Toni Servillo: Nejsem ten herec, který čeká na úspěch u filmu, aby opustil divadlo. Dělám obojí současně

Herec Toni Servillo zahájil v Praze přehlídku italského filmu MittelCinemaFest. Jeho tvář je slavná z oceňovaných filmů Paola Sorrentina, se kterým pracoval šestkrát včetně oscarové Velké nádhery. Hraje taky ve filmech Maria Martoneho nebo Matta Garroneho a dalších krajanů. Servillo je navíc spoluzakladatelem divadelního spolku Teatri Uniti. „Divadlo se děje a film se stal. Já potřebuji dílo prožívat naživo v daném okamžiku,“ přiznává herec.

Rozhovor Praha/Neapol Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Toni Servillo

Toni Servillo | Foto: Tereza Kunderová | Zdroj: Český rozhlas

Kdo je Eduardo Scarpetta, v jehož roli jste se objevil na přehlídce italského filmu v Praze ve filmu Tady se směju já?
Byl to člověk v čele rodiny, která postupně vybudovala téměř dvousetletou tradici neapolského divadla. Byl to velký herec a vynikající komik se smyslem pro parodii. Reformoval celé italské divadlo, zrušil nápovědu, odklonil se od improvizace a posílil smysl pro text.

Přehrát

00:00 / 00:00

Pusťte si exkluzivní rozhovor s jedním z nejoblíbenějších italských herců současnosti

Do té doby totiž v Itálii převládala commedia dell'arte. Režiséra Maria Martoneho a mě ale ještě víc než historický divadelní význam inspiroval Scarpettův život.

Byla to velmi elektrizující, fascinující osobnost, neudržitelná povaha. Život pro něj byl jevištěm a divadlo celým světem. O jeho životě jde vyprávět jako o postavě z dramatu, mísí divadlo a život dohromady.

Eduardo Scarpetta si velmi užíval divadlo i život. Dokonce i to, když stál kvůli parodii před soudem. To ho pojí s řadou vašich dalších postav, které si užívají život, mají rády jídlo, večírky, společnost. Skoro se zdá, že část vaší herecké kariéry je zaměřená právě na takové typy.
Ne, to si nemyslím. Samozřejmě se přizpůsobuji tomu, koho hraji, a podle toho si pak stanovuji strategie, které mi umožní tu postavu co nejlépe odvyprávět.

Dám vám hned jeden příklad. U nás v Itálii teď běží film Podivnost od režiséra Roberta Andòa, který je věnovaný Luigimu Pirandellovi a má velký úspěch u diváků. I když krize pořád trvá a kinosály jsou obvykle poloprázdné, tak s tímto snímkem už se nám podařilo vydělat 5 milionů euro (v přepočtu 120 milionů korun). Je to náš největší letošní hit.

Postava Luigiho Pirandella má být poctou divadlu. Já, Andò i Mario Martone se věnujeme divadlu. Nejsme ti herci a tvůrci, kteří čekají na úspěch u filmu, aby divadlo opustili. Snažíme se opravdu dělat obojí současně. Obojí má pro nás velký smysl.

U té postavy se musíme zamýšlet a dívat se do jejího nitra. Je to tím pádem úplně jiná postava a jiný přístup, než je můj extrovertní a vitální Scarpetta ve filmu Tady se směju já.

Platí to i u Sorrentinových filmů, kde jsem hrál dvakrát politiky. Ve filmu Božský jsem hrál premiéra Giulia Andreottiho. Tam jsme vytvářeli atmosféru tajemna, pohledu dovnitř. I jeho komunikace byla dost uměřená a prostá.

Naopak Silvio Berlusconi byl politik, který byl vlastně showman. Do politiky přinesl divadelní představení a tělesnost. Musel jsem vzít dvě různé strategie a vycházel jsem z přirozenosti odlišných postav. Jsem vděčný za vitalitu i tajemství, ale i za uzavřenost, protože z nich ty filmy vycházejí.

Jak budujete tyto strategie pro svoje postavy, zvlášť když jde o spolupráci s Paolem Sorrentinem, se kterým jste natočil už šest filmů?
Samozřejmě spolu o těch rolích hodně mluvíme. Vždycky jsme to tak dělali. Jsem asi jeden z jeho nejbližších přátel a prvních čtenářů jeho scénářů. Nad scénářem hodně diskutujeme, ale ten samotný je jen Paolovým dílem.

Já se snažím jednotlivé postavy detailně studovat. V tom je herecká práce vlastně během příprav dost osamělá. V Sorrentinových filmech jsou i velmi náročně sekvence, například dlouhé monology jako třeba na závěr filmu Božský.

V Itálii je velmi známý. Kvůli tomu studuji nejrůznější literaturu. V případě Božského jsem například četl spoustu článků ze sjezdu Křesťanskodemokratické strany, které o Corriere della Sera napsal známý Giorgio Manganelli. Popisoval atmosféru nesoucí se trochu v náboženském i posmutnělém duchu. To mi pomohlo se zorientovat, když jsem se nad tvorbou své filmové postavy zamýšlel.

Který z filmů natočených s Paolem Sorrentinem máte nejraději? Ať už kvůli vaší roli, celkovému výsledku nebo kvůli vzpomínkám?
Máme mezi sebou velmi silné pouto. Hrál jsem v jeho prvním filmu Přebytečný člověk a on mi dal moji první hlavní roli. Takže Přebytečného člověka prostě musím zmínit.

Ale máme moc rádi taky Velkou nádheru, která vyhrála Oscara, a to je přece jenom sen všech filmových tvůrců. Jako kluk o něčem takovém sníte a ono se to pak opravdu stane. Máme Velkou nádheru opravdu rádi.

Často spolu hovoříme i o tom, že scénář, formální i významová stránka se povedla při práci na filmu Božský. Takže to je taky náš oblíbený snímek. Nás obou.

Neapolská italština

Jakou roli pro vás, pro vaše spřízněné režiséry i pro dnešní italskou kulturu vůbec hraje Neapol?
Neapol je od 18. století velkou kulturní metropolí celé Evropy. Je to hlavní města divadla. My, co v Neapoli žijeme, máme opravdu hluboko zažitou tu kulturní tradici od opery přes divadlo, písně až po jiná umělecká odvětví. Ale jde hlavně o scénická umění. Je to tradice, která nebyla nikdy přerušena, takže kdo se jí chce věnovat, Neapol mu dává mnoho příležitostí.

Zlatého lva z festivalu v Benátkách odváží americký dokument o opioidové aféře

Číst článek

Je to moderní město, které ale nabízí i sociální experiment. Jak řekl Pier Paolo Pasolini, Neapol dobře odolává konzumerizaci historie tím, že má velmi silnou kulturní identitu založenou i na jazyce.

Pro mě je jazyk zásadní. Italštiny se zmocňují média, někdy je to jazyk plochý, někdy byrokratický, jindy slouží velmi rychlé online komunikaci. V Neapoli nejde o dialekt, je to skutečně vřelý mateřský jazyk. Umožňuje nám vyjádřit samotnou radost a štěstí z komunikace. Ten jazyk nám napovídá, jak se máme fyzicky chovat. Pro režiséry nebo herce je tohle strašně důležité.

V Neapoli jsem se narodil a jsem díky tomu šťastný. Neapol je hlavním městem kultury a scénických umění a myslím, že jí hodně dlužíme.

Hrál jste někdy v syrovějším filmu, než byla mafiánská Gomora Mattea Garroneho, natočená podle knihy Roberta Saviana?
Ne, asi ne. To byla asi nejhorší, pohrdání hodná postava, kterou jsem na filmovém plátně vytvořil. Skrývá se pokrytecky za dobrotu, když nabízí mladým lidem práci a využívá jejich naivity. Ta je ale velmi špinavá. Koná zcela protizákonně, ale nastavuje světu vlídnou tvář. Naprosto negativní postava, která se pasuje do role státu.

Gomora je zároveň jeden z nejlepších filmů, na kterých jsem pracoval. Ta emotivní vzpomínka na ocenění pro Gomoru i Božského možná dokonce převyšuje Oscara pro Velkou nádheru, ale to mu na hodnotě samozřejmě neubírá.

Jako Mastroianni a Fellini

Novináři někdy přirovnávají vaše tvůrčí partnerství se Sorrentinem ke dvojici Federico Fellini a Marcello Mastroianni. Nevím, co si o tomto příměru vy sám myslíte, ale inspiruje mě to k otázce, jestli jsou nějací velcí herci minulosti, od kterých se učíte. Ať už to byla jazyková inspirace, odpozorovaná řeč těla nebo cokoliv jiného.
To přirovnání nám velmi lichotí, ale přistupujeme k němu s respektem a pokorou. Být přirovnán k dvojici Fellini a Mastroianni je pro nás velké vyznamenání.

Myslím, že moje generace má dva velké vzory. Jedním je právě Mastroianni. Ten má v sobě naprostou přirozenost a jednoduchost. Oprostí se od všeho a vtělí se do postavy tak, jako když vytryskne pramen vody.

A na druhé straně je Gian Maria Volonté, kterého můžete znát i z filmů Francesca Rosiho. Ten naopak pečlivě studoval historický kontext, připravoval se a zkoumal, jak se postavy chovaly nebo měly chovat.

Pedofilie je tabu. Skandalizace natáčení filmu ublížila, tvrdí vyšetřovaný režisér Seidl

Číst článek

Je to velký dar mít dva herce takového kalibru, kteří dávají dvě odlišné metody a inspirace. V Itálii je samozřejmě spousta dalších dobrých herců, ale do historie kinematografie se tito dva zapsali asi nejvýznamněji. Pro nás představují nedocenitelné dědictví.

Herectví na divadle a ve filmu pro vás představují oddělené disciplíny?
Jsou to skutečně dvě odlišné disciplíny, což neznamená, že se nemůžou vzájemně obohacovat. To, čím se liší, je, že film se komponuje, zatímco divadlo se odehrává.

Jako spisovatel nebo malíř se můžou filmaři k řadě momentů vrátit a vypracovávat je. Divadlo probíhá, je tady a teď. Okamžik je sdílen mezi herci a divákem. Divadlo se děje a film se stal.

Na divadle jste totiž opakovaně i režíroval. Ve filmu vás to vůbec neláká?
Já jako herec vím, co dělám, když hraji a v divadle mám živé publikum. To je pro mě svým způsobem nejvyšší možný okamžik reflexe mého řemesla, toho, co dělám. Když režíruji, tak ve svých představeních zároveň hraji a funguji trochu jako první housle v orchestru. Zároveň to představení vytvářím společně s ostatními.

Já potřebuji dílo prožívat naživo v daném okamžiku. Kdybych se měl postavit za kameru, byl by to úplně jiný způsob práce. Divadelní a filmový režisér pracují skutečně úplně odlišným způsobem.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme