Bylo to neuvěřitelné, vzpomíná oscarový režisér Dudok de Wit na pozvání do Studia Ghibli
Na pražskou FAMU přijel oscarový tvůrce Michaël Dudok de Wit. Světově uznávaný animátor získal před více než 20 lety řadu prestižních cen za svůj dojemný film Otec a dcera. Jeho krátké snímky si promítali také studenti na filmové akademii, kde bude původem nizozemský umělec několik dní přednášet. Radiožurnál s ním při té příležitosti mluvil nejen o jeho spolupráci s legendárním japonským studiem Ghibli.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že vás slavné japonské Ghibli Studio, které stojí například za filmem Můj soused Totoro nebo Cesta do fantazie, kontaktovalo zčistajasna. Pamatujete si, jak jste na nabídku spolupráce reagoval?
Ano, přišel mi jednou od nich e-mail. Nechodili kolem horké kaše. Žádné takové ty zdvořilosti typu „rádi bychom s vámi něco probrali“, šli rovnou k věci. Zeptali se, jestli přemýšlím o natočení celovečerního filmu. A jestli ano, tak ať na tom pracujeme společně. To bylo šokující a úžasné zároveň.
Já jejich filmy obdivuji, opravdu hodně. Myslel jsem si: „Můj bože, tohle je neuvěřitelné, opravdu neuvěřitelná pozvánka.“ Hned jsem měl ale také spoustu otázek, protože to bylo neskutečné.
A měl jste tehdy nějaký konkrétní nápad, který jste chtěl dostat na filmové plátno? Tušil jste, alespoň zhruba, že půjde o příběh ke snímku Červená želva?
Samozřejmě že tam byly otázky typu: „Mám vůbec nějaký nápad? Něco, čím bych chtěl začít?“ Nakonec se mi vrátila myšlenka, která mě pronásledovala desítky let. Jako dítě jsem viděl francouzský televizní seriál o Robinsonu Crusoeovi. Prochází se tam po pustém ostrově a snažit se přežít. Byl jsem tímto slavným příběhem hypnotizován a opravdu jsem se ztotožnil s jeho situací.
Ten pocit ve mně od té doby zůstal. Chtěl jsem nakreslit původně krátký film s podobným hrdinou. Vždycky jsem se ale zasekl na tom, že to nelze vyprávět v kostce. Neměl jsem tehdy celý příběh, ale byl tam velmi silný základní prvek. Jak se někdo vypořádá s osamělostí, přírodou na pustém ostrově, který není rájem? I to zároveň nabízelo nepřeberné množství možností, jak si s tím vyhrát.
Je pravda, že jste jediný nejaponský režisér, který kdy spolupracoval s Ghibli studiem?
Zatím to tak je. Když Červená želva vyšla, zeptal se mě jeden japonský novinář, jestli jde o nový precedens a bude více filmů se zahraničními, nejaponskými režiséry. Na to velmi hezky odpověděl hlavní producent Toshio Suzuki: „Michaela jsme si vybrali, protože se nám jeho práce líbila. Nepřemýšleli jsme nad tím, jestli je Japonec. Ano, je to nové, ale o to tady ve skutečnosti nejde. Pokud tedy pracujeme s novým režisérem, jde to hlavně o to, jaký má talent.“
Japonská citlivost pro prázdný prostor
Mnohokrát jste už zmínil, že milujete kreslení čar. Byl jste silně ovlivněn buddhistickými mnichy a jejich kresbami. Navštívil jste někdy japonský chrám, kde byste se zkusil naučit jejich techniky přímo z první ruky?
Je to dávno, co jsem nad tím uvažoval. Absolvoval jsem pár večerních kurzů japonštiny v Londýně, kde jsem tehdy pracoval na reklamách, ale moje motivace nebyla dost silná. Zajímal jsem se více o tradiční japonskou kulturu.
Pak jsem viděl obrovskou výstavu japonského umění, která mi dočista vyrazila dech. Velmi jednoduché kresby štětcem mě pohltily a okamžitě jsem cítil spojení s jejich tvorbou. Doslova jsem si řekl, že jsem to já, že chci taky tvořit tak spontánně a jednoduše.
Někomu může připadat, že jsou jejich obrazy zvířat nebo lidí dětinské. V jádru jsou ale paradoxně velmi vyzrálé a svým způsobem naplňující. Zůstanou s vámi. Chcete je vidět znovu a znovu. Takže to byla moje hlavní inspirace, kterou jsem v některých krátkých filmech použil.
„Japonské umění přichází s citlivostí zvláště pro prázdný prostor. My mu říkáme negativní prostor, ale mně se více líbí označení „prázdný prostor“. V něm můžete totiž zachytit malé detaily přírody, pohyby ptáků nebo bambusové rostliny.“
Michaël Dudok de Wit (nizozemský animátor)
Byl jsem v několika klášterech. Ale ne jako žák, abych se naučil dělat kaligrafii, protože pokud to myslíte vážně, musíte to dělat několik let a vyrazit například do Číny nebo Japonska. Takže jsem v tom jsem měl jasno.
Japonské umění přichází s citlivostí zvláště pro prázdný prostor. My mu říkáme negativní prostor, ale mně se více líbí označení „prázdný prostor“. V něm můžete totiž zachytit malé detaily přírody, pohyby ptáků nebo bambusové rostliny. Asiaté, a zvláště Japonci, jsou v tom velmi dobří, takže tím se nechávám stále inspirovat.
A to je také důvod proč jste fascinován jednoduchostí příběhů? Vaše snímky nejsou dějově složité, ale zároveň se v nich věnujete základním životním otázkám, jak je tomu například v oscarovém Otci a dceři, který je o shledání a posmrtném životě.
U krátkých animovaných filmů stačí mít jeden základní příběh. Nepotřebujete snímek se složitými vztahy, který se neustále vyvíjí. Viděl jsem mnoho příkladů, že to samozřejmě jde, ale mě vždy láká sdělovat jednu myšlenku nebo jednu emoci.
S vězeňkyněmi jsem v kontaktu, některé jsou v Charkově, říká o hrdinkách svého filmu režisér Kerekes
Číst článek
Dokonce i ve filmech, hudbě a jiných uměleckých formách je někdy tendence říkat příliš mnoho. I když to můžete říct jednoduše a nechat to na divácích, aby asi sami domysleli, co skutečně vidí nebo slyší.
Takže radíte i svým studentům, aby nebyli ve své práci příliš komplikovaní?
To je hezké, ano, asi bych měl. Ale musím v tom být opatrný, protože je to velmi rozmanitá umělecká forma. Každý animovaný film se liší jeden od druhého, podle toho, kdo ho vytvořil. Jeden z mých oblíbených filmů je vcelku složitý. Jde o Pohádku pohádek ruského animátora Juriho Norsteina. Jde o kombinací příběhů, které jsou velmi silné a mám je moc rád, takže si musím dávat pozor, abych své rady moc nezobecňoval.
Poslední film jste natočil před šesti lety. Pracujete teď na novém příběhu?
Ano, ale nepůjde o celovečerní film. Je to příliš drahé a moc pracné. Musíte být také o příběhu hluboce přesvědčený, že bude dobrý, a to vám pak dává motivaci.
Mám teď útržky nápadů, ale ne úplně solidní nápad na celovečerní film. Vždycky jsem tvořil krátké filmy. Jsou více básnické, má to svou sílu a diváci nečekají úplně tradiční vyprávění. Tak právě teď píšu nový krátký film. Také jsem ilustroval několik knížek a do toho učím.
