Jsme ve fázi, kdy trans lidé mohou být v médiích pouze za svatoušky. Je to hrozná nuda, říká filmař

Americký filmař Rhys Ernst | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Vítězem letošních Mezipater se stala komedie Adam. Porota filmového festivalu o snímku řekla, že „provokuje k angažovanosti vtipným, inteligentním a troufalým zobrazením složitosti queer identity a genderového spektra“. Kvůli filmu se přitom na režiséra Rhyse Ernsta snesla kritika. Jak říká, nedrží se totiž „bezpečného modelu trans role“. Právě o tom a o stavu současné americké kinematografie se rozpovídal v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Každý rok zveřejňuje organizace GLAAD ve své výroční zprávě čísla o tom, jak jsou v americké filmové a televizní tvorbě zastoupeni příslušníci LGBTQ menšin včetně transgender osob. Sledujete ta čísla? Vyvolávají ve vás naději, nebo spíš zklamání?
Nijak důkladně to nehlídám. Vnímám ta čísla. Mění se a rostou. Myslím, že nejvíce k tomu dochází v televizi. Abych byl ale upřímný, nemyslím si, že došlo k větším změnám v oblasti filmu. Tam je rozhodně prostor pro zlepšení. Z nějakého důvodu si televize více než film troufá obsazovat neznámé herce do hlavních rolí.

ZPRÁVY GLAAD

Americká nevládní organizace GLAAD každoročně vydává zprávy o tom, jak se daří reprezentovat sexuální menšiny ve filmech a v televizi. Ve 110 filmech z roku 2018, které produkovala velká americká studia, se neobjevila ani jedna trans postava

V televizních seriálech – vysílaných napříč tradičními stanicemi i streamovacími platformami – napočítala výroční zpráva GLAAD v uplynulé televizní sezoně celkem 38 trans postav, což byl nárůst od loňských 26. Transgender charaktery se přitom vyskytovaly v pouhých 28 seriálech.

U filmu stále převládá ta stará představa, že v hlavní roli musí být profitabilní, známá tvář. I když teď už někdy může být televizní rozpočet stejně velký jako ten filmový. Takže to nedává moc smysl. Právě teď zažíváme tak trochu zlatý věk televize, lidé jsou stále otevřenější ke sledování těchto věcí a vzniká toho tolik, zatímco do kina už jich tolik nechodí.

Možná jde ze strany filmových producentů jen o snahu vyvarovat se rizikům, ale celé je to nešťastné. Na filmech jsem vyrostl. Někteří lidé milují televizi – a já také, ale filmy jsou stále mou první láskou… Chápete, co tím myslím? Věřím v radikální schopnost kinematografie ovlivnit kulturu a změnit životy lidí. Televize to také dokáže, ale je to úplně jiné médium.

Takže opravdu nevěnuji příliš pozornosti tomu, jaký „předpokládaný pokrok“ se v mainstreamu děje, protože mám pocit, že systém byl vždy nastavený nevýhodně pro nás a my musíme pokračovat v práci bez ohledu na to. Malý pokrok je pěkný, ale ve skutečnosti nemá žádný důsledek. Musíme dál bojovat.

Když se podíváme na výraznější trans role v uplynulých letech, najdeme třeba Hari Nefovou v Mladých zabijácích, Hunter Schaferovou v seriálu Euforie nebo Thea Germaina v sérii Politik. Máte pocit, že ke změně – posunu k větší otevřenosti vůči zobrazení širšího spektra genderových a sexuálních identit – dochází hlavně ve tvorbě mladých filmařů nebo v médiích zaměřených na mladší publikum?
Mladší generace vyrůstá v hodně odlišném světě a má rozsáhlou představu o spektru genderu a sexuality. Bude velmi zajímavé vidět ji dospět. Mám třináctiletou neteř, která mi před lety napsala, že v knížce, co četla, byla nebinární postava (tedy někdo, kdo se neztotožňuje ani s mužskou, ani ženskou identitou – pozn. red.). Pro ni a její generaci je to úplně normální. Takže ano, určitě na tom něco bude.

CIS A TRANS

Přívlastkem cis (nebo cisgender) se označuje člověk, jehož genderová identita se shoduje s tím, jak byl od narození vnímán ostatními. To znamená, že například byl při narození označen za muže, byl jako muž vychován a také se jako muž cítí. Trans nebo transgender se zase označuje ten člověk, jehož genderová identita se neshoduje s tím, jak byl od narození vnímán ostatními. Takže například byl při narození označen za muže, ale cítí se být ženou.

Zdroj: Organizace Trans*parent

Právě teď píšu celovečerní film o dvou trans mužích ve středním věku. Hrozně mě to zaujalo, protože se ve své práci nechci dívat na tematiku trans jen jako na fenomén mladých. Trans lidé vždy existovali, příklady najdeme v celé historii. Právě tomu jsem se věnoval v sérii krátkých snímků s názvem We’ve Been Around (Zažili jsme to).

Jeden příběh byl třeba o trans muži, který bojoval v americké občanské válce. Ale můžete se v dějinách vrátit ještě dál. Jenže všechny ty fascinující lidské osudy a příběhy zůstávají schované z našeho dohledu. Nikdy nebyly moc dobře zaznamenány, protože šlo o lidi žijící na okraji společnosti.

V posledních pěti šesti letech američtí trans aktivisté velmi efektivně využívali debatu o obsazování trans rolí v Hollywoodu k tomu, aby upozornili na práva trans osob. Bylo opravdu pozoruhodné sledovat, jak se to dělo. Stalo se z toho rozhodující hledisko. Zmiňovali Jareda Leta ve snímku Klub poslední naděje nebo…

Scarlett Johanssonovou?
... v nedávné době Scarlett Johanssonovou. Bylo to prostě celé velmi dobře organizované, zřetelné a soustředěné. Myslím si, že kdyby k té konverzaci tehdy nedošlo, nebyli bychom dnes s trans právy tak daleko, jako jsme.

SCARLETT JOHANSSONOVÁ A STROMY

Víte, jako herečka bych měla mít možnost hrát jakoukoli osobu, strom nebo zvíře, protože to je má práce.

Těmito slovy reagovala Scarlett Johanssonová letos v létě v rozhovoru pro časopis As If na vlnu kritiky, která se spustila poté, co byla obsazena do role trans muže v připravovaném snímku Rub & Tug. Svým komentářem ale rozdmýchala jen další kritiku. Z filmu nakonec odstoupila.

Všem to otevřelo oči, protože je to donutilo se zeptat: Proč ale vlastně nemůžeme do trans rolí obsazovat cis herce? A odpověď zněla: Z těchto důvodů. Protože neberete vážně pohlaví trans osob. Protože trans lidem nedáváte žádné pracovní příležitosti, natož v herectví. Protože trans lidé jsou marginalizováni a diskriminováni ve všech oblastech života, jako jsou bydlení, zdravotní péče nebo zaměstnání.

Někdy si říkám, že v budoucnu, až si budou všichni lidé ve společnosti rovni a všechno bude skvělé, tak přece nebude vadit, když si jednou za čas v nějakém filmu nebo televizním seriálu zahraje cisgender herec trans postavu, která třeba v dané scéně prochází změnou pohlaví. V ten moment už na tom nebude tolik záležet. Ale zatím v takovém světě nežijeme.

Platí to obzvlášť u trans žen, které ve filmech často ztvárňují muži, což ve společnosti vedlo k přesvědčení, že trans ženy nejsou skutečné ženy. Hele, sám jsem trans chlap. Kdyby o mně někdo natočil životopisný film a obsadil do mé role ženu, byl bych naštvaný. Můžete si představit sami, jak příjemné by vám bylo, kdyby vás, pokud jste žena, hrál ve filmu muž v šatech. No, nebylo by to divné?

‚Více lidí vidělo ducha‘

Jak se ty snahy promítly do situace takzvaně za kamerou?
Tam je změna pomalejší. Celá diskuse o obsazování trans herců do trans rolí, alespoň v USA, je podle mého už do značné míry uzavřená. Opravdu si nemyslím, že by se teď někdo mohl pokusit obsadit cis herce do trans role bez toho, aby se proti nim nezvedla kritika. Myslím, že o člověku, který by to zkusil, by to asi dost vypovídalo. Zdá se, že ta debata proběhla tak hlasitě a tak veřejně, že je to hotový obchod, že tak to od nynějška prostě bude. Naštěstí.

Ale co se týče lidí za kamerou, to je podle mě stále nové území. Není zatím ani moc trans režisérů. A to se mění, přicházejí noví, stále mladší, stále zkušenější. Lidé nezávisle na věku dnes mají lepší přístup k práci v oboru a zkušenostem. Takže ano, ta čísla rostou. Osobně si myslím, že to je ten nejdůležitější další krok. Protože kdo stojí za kamerou, píše scénář, režíruje nebo produkuje, mění to, jaké příběhy se vypráví. Ovlivní to každé drobné rozhodnutí.

Vzpomínám si, že když jsem režíroval svůj debut Adam, někdo se mě zeptal, jak se do něj přenesla má osobní perspektiva. Je to doslova milion neustálých menších a větších rozhodnutí. Pokud jen o kousek posunete objektiv kamery, může to změnit, jak postavu vnímáme, jestli s ní máme sympatizovat, nebo ji naopak soudit.

Rhys Ernst | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Trans lidé tvoří velmi malou část populace, něco kolem jednoho procenta. Takže většina lidí se o trans osobách dozví prostřednictvím médií, protože třeba zrovna nemá souseda, který je trans. Kdysi jsem dokonce slyšel o statistice, podle které víc lidí vidělo ducha, než potkalo trans osobu. Možná se ti lidé mýlí. Možná se setkali s trans osobou a neuvědomili si to. A možná vůbec neviděli ducha, ale to je jiný příběh.

Média hrají opravdu velkou roli v šíření povědomí o tom, co to znamená být trans. Lidé si podle toho vytvářejí své názory a myšlenky. Fakt, že po generace byli v médiích trans lidé zobrazováni negativně – jako monstra, jako někdo, koho je třeba litovat –, přímo souvisí s tím, že existují předsudky. Naše společnost zachází s trans lidmi špatně, protože se to naučila v médiích. Proto je potřeba zasáhnout do toho, jak se o nich mluví. A nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je vyměnit řečníka.

Vzpomněla jsem si na komedii Late Night, která končí záběrem na, řekněme, ideální tým scenáristů, v němž jsou zastoupeni lidé všech ras a genderových i sexuálních identit. Je ale možné takový tým vytvořit bez toho, aby to působilo jako odškrtávání seznamu?
Nejde to dělat jen v rámci nějakých kvót, jako symbol. Protože pak se může stát, že se někdo pokusí za každou cenu přijmout třeba trans osobu, ale nenajde žádnou, která by měla v daném oboru zkušenosti. A to pak snižujete standardy pro celou komunitu.

Obecně je potřeba vytvořit lepší podmínky pro všechny nedostatečně zastoupené skupiny lidí za kamerou: pro ženy, rasové menšiny, osoby se zdravotním postižením i transgender lidi. Bez lepších podmínek a přístupu k práci ve filmové branži si tito lidé nemohou vybudovat kariéru, zlepšovat své dovednosti a nabývat zkušeností. Na druhou stranu existuje mnoho bílých heterosexuálních cis mužů, kteří postupují v kariéře prostřednictvím selhání. Jsou zaměstnáni jen proto, že osobě, která si je najala, připomínají ji samotnou.

KDO JE RHYS ERNST?

Rhys Ernst je americký filmař a umělec. Působil jako producent u seriálu Transparent, byl také autorem jeho úvodní titulkové pasáže. V roce 2015 byl nominován na televizní cenu Emmy za režii webové série Transparent: This Is Me (To jsem já). Jeho celovečerní debut Adam ocenila v roce 2019 Mezipatra, přehlídka filmů s LGBTQ tematikou, hlavní festivalovou cenou.

V životě se dá dosáhnout mnohého prostřednictvím průměrnosti. Prostě jen tak existovat a odvádět průměrnou práci a nikomu to nepřipadá divné. Netvrdím, že všichni bílí muži dělají průměrnou práci, ale někteří z nich ano a prochází jim to, protože takový už je svět, ve kterém žijeme. Jde o to, že zástupci menšin musí pracovat dvakrát tak tvrdě, aby dokola a dokola prokázali, že na to mají. Taky se tak cítím. Občas je to k zešílení, ale takový už je prostě svět.

Proto se snažím pomáhat trans lidem v našem oboru. Vedu mladé scenáristy a režiséry. Scházím se se začínajícími filmaři, bavím se s nimi o jejich práci a představuji je lidem, kteří je mohou v jejich práci posunout dál.

Stát se sebevědomým filmařem trvá dlouhou dobu. Bez ohledu na to, kdo jste. Proto je třeba, aby lidé s jistou dávkou moci dali šanci těm z hůř zastoupených sociálních skupin. Pokusili se najmout někoho, kdo jim není až tak podobný. Je to opravdu důležité. Samozřejmě, že to musí být někdo vhodný a kvalifikovaný pro danou pozici, ale to už je zdravý rozum.

Vy osobně cítíte, že jako trans osoba, které už se podařilo prosadit v branži, máte nyní vůči dalším příslušníkům své komunity povinnost pomoct jim dostat se na stejné místo?
Ano, určitě. Když jsem po škole začal pracovat u filmu, bylo mi něco přes dvacet, žil jsem v New Yorku a ještě jsem neprošel tranzicí. Identifikoval jsem se jako trans, ale v podstatě jsem nezapadal do tradičního modelu muže ve smyslu toho, jak jsem vypadal.

Z mnoha pracovních pohovorů mě kvůli tomu vyhodili. Zažil jsem spoustu diskriminace a skutečně bojoval i s pro někoho celkem obyčejnou věcí, jako je výběr oblečení na pracovní pohovor. Prostě jsem nezapadal. Byla to pro mě opravdu těžká životní zkušenost.

Když jsem se rozhodl pro tranzici a zároveň začal vážně uvažovat o filmové kariéře, řekl jsem si, že obě ty věci spojím. Nebudu mluvit o trans problémech pouze v rámci svých filmů, ale budu také podporovat práva trans lidi v každodenním životě. Mým větším osobním projektem bylo přijít na to, jak funguje mentorský program, jak o transgender tematice mluvit s dalšími lidmi a veřejně vznášet otázky, proč pro práci nezvažujeme trans osoby. Protože historická zkušenost je taková, že trans osoby nebývají najímány ani na běžnou práci, jako je třeba barista v kavárně.

Ze snímku Adam | Zdroj: Mezipatra

Oběti a zlosyni

Už jste zmínil pocit, že ve své práci musíte neustále dokola dokazovat, že na to máte. Nebojíte se selhání v tom smyslu, že by to mohlo hodit negativní světlo na celou trans komunitu? Narážím tím na kontroverzi, kterou v uplynulých měsících hlavně na sociálních sítích vyvolal váš snímek Adam.
Ještě donedávna jsme byli ve fázi, kdy se trans reprezentace ve filmu a v televizi dělila na dvě skupiny: oběti a zlosyni. V kriminálkách jste měli třeba trans oběť trestného činu nebo transsexuálního pracovníka, kterých mělo být divákům líto. V hororových filmech typu Psycho, Mlčení jehňátek nebo Sleepaway Camp zase vystupovali trans sérioví vrazi. Teď se tomu naštěstí vzdalujeme. Místo toho jsme se ale dostali do fáze světců. Trans postavy teď musí být v podstatě bez poskvrny. A to také není zrovna realistické. Budoucností jsou tedy ideálně lidštější, složitější charaktery.

Ironií je, že pokrok se pozná tak, že teď můžete mít třeba zrovna v seriálu Ryana Murphyho (režiséra už zmíněného Politika – pozn. red.), homosexuálního sériového vraha. Ještě zhruba před dvaceti třiceti lety by to nebylo možné, protože gay komunita bojovala za pozitivní reprezentaci v médiích a na tu další fázi ještě nebyla připravená.

SNÍMEK ADAM

Píše se rok 2006. Adamovi je 17, žije s rodiči na malém městě a zatím se mu moc nedaří být cool ani bodovat u holek. Když ho starší sestra Casey pozve, ať s ní stráví letní prázdniny v New Yorku, je nadšený – třeba se na něj konečně usměje štěstí. Rychle ale zjišťuje, že ho čekají trochu jiné zážitky. Je totiž vržen do prostředí queer barů, pochodů za férové manželství a dalších happeningů, přičemž zjišťuje, nakolik nesmyslné jsou předsudky, s nimiž do Brooklynu přijel. Když se proto zakouká do Gillian, která ho považuje za trans kluka, ocitá se Adam před nelehkým rozhodnutím. Uvede její domněnku na pravou míru?  

Zdroj: Mezipatra

Pokud jde o trans reprezentaci, mohu mluvit pouze z vlastní zkušenosti. Jako trans režisér cítím tlak, abych ne zrovna sám byl světcem, ale rozhodně abych točil pouze pozitivní, podpůrné příběhy o trans osobách.

Kvůli Adamovi se spustila určitá vlna nevole, protože to není pozitivní příběh o trans osobě, která na konci se svou vysněnou dívkou uhání k obzoru. Je to mnohem komplikovanější. Ovšem není to vůbec tak, že bych ve filmu zobrazoval trans lidi ve špatném světle. Vlastně je to naopak. Hlavní postavou je cis muž, který se kontroverzním krokem vyjeví ve špatném světle. Všechny trans charaktery kolem něj jsou složité a zajímavé.

Negativní zpětná vazba přišla proto, že jsem se v Adamovi nedržel předepsané svatouškovské trans reprezentace, a to lidi dráždí. Je to pro ně výzva. Chápu, proč tomu tak je. Jsem ale netrpělivý a myslím si, že je svatouškovská fáze hrozně nudná.

Takové už je ale břímě reprezentace. Pokud máte v médiích pouze několik málo příkladů lidí určité skupiny, každý z nich automaticky zastupuje celou komunitu, což je nespravedlivé a také naprosto nereálné.

Co předchází té další fázi reprezentace?
Větší množství trans příběhů.

V mainstreamových médiích?
Ano, ale i také všude jinde v dalších médiích. Vidím to jako ekosystém. Trans hrdina ve videohře. Trans hrdina v marvelovském komiksu. Trans protagonista nezávislého snímku. Jen více odstínů šedé.

Mluvím teď konkrétně o situaci ve Spojených státech. Udělali jsme hodně pokroku, legislativní moc nás ale v současnosti zase tlačí trochu nazpět. Trans lidé se cítí být v ohrožení, a proto jsou ostražitější. Je snazší pokoušet se o radikální reprezentaci v médiích, když se daná komunita cítí bezpečně. Podle toho, jak se odvíjí politika v USA a ve zbytku světa, je to kuře, nebo vejce? Máte radikální námět, který zatlačí na kulturu, a ta se ve snaze dohnat ho posunu kupředu? Nebo se kultura posune kupředu a vy pak můžete přijít s radikálním námětem?

Snažím se o tu první verzi, protože jsem vypravěč. Příběhy jsou jednou z věcí, kterými můžu ovlivnit kulturu. Pravdou ovšem je, že potřebujeme třeba trans verzi snímku Já, Simon. Film, který každého pohladí po duši. Nechci být tím, kdo to natočí jenom proto, že jsem trans režisér. Někdo jiný by ho ale měl rozhodně natočit, protože takový snímek nám tu zatím chybí.

Úvod do trans

Četla jsem, že jste při natáčení Adama rozdal mezi svůj štáb a herce speciální příručku. Můžete prozradit, co v ní stálo?
Říkáme jí Úvod do trans. Vysvětlují se v ní základní termíny i třeba to, v jaké osobě oslovovat další lidi. Začal jsem na ní pracovat ještě při natáčení (seriálu) Transparent a pak ji pro další projekty upravoval. Zjistil jsem, že je to opravdu užitečná věc.

Filmové štáby, to je tradičně partička cis chlápků. Někdy se vám podaří dát dohromady partu s otevřenou myslí, která je ochotná se nechat poučit a používat správnou terminologii. Věřím v dobrý úmysl druhých, a tak jim chci vyjít vstříc. Dát jim tahák k tomu, aby se v trans světě lépe vyznali.

Myslím si, že je to trochu komplikovaný svět pro ty, kteří o něm moc nevědí. Můj film se s tím svým způsobem také vypořádává, protože titulní postavu, trans problematikou nepopsaného středoškoláka Adama, vrhá hluboko do světa LGBTQ komunity. Diváci tím pádem přijmou jeho pohled na věc.

Nebyl to záměr?
Nejsem autorem scénáře. Vznikl na základě knihy, její autorka Ariel Schragová ji sama zadaptovala a na filmu dělala s producenty dříve, než jsem se k projektu dostal. Osobně jsem v příběhu viděl velmi neobvyklá zadní vrátka k diskusi o trans tematice, která by byla přístupná širokému publiku, které o tomto světě nic neví. A zároveň tam byl prostor pro řadu vtípků a narážek, které by pochopili jen lidé z LGBTQ komunity.

Viděl jsem v tom určitou dualitu, několik různých plánů, na kterých scénář současně funguje. Adam je komedie. Osobně si myslím, že je to zábavný film. A taky si myslím, že je přístupný všem. Uváděl jsem ho už na řadě festivalů. Jednou za mnou po projekci přišel asi sedmdesátiletý heterosexuální pár, aby mi řekl, jak se jim to líbilo. Jindy mi to chválil 17letý nebinární aktivista.

Přesně o to mi šlo. Přimět různé strany sedět u stejného stolu. Někdy to bude trochu nepříjemné, takový je ale myšlenkový experiment filmu. Zvládneme to? Dokážeme spolu sedět celých 90 minut?

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme