"Když přijdou peníze, zapomínám na to, jak jsem je vydělala. Na všechny ty bezesné noci. Jsem teď někdo jiný." Snímek FéniXXX nahlíží do zákulisí pornografického byznysu v Rumunsku díky příběhům dvou mladých žen, které se živí erotickým videochatem. Georgiana a Mona vydělávají velké peníze, ale platí za to krutou daň, popisuje v exkluzivním rozhovoru pro iROZHLAS.cz režisér dokumentu Mihai Gavril Dragolea.

Rozhovor Bukurešť 10:11 5. listopadu 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Georgiana má problém: vytetovaný fénix, který se jí v plamenech rozpíná po noze až k boku, září pořád stejně jasnou barvou a stejně se třpytí i šperk v pupíku, jenže oheň uvnitř Georgiany, ten se zlobí a nenasytně naříká. Je čím dál hladovější, chce víc a víc kofeinu, jinak vzpurně skomírá.

A tak si Georgiana zalévá instantní kávu colou místo vody, a když se probudí, nachází vedle postele prázdné plechovky od energy drinků, které bezděky vypila ve spánku. Náměsíčnost ve dne? Proč ne, když po nocích pracujete, neustále ve střehu.

Problém má i Mona. Ještě před chvílí si doma povídala se svou milovanou dcerkou Carlou, nenalíčená a ve volné košili ke kolenům, ale přišla noc a podívejte se na ni teď: přiléhavé podvazky na nahých stehnech, korzet a kožený náhrdelník, vykrojená rudá podprsenka a ještě červenější rty.

A taky třicítka na krku - a co si počít pak? Sebrat odvahu a pryč od toho všeho, pryč, než bude pozdě pro ni i malou Carlu! Jenže ono to není tak jednoduché...

Živá větev porna

Livechat neboli placený erotický kontakt přes online videokameru dnes patří mezi nejdynamičtější sektory globálního pornoprůmyslu. 35-40 milionů uživatelů denně, 2000 žen online v jakoukoli denní dobu, a to je řeč jen o nejoblíbenější stránce. Loni se tu podle odhadů protočily až tři miliardy dolarů (skoro 66 miliard korun).

Livechat raketově roste, protože téměř nic nežádá; stačí mu kamera, rychlý internet a trocha toho soukromého prostoru. Na jedno však náročný je - a sice na životy žen, které v něm pracují. Rozdává jim štědře, ale není to zadarmo. A nebere si náhodou víc, než dává?

V Rumunsku se tohle dilema týká desítek tisíc žen, respektive „modelek“, když přistoupíme k zavedenému názvosloví. Největší světový poskytovatel „služebních“ prostor, Studio 20, má v balkánské zemi hned devět poboček - a nejspíš dobře ví proč.

Alespoň některé odpovědi nabízejí právě otevřené zpovědi Georgiany a Mony, jež ve svém dokumentu FéniXXX (PhoeniXXX) zachytil rumunský režisér Mihai Gavril Dragolea. Čerstvě dotočený snímek o lidských odstínech pornoprůmyslu se českému publiku představil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. „Jmenuje se FéniXXX, protože tyhle dívky se vlastně znovu rodí – jako fénix z popela,“ vysvětluje Dragolea v exkluzivním rozhovoru pro iROZHLAS.cz. (Symbol XXX označuje pornografii, pozn. red.)   

Co jste čekal od prvního setkání s hrdinkami svého dokumentu? Splnila se vám očekávání, nebo vás seznámení s "modelkami" livechatu nečím překvapilo?
První jsem poznal Georgianu, točil jsem totiž spot pro studio, ve kterém pracovala. Studio od ní očekávalo, že mi na kameru povypráví o tom, jak dobrá je tohle práce. Jenže pak jsem se jí zeptal: "A co 'členové'?" A ona mi začala vyprávět všechny ty bizarní historky o jejich chování a požadavcích, některé z nich jsou i ve filmu. Georgiana je obrovský živel, výbušná a hlasitá, a k tomu mi popisovala tyhle šílenosti... Zdálo se mi, že mám před sebou ženskou postavu jak od Almodóvara!

V tu chvíli mi to bylo jasné: tohle bude film. Nevěděl jsem, jak to dopadne, protože když točíte dokument, nemáte ponětí, co přesně se bude dít. Místo toho se vydáváte se svými postavami na cestu, a když máte štěstí a získáte jejich důvěru, otevřou se vám. 

FéniXXX (2017), trailer:

A jak vypadal první kontakt s Monou? Působí úplně jinak než impulzivní Georgiana...
K natáčení jsem se nakonec dostal až po roce. Když jsem se vrátil k Georgianě, zjistil jsem, že se trochu změnila. Každopádně mě představila Moně a já hned věděl, že mě Mona zajímá. Je totiž matka - a já chtěl zjistit, jak se v takovém případě vyvíjí vztah matky s dcerou. 

Georgiana začala v tomhle byznysu pracovat jen z jednoho jediného důvodu: chtěla mít spoustu peněz. A skutečně pak začala vydělávat tolik, že ani nevěděla, co si s tolika penězi počít. Navíc se v téhle práci chtěla dostat až na samotný vrchol a ten sen se jí splnil, stala se z ní jedna z nejúspěšnějších modelek a byla slavná, alespoň pro ni to sláva byla. Jenže z každého vrcholu musíte jednou dolů. A najednou je z top modelky jen průměrná modelka, které už tolik neplatí, a přichází frustrace.

Mona je jiná, nejen osobnostně. Má dceru a víc životních zkušeností, takže zůstala při zemi. I jako průměrná "modelka" si přišla na velké peníze, na Rumunsko vydělává vážně dost. Ale i když má hodně peněz, vede v podstatě normální život: sedí doma s dítětem a přáteli, nepouští se do žádných šíleností. 

Až na to, že práci úplně tak normální nemá. "Cítila jsem se hrozně," vzpomíná ve filmu na svůj první zážitek s livechatem. "Že tahle práce není pro mě, že jsem matka, pořád jsem musela myslet na své dítě." 

To ano. A myslím, že Mona tenhle film potřebovala, aby se ospravedlnila - v prvé řadě sama před sebou a pak i před možnými diváky. Aby vysvětlila, že to, co dělá, dělá pro svoji dceru. A že by ji lidé neměli odsuzovat, ale pokusit se ji pochopit. Tahle její touha mě hodně dojímala a snažil jsem se ji zachytit, jak nejlépe to šlo.

Monin příběh je vlastně klasický: mladičká matka, která doma na venkově nemůže najít práci, manžel, co se nestará o rodinu, a pak lákavá vyhlídka rychlého výdělku v nocích města. Jak ten příběh pokračuje? Na konci vašeho filmu se Mona pomalu chystá z pornoprůmyslu odejít, říká, že se nechce přesunout do sekce starších žen. Ale skutečný důvod leží jinde, že?
Myslí hlavně na svoji dceru. Carla roste a začíná si věci uvědomovat, a Mona se toho bojí. A navíc je jí už 29 let, přemýšlí už jinak než ve 24. Je pořád těžší noc za nocí tohle dělat, jak psychologicky, tak fyzicky. Když pracujete v noci, pijete hodně kofeinu a dřív nebo později vám vaše tělo začne naznačovat, že už to takhle dál nejde. Georgiana to vyřešila tak, že si začala míchat instantní kafe s colou, ale Mona je jiná.

Ale myslím si, že ani tak není na odchod ještě připravená. Ráda by začala podnikat, jenže to chce čas, investice, plán, neustále na ten podnik myslet a dát mu všechno. Obávám se, že tohle zatím nedokáže. Nicméně věřím, že jednou připravená bude, a tuhle naději jsem se snažil promítnout i do filmu.

'Modelky, herečky a úchylové'

Ženy, které pracují na livechatu, se označují eufemismem "modelky". Mona však říká, že vůbec nejvíc si připadá jako herečka: hraje, když zákazníkům neboli "členům" odpovídá, hraje, když předstírá sexuální vzrušení...
Možná je pravda, že herečka by byl lepší termín. Vezměte si, že hodně "členů" na internetu prakticky žije. Často se do "modelek" zamilují nebo si k nim aspoň vytvoří silné citové pouto, svěřují se jim se svými starostmi, obavami i štěstím, svým způsobem se to podobá i povídání s psychologem. Naopak z druhé strany, od "modelek", přicházejí předem naučené, standardní odpovědi. Ony se totiž učí, jak odpovídat.

Jak taková výuka probíhá - když pominu péči o vzhled?
Zajišťují ji studia. Ta "modelkám" neposkytují jen pokoje a další vybavení pro livechat, ale fungují i jako jakási tréninková centra. Učí dívky, jak se mají dívat do kamery, jak se před ní pohybovat, jaká volit gesta a polohy nebo jak používat sexuální pomůcky. Vysvětlují jim také, jak se "členy" mluvit a jak reagovat na žádosti a potřeby, včetně psychologického školení, vysvětlování fetišů a tak. A funguje tam také tzv. trenér. To je v podstatě poradce, který je "modelkám" k ruce, a pokud se dostanou do úzkých a zrovna nevědí, jak odpovědět, udělá to za ně. 

"Jsou to úchylové, nebo ne?" dohadují se ve filmu Georgiana s Monou. Georgiana je nekompromisní, tvrdí, že "členové" jsou zvrácení, že žádný "normální" muž se na livechatu uspokojovat nebude. Mona oponuje: Nejsou všichni špatní, v reálu můžou být úplně normální, vždyť přesně tak by mohli mluvit i oni o nás... 
Ono je to taky tím, s čím se v práci setkávají. Každá „modelka“ má svůj profil a ty jsou roztříděné do kategorií. Georgiana je v tom divočejším ranku, takže potkává divnější klienty a požadavky – jako třeba s tím chlápkem, co si do zadku strčil živou rybu (o tomto i dalších bizarních zážitcích mluví Georgiana ve filmu, pozn. red.). Mona je o dost klidnější a tolik šílených lidí nepřitahuje, proto má pro „členy“ větší pochopení. Má opravdu hezký obličej a často po ní nevyžadují ani to, aby se svlékla, jen si s ní povídají.

Tím pádem nemá ani tolik problémů mimo práci. Ano, muži v okolí studia na ni pokřikují, když se vrací domů, protože vědí, co tam dělá; volají na ni, jestli taky šlape chodník, a dělají jí různé vulgární návrhy. Samozřejmě jí to vadí, ale není na tom tam špatně jako Georgiana. Ta má utkvělý pocit, že kdykoli jde po ulici, každý chlap bez výjimky na ni zírá a chce ji do postele. Když jste osm hodin online a jeden muž za druhým vám píše, jak vás okamžitě musí mít a co s vámi provádí, často hodně explicitně a vulgárně, myslím, že to v hlavě vytvoří svým způsobem psychózu.

Největší psychologické trauma ovšem je, že tyhle ženy často úplně ztrácejí víru v muže. Protože muži je zklamali, když je opustili, a pak je zklamali znovu, když začali být fakt divní na internetu. Mají tolik špatných zážitků, že naprosto přestanou toužit po vztahu s mužem.

Proč právě Rumunsko?

Když odhlédneme od možných traumat, existují přesná čísla, kolik rumunských žen si na livechatu vydělává? A proč se mu tak daří právě v Rumunsku? 
Přesná čísla neznám a myslím, že ani nejsou. Ale odhady se pohybují v desítkách tisíc. A proč právě tolik Rumunek? Samozřejmě nejsou ani zdaleka jediné, kdo se livechatem živí, ale jestli se máme bavit vysloveně o Rumunsku… Nejčastější vysvětlení zní, že je to dost chudá země, a když jste opravdu chudí, prahnete po penězích, protože média dělají bohatství a slávě reklamu. Livechat vám peníze a pohodlí zajistí - na tu krátkou chvíli.

Taky je třeba zmínit, že Rumuni mluví velmi dobře anglicky a španělsky, případně francouzsky, a kromě toho máme v Rumunsku skvělé internetové služby, rychlé a velmi levné.

A je tu ještě jedna věc. Muži odcházejí za prací do ciziny, protože doma chybí, nechávají za sebou manželky a děti a stává se, že na ně zapomenou - a těm mladým matkám nezbude než vzít věci do vlastních rukou. Nebo případ jako Mona, s manželem flákačem a dcerou, o kterou se někdo zkrátka postarat musí. Mona nechce, aby Carla měla stejný život a stejně omezené možnosti jako ona. Chce pro ni dobrou školu, baletní lekce, budoucnost. A nic z toho není levné. 

O Rumunkách bývá také často slyšet jako o obětech nucené prostituce a obchodu s lidmi...
To ano, ale tady jsme úplně někde jinde. Na livechatu nedochází k fyzickému styku a někdy ani tomu virtuálnímu, a můžeme se bavit o příčinách, proč tam ty dívky chodí, ale nikdo je tam nevězní. Studio funguje vlastně jako korporace: sídlí v USA, kde operuje v souladu se zákonem, a má pobočky v dalších zemích včetně Rumunska. Tam zájemkyni poskytnou trénink a zázemí k práci, a když to ta dívka zkusí a zjistí, že to není pro ni, může svobodně odejít. Studio platí i daně a zdravotní pojištění. 

Prostituce spjatá s pašováním lidí je nesrovnatelně temnější záležitost. Začíná to obvykle na malých městech, tomu fenoménu se říká "miláček". Pasák si vyhlédne nějakou hodně chudou dívku, svede ji, aby se do něj zamilovala, a pak řekne: "Pojeď se mnou, mám pro tebe skvělou práci v cizině, budeš servírka v kavárně a budeme spolu žít." A je hotovo. Jsou to úděsné příběhy, pokaždé spjaté se zneužíváním a násilím, obvykle i drogami, a dějí se tak často, že se o tom mluví jako o "akváriových městech" - jak si pasáci ty dívky vyhlížejí. Situace je opravdu špatná a tenhle typ organizovaného zločinu je skutečně hodně spjatý s Rumunskem. Ale opakuju: livechat je něco jiného. 

Láska přes internet

Sám ovšem říkáte, že i livechat si vybírá svou daň. Je to znát na Georgianě a koneckonců i na Moně, jejíž životní styl navíc čím dál víc dopadá také na její dceru Carlu. Když se "modelka" rozhodne s livechatem skoncovat a přitom v něm pracovala dlouhodobě, co ji čeká po návratu k běžnému životu? A umí se do něj vůbec vrátit?
Sociologické studie na to asi zatím nejsou nebo je aspoň neznám. Ale jako pozorovatel zevnitř jsem vysledoval tři základní scénáře. První: "modelka" si najde běžnou práci, možná i muže, pokud ho neměla už předtím. Možná si také dávala peníze stranou, podobně jako Mona, a má jich teď dost, aby mohla investovat třeba do vlastního podnikání.

Zadruhé, a to už jsem říkal, často se stává, že se "členové" do modelek zamilují. Mají s nimi vztah přes internet a jsou ochotni je dlouhodobě sponzorovat a živit i po konci jejich kariéry. Bavíme se tu o mužích z Ameriky, Austrálie, západní Evropy - a hlavně o USA, kde je hodně válečných veteránů, kteří dostávají peníze od státu, ale jsou třeba zmrzačení a není pro ně lehké vést normální život, natož najít si partnerku. A tak hledají svou spřízněnou duši na internetu. To samé hodně obézní muži: když jste tlustý, západní společnost vám nefandí, někdy vás i šikanují, zkrátka rozhodně nesršíte sebevědomím. A najednou je tu dívka, která vás přijímá - sice online, ale je tu. A vy pro ni uděláte hodně. 

A pak je tu třetí scénář, ten nejsmutnější: z "modelky" se stane elitní prostitutka, ale skutečně elitní. Tady už není řeč o pasácích a pašování lidí přes hranice, ale o uzavřeném světě velmi, velmi bohatých mužů, o jachtách a soukromých letadlech a záplavách peněz. Nicméně i v tomhle světě bývá hodně temno. 

Váš dokument končí scénou, kdy Mona sleduje baletní vystoupení své dcery: natáčí si Carlu na telefon, pláče a každý kousíček jejího obličeje září mateřskou láskou. Je to velmi dojemný pohled, ale zároveň dost smutný, když člověk ví, co Mona kvůli té lásce dělá...
Ona je to hrozně těžká otázka. Co by bylo pro Carlu lepší: aby měla stejný život jako Mona a zažívala stejná traumata jako ona, v nejistotě bez peněz a s manželem k ničemu, nebo je lepší tohle?

Carla chodí do skvělé školy, tančí balet, má všechny hračky, co si zamane - jenže láska matky je to nejdůležitější v životě dítěte a Mona Carlu sice miluje, ale nemůže se o ni starat tak, jak to dítě vyžaduje. Tráví s ní rána a odpoledne, ale ráno je unavená z práce a ani k večeru nemá tolik energie, zato Carla jí má spoustu a potřebuje víc a víc pozornosti. Už teď jsou na ní vidět následky: vůbec neposlouchá a mívá výbuchy vzteku. Mona chce, aby byla šťastná a spokojená, takže jí pořád něco dává, tablet, barbie, telefon na hry. Jenže tím se to ještě horší. Na druhou stranu těžko říct, co by se dělo, kdyby Mona byla chudá prodavačka - jestli by neměla frustrace, které by Carlu poškodily taky.

Zůstal jste s Georgianou a Monou v kontaktu? Jak se jim daří teď?
Scénu z baletu jsme točili v červnu a poslední klapka padla v červenci, od té doby se nic zásadního nezměnilo. Vlastně až na jednu věc: k Moně se přistěhoval její bratr s přítelkyní, takže Mona už nemusí najímat chůvy, s Carlou je teď vždycky někdo z rodiny. Navíc je doma muž, což je pro Carlu dobré, protože nemá žádnou disciplínu a Monu nerespektuje. Daří se jim celkem dobře a Mona se připravuje na životní změnu.

S Georgianou je to složitější. Píšeme si přes facebook, psal jsem jí o filmu a podobně, ale ona pak tu komunikaci přerušila. Tohle čas od času dělá, odchází od věcí, když o ně v tu chvíli ztratí zájem. Je velmi impulzivní.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít