Válka na Ukrajině udělala z Oběti historický film, říká debutující režisér Blaško
„Doufám, že ji diváci přijmou jako českou,“ říká slovenský režisér Michal Blaško, jehož debutová Oběť vstoupila minulý týden do tuzemských kin. Předtím ale ještě drama o ukrajinské přistěhovalce, která se po hospitalizaci syna zaplétá do stále těsnější sítě lží a manipulací, stihlo obrazit několik světových festivalů. „Slovensky tam akorát zpívá Jana Kirschner,“ směje se Blaško. Se serverem iROZHLAS.cz mluvil během festivalu v kanadském Torontu.
Mluvíme spolu pár dní poté, co se Oběť promítala prvním divákům na festivalu v Torontu. Od té doby přemýšlím, jestli události posledních měsíců nepřidaly filmu na urgenci, případně jestli ho neposunuly ještě trochu dál oproti vizi, s níž jste ho původně natáčeli.
Když 24. února na Ukrajině vypukla válka, byli jsme už v pokročilé fázi postprodukce, takže to obsah neovlivnilo. Nějaký čas jsme se ale tehdy bavili o tom, jak by bylo možné ho časově zarámovat, protože se ten film najednou stal historickým. Lidé už náhle nependlovali mezi Českem a Ukrajinou kvůli dokumentům, ale aby našli útočiště.
Nakonec jsme se ale rozhodli – a myslím, že správně – že kdybychom dali na začátek časový údaj nebo jakoukoli vysvětlivku, tak by to jen zbytečně vyvolávalo nějaké otazníky. Protože se ten film v podstatě ani sekundu neodehrává na Ukrajině, takže neodkazujeme na nic, co se tam děje. Celý ten příběh a dějové linky se týkají pouze toho, jak (hlavní postava Ukrajinky Iriny) žije a pracuje v Čechách.
KDO JE MICHAL BLAŠKO?
Michal Blaško vystudoval filmovou a televizní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a FAMO Písek. Jeho bakalářský krátký film Atlantida, 2003 měl premiéru v Cannes v rámci Cinéfondation. Kromě dalších cen, které získal na zahraničních festivalech, byl oceněn také Českým lvem za nejlepší studentský film.
Mimo úspěšných studentských projektů má Blaško také mnoho zkušeností s režírováním televizních seriálů. Jeho posledním počinem byla minisérie Podezření, natočená podle scénáře Štěpána Hulíka. Filmové drama Oběť je jeho celovečerní debut.
Už se ale samozřejmě objevily hlasy o tom, jak rychle stačila ukrajinská látka proniknout do českého filmu. Jeho produkce ale trvá podstatně delší dobu, než si mnozí představují. Jak dlouho trvala konkrétně příprava Oběti?
Je to už pět let od prvotního nápadu, který se podstatně lišil od toho, jak snímek vypadá dnes. Vznikalo to vlastně dost postupně. Přibyl konflikt mezi dvěma minoritami a tu současnou podobu to dostalo, myslím, až asi rok a půl před natáčením, kdy jsme už měli jasnou představu, že tam má být balanc mezi tou linkou mezi matkou a synem a zároveň mezi nějakou individualitou a společností.
V předchozích rozhovorech jste zmiňoval, že tam původně vůbec neměla hrát hlavní roli ukrajinská rodina. Co vás nakonec přimělo zaměřit se na konflikt dvou menšin?
Když ještě bývaly hlavní postavy české, tak se scénář víc vázal k fake news a mediální manipulaci. Když jsme si pak ale v době příprav uvědomili, že ani romská, ani ukrajinská minorita nejsou v české společnosti zrovna pozitivně vnímány, tak nám přišlo zajímavější dát je jakoby proti sobě a pracovat potom s tím, jak se k jejich konfliktu postaví majorita.
A zároveň nám to pomohlo najít zajímavou motivaci pro hlavní postavu Iriny, která se snaží získat občanství a stát se majoritou.
Motiv fake news tam stále trochu zůstává v práci se sociálními sítěmi, hlavně skrze postavu Viktora Zavadila. Původně ale tedy měly ještě větší roli?
Původně ano, ale ty hoaxy se zčásti týkaly toho mladého, zraněného chlapce a toho, jak komunikoval se svým okolím, tedy hlavně se svými spolužáky. On je neustále zásoboval podobnými informacemi, jako v tom našem filmu nyní zásobuje policii a svou mámu. Reálně by to byl úplně jiný film, kdybychom ho vedli tímto směrem.
Čistá fikce s inspirací v realitě
Jak jste hledali herce?
To bylo trošku složitější. Casting jsme dělali v Kyjevě. Původně to měla být slovensko-česko-ukrajinská koprodukce a logicky, když jsou hlavní postavy ukrajinské, tak jsme hledali jejich představitele na Ukrajině. Viděli jsme tam mnoho zajímavých a šikovných hereček pro roli Iriny, ale tím, že jsme jim na první kolo nedali žádné informace – měly scénář, synopsi a náš stručný popis – tak jsme chtěli, aby nám ukázaly, jak by ony samy tu postavu uchopily. Vita (Smačeljuková) tomu byla nejbližší.
K ní jsme se přitom dostali až jako k jedné z posledních, protože žije v Hamburku, takže na casting do Kyjeva nejela, jenom nám poslala na dálku video. Několikrát jsme se potom setkali a hrozně si sedli. Teprve skrz ni jsme potom hledali toho chlapce, aby k ní pasoval. A našli jsme ho v Praze.
A co se týče českého obsazení?
Obsazovali jsme s Madlou Zachariášovou, ale u většiny vedlejších postav jsem měl jasno už od začátku. Věděl jsem, že tam chci Viktora Zavadila a Gábinu Míčovou, se kterou jsem už předtím točil. Alenu Mihulovou jsem chtěl zkusit v herecké poloze, která u ní není úplně běžná. Jako vyšetřovatele jsem celou dobu viděl Igora Chmelu.
A Elizaveta Maximová s Denisou Barešovou jsou moje velké kamarádky, takže s vědomím toho, že je to můj první film, jsem je tam potřeboval mít. A ve svých rolích jsou skvělé.
Po minisérii Podezření jde v příběhu Oběti opět o jakousi hru s diváckými sympatiemi, i když tentokrát tak trochu naruby. Je to vypravěčský prostředek, se kterým vás baví pracovat?
Je to tak. Na začátku, si myslím, bude většina diváků s postavou Iriny soucítit. Nachází se ve složité situaci. Někdo jí zmlátil syna a ona se cítí bezbranná a frustrovaná z toho, že nikdo není schopný najít viníka. A postupně se dozvídá, co se skutečně stalo.
To je ten bod, kdy si podle mě musí diváci uvědomit, že to jsou opravdu velmi složité okolnosti a ona je svým způsobem tlačena k tomu, aby pokračovala v příběhu svého syna, aby ho ochránila. To, aby dostala české občanství, není její hlavní motivací. Syn je její hlavní motivací.
Dialog je pro mě náhražka komunikace, říká režisér erotického dramatu s Hanou Vagnerovou
Číst článek
V recenzích, které už na film stihly vyjít, se také opakuje zřejmý vliv rumunské nové vlny, hlavně co se týče těch dlouhých, nepřerušovaných záběrů.
Já i kameraman Adam Mach obdivujeme rumunskou novou vlnu. Vlastně k tomu dost inklinujeme. Co se ale té formy týče, prostě jsme měli scénář a snažili jsme se k tomu přistoupit tak, abychom ho natočili co nejlépe.
Úplně v prvopočátcích jsme přemýšleli, jak ten film uchopit, protože jsme věděli, že ho můžeme uchopit úplně konvenčně a natočit ho staticky – polodetail, polodetail, širší záběr. Ale to byl by úplně jiný film a taky by měl úplně jiné tempo.
Zároveň jsme věděli, že je ten film postavený na množství dialogů a že nesmíme diváka tou formou umořit. Proto jsme se rozhodli uchopit každý obraz jako jeden dlouhý záběr. Tím pádem má ten film také trošku jiné tempo a dynamiku, kterou by jinak neměl.
Zároveň by se dalo říct, že je to i váš návrat do nemocničního prostředí.
To je shoda okolností. A tady to bylo komplikované v tom, že jsme točili během druhé vlny covidu, takže nás logicky nechtěli do žádné nemocnice pustit. Nakonec nám to ale povolili v nemocnici v Klatovech, kde je opuštěné křídlo. Měli jsme štěstí, protože jsme věděli, že se tam odehrávají klíčové okamžiky filmu.
Máme tam šest obrazů, které se odehrávají v nemocničním pokoji, kde leží ten chlapec. A tím, že jsme měli nastavenou tu formu co obraz, to záběr, tak někdy bylo dost náročné najít ten správný způsob, jak scénu uchopit, abychom se neopakovali. Protože těch způsobů natočení jedné scény v jednom prostoru není až tak mnoho. A zároveň, abychom vystihli, co v té scéně má být. O tom jsme s kameramanem vedli dlouhé debaty.
Přitom nemocnice jsou ve své podstatě velmi statické. Jednoho z hlavních herců jste navíc měli celou dobu upoutaného na lůžko.
V tomhle to měl hrozně komplikované, protože se nemohl hýbat a vlastně mohl hrát jen obličejem. A navíc to byl neherec a ještě k tomu dítě. Gleb Kuchuk k tomu ale přistoupil strašně zodpovědně a myslím, že si to i dost užíval.
Tmání je moje osobní terapie, říká režisér filmu, který uvedou Benátky ve virtuální realitě
Číst článek
Četla jsem spekulace o tom, zda Oběť vychází ze skutečného případu, který se odehrál v Česku. Sám jste ale už v minulosti naznačoval, že tam žádná přímá inspirace nebyla.
Ten film není inspirovaný žádným konkrétním případem. Inspirovali jsme se vícero případy, které se reálně odehrály po celé Evropě. Jeden se stal v Paříži, podobný případ se odehrál i na Slovensku. A co jsme udělali, je, že jsme si tyto případy nastudovali a vypíchli z nich body, které jim byly společné.
Jednou z těch věcí bylo například, že v tom byla zainteresovaná politika. Že se ta zpráva šířila i přes veřejnoprávní média a že se většinou udělala demonstrace. Z toho jsme čerpali, ale jinak je ten příběh čistá fikce.
Premiéru jste měli v Benátkách – to je blíž než Toronto. Lišily se nějak reakce publika? Nebyl ten příběh pro Kanaďany až moc vzdálený?
V něčem mi přišlo, že je naopak Toronto bližší než Benátky, které byly hodně oficiální. Tady nebylo moc filmových profesionálů, ale spíše běžní diváci, řada z nich právě ze střední Evropy. Na promítání přišlo mnoho Slováků a Čechů, což bylo hrozně příjemné.
A super bylo, že vedle nich to pochopili i ti Kanaďani. Že se dokázali odpoutat od toho, že je to ukrajinská a romská minorita, a dosadili si za to nějaké vlastní. Fungovalo to pro ně, protože myšlenka nebyla v tom, že jde konkrétně o ukrajinskou minoritu proti té romské, ale o princip toho, že se proti sobě náhle postaví dvě menšiny žijící v jednom státě.
Koprodukční snímek Oběť uvádí česká kina od 10. listopadu 2022. Svou světovou premiéru měl na festivalu v Benátkách.
