Český film bude po letech soutěžit na festivalu v Locarnu. Tvůrci jím upozorňují na bezdůvodné násilí

Ze snímku Rekonstrukce | Zdroj: Masterfilm

Soutěžní sekce filmového festivalu v Locarnu bude mít po 17 letech českého zástupce. Svou premiéru zažije ve Švýcarsku krátký snímek Rekonstrukce debutujících režisérů Ondřeje Nováka a Jiřího Havlíčka. Jeho scénář přitom vychází z reálného případu a následného vyšetřování vraždy bezdomovce, kterou v roce 2015 spáchala dvojice mladistvých. Tvůrci v rozhovoru pro Český rozhlas prozrazují, proč se ve svém filmu inspirovali zrovna touto událostí.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Na jedné straně rutina vazební věznice pro mladistvé, na druhé pak policejní rekonstrukce násilného činu, který mladistvému Oldovi předčasně ukončil dětství. Snímek Rekonstrukce kombinuje prvky hraného a dokumentárního filmu, když zobrazuje tragické události jedné letní noci. V samém závěru pak ukáže policejní fotografii z místa činu.

Hodně lidí nejspíš po zhlédnutí vašeho snímku napadne: Je fotografie na konci snímku skutečná?
Ondřej Novák (ON): Je skutečná. Velká část rešerše spočívala v tom, že jsme řešili případ. Mluvili jsme s jeho vyšetřovatelem, viděli jsme dokonce reálnou rekonstrukci, která se k němu dělala. Na konci, když jsme jeli k vyšetřovateli celou věc autorizovat, tak jsme ho požádali, jestli bychom nemohli dostat k dispozici fotky z místa činu. A vzhledem k tomu, že je finálně odsouzený, tak to nebyl problém.

KDO JSOU ONDŘEJ NOVÁK A JIŘÍ HAVLÍČEK?

Ondřej Novák (*1982) natočil několik krátkých dokumentů a videoklipů. Je členem Motiv Collective, kde se věnuje tvorbě komiksových scénářů, interaktivních her a animace. Jiří Havlíček (*1977) je umělec a kurátor, od roku 2014 je vedoucím ateliéru Text Forma Funkce na Fakultě umění v Ostravě. Natočil dva krátké experimentální filmy – Zajatci filmu (2012) a Film Týden (2016). Ani jeden nemá vystudovanou filmovou školu.

Zdroj: ČTK

A proč jenom jedna fotografie?
ON: Nám to stačilo na dořečení toho, že je to podle skutečnosti. Naopak jsme dlouho vybírali, která fotka to má být, aby to nebylo nějak brutální nebo explicitní.

Jiří Havlíček (JH): Dokonce dlouho jsme řešili, jestli ji tam vůbec dát. Otázka nestála, jestli více, ale jestli vůbec.

Ve snímku je totiž jasný zřetel na to, aby nebylo zobrazeno žádné násilí.
ON: S tím jsme do toho šli od začátku. Jirka našel ten případ a od začátku byla otázka, jak to celé neukázat, protože jsme se chtěli vyhnout násilí a když náš napadlo, že by to mohlo být formou policejní rekonstrukce, kde se to jen přeříkává a přehrává, měli jsme pocit, že máme vyhráno a že je to ten správný způsob, jak to chceme pojmout.

JH: Nápad udělat to jako rekonstrukci přišel od Ondřeje, což byl ideální nápad, který přišel ve správný moment psaní scénáře. Chtěli jsme se vyhnout explicitnímu zobrazení násilí, abychom téma nezpracovávali skandálně nebo šokujícím způsobem. Ale šlo nám o to ukázat téma tak, aby se neodváděla pozornost šokujícím násilím, ale abychom lidi spíš naváděli na podstatu věci.

‚Jestli máme něco točit, tak je to tohle‘

Co vás zaujalo na tom konkrétním případu, že jste si ho vybrali jako látku pro svůj film?
JH: Navazovalo to na původní scénář, který jsme s Ondřejem psali. Byl úplně o něčem jiném, po nějakém čase jsme zjistili, že se nám ho nechce realizovat. Zároveň jsme ale chtěli něco natočit. Tohle byl pro mě moment, kdy jsem přišel za Ondřejem s tím, že jestli máme něco točit, tak je to tohle.

Byla to čerstvá věc. Shodou okolností to bylo z Pardubic, odkud Ondřej pochází. Jak jsme později zjistili, tak případ nebyl vůbec ojedinělý. Podle podobného scénáře se několik let předtím odehrála řada případů, kdy mladiství ve skupině mučili nebo zabili bezdomovce.

Ze snímku Rekonstrukce | Zdroj: Masterfilm

ON: Ve chvíli, kdy jsme natáčeli, tak se podobný případ odehrál tuším v Ústí nad Labem. Ex post jsem pak zjistil, že se asi osm let předtím v Hradci Králové stal případ, který byl téměř „přes kopírák“. Dva mladí kluci, figurovala tam tyč, bezdomovec, bylo to brutální, bylo to dlouhé… Zjistili jsme, že je to fenomén, který se děje mnohem déle. O to víc nás to samozřejmě zaujalo a šokovalo. Měli jsme pocit, že je dobré o tom mluvit a ukázat to.

Jak vy sami chápete tyto události? V anotaci ke snímku se píše, že si mladíci krátili prázdninovou nudu.
ON: Faktorů je několik. Původně jsme si mysleli, že to bude vyvěrat z rodinné situace, což se později ukázalo jako napůl pravdivé, protože kluci, co spáchali ten pardubický případ, za sebou měli rodinný rozkol, rozvedené rodiče, jeden z nich bydlel u babičky a nebylo to úplně jednoduché… Mám dokonce pocit, že ve většině případů tam nějaká podobná role rodiny byla.

Co nám říkal pan vyšetřovatel, to i dost vyznívalo tak, že vina padá na rodiče, aniž si to uvědomují. Může to být třeba to, že se dětem nevěnují. A důsledkem toho je, že ty na sebe chtějí upozornit – a často tímhle strašlivým způsobem.

PŘÍPAD ZABITÍ BEZDOMOVCE V PARDUBICÍCH

Dvojice mladíků, která v srpnu roku 2015 na pardubickém autobusovém nádraží surově ubila 55letého bezdomovce, do města přijela na kolech. Podle vyšetřovatele byli v letním kině, čin neplánovali. Pro svůj útok si vybrali spícího muže na lavičce, nestačil se proto bránit. Mladíci ho plnou silou mlátili, kopali do hlavy i do těla. Několikrát mu také vystřelili vzduchovou pistolí do obličeje. Nůžkami mu pak poranili genitálie. Jeden z útočníků použil boxer, druhý mu dupal na hrudník a břicho. Na závěr mu pak vsunuli do análního otvoru francouzskou hůl a zapálili mu vlasy, které následně uhasili botou. Celé napadení trvalo asi půl hodiny. Muž, který se jmenoval Rudolf, na následky zranění zemřel. Mladíci byli odsouzeni k 7,5 letům odnětí svobody.

JH: Když jsme zjistili, že linka rodinného zázemí, které by bylo jasně neuspokojivé, tam úplně není, tak se mi ještě víc posílila spojnice se společností. Že když celá společnost toleruje nebo už na úrovni jazyka se o lidech takhle vyjadřuje, to do mladých lidí může zasít semínko toho, že hranice je níž a tohle je v rámci zabíjení nudy v pořádku.  

ON: Další věc, která mě na tom dost zaujala, je nastavení české právní legislativy. V Čechách to je tak, že ve chvíli, kdy čin spácháte před 18. rokem života, automaticky dostanete půlku normálního trestu. Což ve většině případů znamená, že můžete dostat za takovou věc pět let. Za třeba tři roky je pak člověk venku. Mám dokonce pocit, že to funguje tak, že snad ani nemají záznam v rejstříku.

Ve chvíli, když se něco takového stane před 15. rokem života, což se v Čechách taky občas stane, o tom vůbec nikdo neví, aby to člověka nijak nestigmatizovalo. Což mi v některých případech přišlo dost šokující, a ne úplně v pohodě.

JH: Mě na tom zajímalo spíš, že v té době byla první vlna migrace. Hysterická reakce, pozornost otočená za hranice na nějaké nebezpečí, které přichází, ale možná nebylo úplně reálné. Mně se zdálo, že je naopak dobré ukázat, že to nebezpečí leží tady, že společnost má spoustu problémů a má si je řešit, nezavírat před nimi oči, neignorovat je.

Rozhovor pokračuje pod videem:

Rekonstrukce trailer from MasterFilm on Vimeo.

Jak často se v podobných případech vyskytují jako oběti bezdomovci?
ON: Téměř vždy, protože je to nejzranitelnější článek společnosti. Na druhou stranu: když jsme řešili ten případ s panem vyšetřovatelem, on tam měl poznámku, že to vlastně mohl být kdokoliv. Že to mohl být starší pán, který usnul na lavičce. Bylo léto, to se prostě stane. Bylo to na pardubickém autobusovém nádraží, takže frekventované osvětlené místo. Stalo se to ve tři hodiny v noci, 15 metrů od otevřené benzinky. Měl jsem chvíli pocit, že se to v důsledku může přihodit.

JH: Zároveň odpověď na vaši otázku je: ano, ve všech případech tohohle druhu násilí mladistvých byli bezdomovci v roli obětí.

Fikce vyplněná realitou

Jak moc jste chtěli prohlubovat charakterizaci hlavní postavy Oldy? Dozvíme se totiž například, že má dvouměsíční dceru.
ON: Souviselo to s naším dokumentárním přístupem. A hlavně se to hodně spojilo, když jsme objevili hlavního herce Járu Květoně, který tomu dodal úplně jiný rozměr. Třeba to dítě, které je zmíněné, přišlo s Járou, což je kluk, který má za sebou těžký život. Prošel si pasťákem, prošel si dětským domovem a aktuálně měl třítýdenní nebo měsíční dceru.

Režijní přístup k tomu byl, že jsme ho posadili k reálným vězňům ve věznici a nechali je, aby si spolu povídali o životě, protože nám došlo, že cokoli Jára nebo oni řeknou, tam může scenáristicky fungovat nebo být zajímavé. Což se na konci také potvrdilo. Spousta věcí je mix soukromého života našeho neherce, dokumentárního komparzu ve věznici a smíchané s našimi scénáristickými věcmi.

JH: Mísí se tam linka konkrétního případu s tím, že jsme záměrně využívali možnosti to zobecnit. Zároveň nám připadalo nejlepší, aby hlavní hrdina vyplnil postavu svým příběhem.

„Režijní přístup k tomu byl, že jsme ho posadili k reálným vězňům ve věznici a nechali je, aby si spolu povídali o životě, protože nám došlo, že cokoli Jára nebo oni řeknou, tam může scenáristicky fungovat nebo být zajímavé. Což se na konci také potvrdilo.“

režisér Ondřej Novák

ON: Scénář vypadal velmi jednoduše. Byl rozdělen na dvě půlky. Půlka, kterou jsme točili ve věznici, byly v podstatě jednoduché popisy situací, co se ve věznici dá dělat – takový rutinní den. Druhou půlkou byla samotná rekonstrukce, což byl dlouhý přepsaný dialog, který hodně vycházel z reálné rekonstrukce, kterou jsme viděli u vyšetřovatele. To jsme pak ve střižně dávali dohromady.

Bylo od začátku plánem mít v hlavní roli neherce?
ON: Mám pocit, že jsme si ani nedokázali představit, že půjdeme na DAMU a zkusíme sehnat herce. Chtěli jsme někoho autentického. Nejdříve jsme si chtěli udělat casting v jednom velkém pasťáku tady v Praze. Po chvíli jsme ale zjistili, že vzhledem k tomu, jak jsme malá produkce, která si to dělá na koleni, je to pro nás absolutně nereálné. Museli bychom jít přes ministerstva.

Naštěstí v tu stejnou chvíli, kdy jsme dopisovali scénář, tak vyšel seriál Pustina, kde měli zajímavé obličeje. Museli si dělat casting po celé České republice, což nám přišlo strašně vhod. Napadlo nás proto poptat stejnou agenturu. Byli strašně vstřícní, poslali nám asi 50 zajímavých obličejů. Jedním z nich byl právě Jarda, který v Pustině vystupuje asi ve dvou záběrech jako komparzista.

Potkali jsme se s ním a mám pocit, že to po chvíli začalo fungovat. Začal nám říkat o svém reálném životě, a to jsme zjistili, že je zlaté. Měl díky Pustině i malé herecké zkušenosti. Takže si to celé sedlo.

A ve scéně samotné rekonstrukce jde také o neherce?
JH: Tam je to v podstatě také neherecká záležitost, až na roli vyšetřovatele.

ON: Toho hraje ostravský herec Přemysl Bureš.

Ze snímku Rekonstrukce | Zdroj: Masterfilm

JH: Stále jsme to chtěli držet v dokumentárním způsobu hraní, takže zbytek týmu jsou naši kamarádi nebo neherci. Do role vyšetřovatele jsme ale potřebovali herce, protože jsme chtěli, aby Járu vedl. Možná jsme se trochu zbytečně obávali, že kdyby to byl také neherec, aby tam nedocházelo k prodlévání před kamerou.

ON: Měli jsme pocit, že když tam máme bandu neherců a jsou tam komplikované dialogy, by bylo dobré tam mít zkušeného herce, který to utáhne. Byli jsme si jistí, že Jarda bude fantasticky fungovat ve věznici, ale v téhle části už tolik ne. Tak jsme si to posílili.

A co se týče lokací: natáčeli jste přímo ve věznici?
ON: To byl dost klíčový moment natáčení. Ono jít točit na takovou lokaci je i pro velké produkce dost obtížné. Čím dál tím víc zjišťuju, že je to o tom, koho potkáte. My jsme měli obrovské štěstí. Natáčeli jsme ve věznici ve Všehrdech, kde jsme narazili na milého, chytrého ředitele, který nám ve všem vyšel maximálně vstříc. Ve věznici je náročné se jenom pohybovat. Dvojnásob, když chcete natáčet s reálnými vězni – a navíc ještě s mladistvými.

JH: Nejdřív jsme tam jeli jen na obhlídku a konzultace. Jak to vypadá, jaký je tam režim, jak tam mladiství fungují… A ředitel věznici Jiří Wagner byl velice ochotný, sám nám nabídl, jestli tam chceme natáčet. Díky němu bylo všechno možné. Dva dny jsme točili přímo ve věznici, s velkou podporou z jejich strany – včetně toho, že nám zprostředkovali komparz uvnitř věznice. Ve vedlejších rolích se tak představí pět mladistvě odsouzených, kteří tam v tu chvíli vykonávali trest.

Zadostiučinění

Jaké to vůbec bylo vytvářet film ve dvojici?
ON: Občas komplikované. Byly tam rozkoly. Nebylo to jednoduché.

Uvedení filmu Rekonstrukce v Locarnu znamená pro český film návrat do soutěžní sekce festivalu po 17 letech. Z českých snímků porota v minulosti ocenila například film Noční hovory s matkou režiséra Jana Němce, který si v roce 2001 odnesl cenu Zlatý leopard v sekci video.

Zdroj: ČTK

JH: Dost jsme se ke konci při psaní scénáře nebo výběru lokací dohadovali. Po roce mám pocit, když vidím výsledný tvar, že určitá schizofrenost v tom obsažená je možná kladnou stránkou filmu. Sám na něj koukám a úplně mu nerozumím. Což považuji za pozitivní věc.

Co pro vás jako začínající tvůrce znamená dostat se na festival v Locarnu?
ON: Otvírá nám to obrovské možnosti. Už jenom, že tu sedíme a bavíme se o tom, že se to dostane do povědomí lidí… Filmy si produkuji za vlastní peníze, teď bude mít druhý v podobném duchu. Festival by mohl pomoct k tomu, že konečně máme co ukázat. To znamená, že nám lidé budou moci začít věřit. Uvidí, co od nás mají očekávat. Můžou vám pak poskytnout finanční prostředky. Což je pro mě ultimátní zadostiučinění. Nehledě na to, že poprvé uvidím svůj film v kině. A ještě s velkou parádou.

JH: Pro mě osobně je to také zadostiučinění. A doufám, že je to zadostiučinění i pro všechny, kteří na tom spolupracovali – Šimon Hájek, Šimon Dvořáček a spousta dalších – a vložili do toho energii.

ON: Tam je důležité říct, že skoro všichni na tom dělali téměř zadarmo. A nemohli vědět, co se na konci stane. Ani my jsme už moc nedoufali, protože je to více než půl roku, co je film dokončený. Nevím, jak dlouho jsme ho někam posílali – a teď přišla tahle šleha, což všechny samozřejmě moc potěšilo.

Premiéra snímku Rekonstrukce se uskuteční 5. srpna. Festival v Locarnu pak potrvá zhruba do poloviny měsíce.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme