Existují různé způsoby, jak se žena může stát matkou. Těmi nejkonvenčnějšími bývá, že fyzicky porodí dítě nebo nějaké přijme do péče. Když se padesátnici Halle (Halldóra Geirharðsdóttir) ani jedno z toho nepodaří, nejspíš se nějak podvědomě rozhodně osobně zasadit o blahobyt celé zeměkoule.

Ve snaze zabránit zničení ekosystému na rodném Islandu se vybavená lukem, pracovními rukavicemi a pilou na kov pravidelně vydává do odlehlé přírodní krajiny narušit sloupy elektrického vedení. Vedle toho ale zvládá vést celkem spořádaný a veskrze nenápadný život lehce osamělé sbormistryně.

Jenže ve chvíli, kdy začíná její boj s průmyslovými giganty nabírat na největší síle, přijde do schránky nečekaný dopis. Halla přece jenom bude matkou. Žádost o adopci ze zahraničí, na kterou už dávno zapomněla, nakonec vyšla.

Její adoptivní dcera má čtyři roky a pochází z donbaské oblasti na Ukrajině, kde také přišla o rodiče a později i o babičku, která ji do té doby vychovávala. Při pohledu na její fotografii Halle pomalu dochází, že spolu s dítětem už nezvládne být Paní hor, jak se podepisuje ve svém manifestu, a utíkat před policejními hlídkami a drony. Rozhodně se o to ale pokusí.

I když se to tak nemusí z popisu zdát, Erlingssonova Žena na válečné stezce je absurdní komedií, kterou občasně prostupují seriózní okamžiky reflektující současnou ekologickou i politicko-společenskou situaci. Obdivuhodnou kvalitu snímku pak dodává fakt, s jakým nadhledem islandský režisér tato témata uchopuje i s jakým vtipem a kreativitou mezi oběma polohami přechází.

Příběh přitom buduje napříč několika úrovněmi komedie. Nenechává tak grotesknost svého fiktivního světa vycházet pouze ze situací nebo prohlášení a činů postav, ale i z jejich samotné podstaty. Oblíbeným motivem, který se v průběhu filmu několikrát vrátí, je tak třeba role španělsky mluvícího cizince, jehož konvenčně podezřelá podoba i štěstí na to, že se nachází ve správnou dobu na špatném místě, ho dělají snadným terčem pro policii.  

Výborná je nicméně sama o sobě i charakteristika Hally, skvěle zahrané Halldórou Geirharðsdóttir, neohrožené feministky, která na svršcích vystavuje placku s ženskou bradavkou, a na stěnách v obývacím pokoji má pověšené portréty Mandely a Gándhího, jíž dodává punc absurdity skutečnost, že jde vlastně o dvojroli.

Tím vůbec nejzábavnějším přídavkem je však nepochybně živá hudba, zprostředkovaná trojicí hudebníků a třemi lidovými zpěvačkami, kteří se ve vhodnou dobu vždy objeví v záběru a poskytnou odvíjející se události ironický podtón.

To ovšem znamená, že se zážitek z filmu neodmyslitelně odvíjí od toho, jak dlouho je divák ochotný přistoupit na opakovaný vtip a jeho neustálé rozvíjení. Všudypřítomný soundtrack totiž postupně přestává být pouze diegetickou hudbou, když hudebníci začnou lámat čtvrté stěny, zasahovat do děje a přímo interagovat s herci.

Snímek uvede filmový festival Scandi. V českých kinech bude mít premiéru 31. ledna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít