváří Martina Fingera chtít, aby na konci série obrátil a uznal, že se ke své rodině chová hrozně. Jednak se historie už jednou nějak odehrála, jednak musí dávat smysl, že je tím zatvrzelým cholerikem i s odstupem několika let jako Jiří Kodet v Pelíškách.

Spolu s tím ovšem odpadá i práce s jakýmikoli dějovými zvraty a zápletkami. Jediný protivník v příběhu Jarchovského rodiny je totiž komunistický režim a motivací postav přežít. Jenže to nestačí – a filmy tak podstatně utrpěly na své atraktivitě. Když totiž nepředstaví problém, kterým se divák může zabývat, co má pak udržet jeho pozornost po celou dobu stopáže? Snad hezká výprava a kostýmy? Nebo zajímavá kamera?

Zatímco Dezertér stál na rozhodnutí Jiřího Macháčka, ke kterému došlo zcela mimo záběr, a Rodinný přítel zase na romanci mezi Ondřejem Sokolem a Aňou Geislerovou, která byla od začátku odsouzená k tragickému konci, finální Nápadník konečně nabídl otázku, na níž se dá postavit film. Dvouhodinovou stopáž to sice stále neobhájí, ale je to pokrok.

Může láska mladé dvojice překonat věčné naschvály umíněného patriarchy? Na to se Petr Jarchovský ptá v závěrečném dílu série, ačkoli je sám zosobněním odpovědi. Daniela (Anna Fialová) a Mirek (Ivan Lupták) jsou totiž jeho rodiče.

Ve své podstatě zůstává Nápadník věrný formě, kterou nastavily předchozí dva díly. Historické události probíhají, ale spíše v takovém „šťouch šťouch, mrk mrk, však všichni víme, na co odkazujeme“ stylu. Scény okupuje přemíra postav, jejíž jména si nemá nikdo šanci zapamatovat (snad jen, že tohle je ta věčně ukřivděná teta, tohle zas ten bratranec, co míval výraznější úlohu, a tohle pak ten mrtvý doktor, co ho všichni stále vídají ve snech). A v pozadí opět hraje ten sladký, ačkoli už trochu otravný saxík Petra Ostrouchova.

ZAHRADNICTVÍ: NÁPADNÍK
romantická dramedie
ČR, 2017, 113 min
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský
Hrají: Anna Fialová, Ivan Lupták, Aňa Geislerová, Martin Finger, Filip Březina, Gabriela Míčová, Klára Melíšková a další
Hodnocení: 65 %

Tentokrát se ale na život v komunistickém Československu díváme optikou sympatického mladého páru. A ta změna se projeví nejvýrazněji tím, že se do filmu dostane víc humoru a lehčích motivů. Ukazuje to nejen na generační zlom, ale i celkovou změnu v myšlení lidí té doby.

Jarchovský nechá v Nápadníkovi pronést nahlas věci, které byly jasné z dřívějších dílů. Na druhé straně ale uvede do příběhu malou Jindru, která ve filmu platí za hláškovací mašinu a překvapivý hlas rozumu pro starší sestru Danielu. Z finále tak scenárista vyjde jakž takž se ctí – protože to i se svým nedějovým vyprávěním nakonec vytáhne na docela zábavnou dvouhodinku. I když za tím možná víc stojí úleva, že už je konečně konec, než skutečné pobavení.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme