Týrání dětí na place, vystavování neodůvodněnému násilí, nahotě či nepřiměřenému pití. Tato obvinění provází film Sparta, který společně s jeho první částí Rimini v říjnu promítl Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Uvedení mělo podpořit debatu o etické zodpovědnosti v dokumentu. Server iROZHLAS.cz přináší exkluzivní rozhovor s jeho režisérem Ulrichem Seidlem.

Rimini/Baba Novac 13:02 18. listopadu 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Po několika letech u dokumentu jste se vrátil ke kinematografii fikce, a dokonce začínáte rovnou diptychem. Natáčení se zúčastnila většina lidí, se kterými jste spolupracoval za posledních téměř 20 let. Bylo pro vás natáčení takové malé setkání po letech?
Už od začátku kariéry jsem přecházel od dokumentu k fikci a obráceně, takže to pro mě nebylo nic nového. Trvalo to tentokrát dlouho, a to kvůli náročnosti produkce, převážně střihačským pracím v postprodukci. Původně jsem chtěl natočit jeden film, během dokončování se však ukázalo, že bude lepší rozdělit materiál na dva filmy. Jinak by úpravy trvaly ještě déle.

Rimini a Sparta, v něčem podobné, ale v něčem taky hodně odlišné snímky – co je nejviditelněji spojuje?
Tady je potřeba doplnit, že hlavní postavy jsou bratři. Viditelný link je jejich těžce nemocný otec, v obou filmech jsou tak rodinné vazby přítomné a velmi silné. Příběhy se odehrávají daleko od sebe – Rimini na pobřeží Jaderského moře v Itálii, Sparta v Rumunsku.

Ačkoliv bratři žijí na jiných místech, spojuje je snaha utéct před vlastní minulostí. Ta je oba doběhne – v případě Richieho Brava, hlavního hrdiny Rimini, se ve městě najednou objeví jeho dcera a převrátí mu život vzhůru nohama. Jeho bratr Ewald se v Rumunsku pokouší potlačit vlastní, nově objevené se vztahem s jeho přítelkyní, se kterou tam zakládá nový život. Oba v těchto pokusech selhali. Každý z nich musí své vlastní vnitřní pravdě čelit.

Dovolená v Itálii

Vaše filmy reflektují životy jedinců na okraji společnosti, outsiderů, které se snažíte vykreslit tak, abychom si k nim našli cestu. Když teď zůstaneme u Richieho Brava, co se od něj můžeme naučit?
Mé postavy nejsou outsideři. Nemůžete být vyvrhel, když jste úspěšný šlágrový zpěvák. To samé platí i pro Ewalda, žije úplně normální život.

Alkoholismus, násilí a nahota. Rakouský režisér čelí obvinění ze zneužívání dětí při natáčení

Číst článek

Ale zpět k Richiemu. Každý den se zas a znovu snaží dát svůj život dohromady. Chce mu dát řád, znovu být úspěšný, a stále v to selhává. Muž, kterého si oblíbíme i přes jeho zjevné a početné vady charakteru – je to alkoholik, gambler a na živobytí si vydělává využíváním postarších žen nebo tím, že jim poskytuje sexuální služby.

To jsou všechno věci, které se nám divákům nelíbí. A přesto je Richie Bravo pro diváky pozitivním charakterem, vzbuzuje v nás sympatie. Protože tak jako Richie Bravo, i my každý den v něčem selháváme. Snažíme se něco udělat a nevychází to podle našich představ. Protože Richie sám sebe představuje s těmito selháními, stává se pro nás sympatickým.

Nejsilnější stránkou filmu pro mě bylo zobrazení nekompromisních situací přímořského města Rimini ve 21. století. Všudypřítomné společenské problémy, nezaměstnanost, migranti na ulicích, nepovedená společenská integrace v severní Itálii…
Když píšete scénář k filmu, napadne vás idea hlavního hrdiny. Při vývoji filmu se mu snažíte vymyslet realitu, externí světy, kde se film bude odehrávat.

Richie je vysloužilý šlágrový zpěvák. Kdysi byl hvězda, která ale v současnosti již dávno zhasla. Pravdou je, že ve skutečnosti mnoho šlágrových zpěváků, jako je Richie, opravdových zpěváků, jezdí na turné se svými fanoušky na Jadran, do Itálie, Řecka či Chorvatska. Jezdí tam mimo sezonu, protože je to levnější a města jsou kompletně prázdná.

Zasazení do zimního přímořského města zintenzivňuje atmosféru, dotváří obrázek Richieho reality. Ve skutečnosti lidé spíše s těmito zpěváky jezdí na turné na podzim či na jaře, kdy je počasí aspoň trochu lepší. Ale když jsem film psal, tak se mi idea zimy v Rimini zalíbila. Město v mlze, pod sněhem… zvýrazňuje to Richieho situaci.

Pedofilie? Tabu!

Přesuňme se teď ke Spartě. Ta nám dává podstatně jiný zážitek. Zatímco Richie Bravo se v roli stárnoucího šlágrového zpěváka snaží udržet, jeho bratr Ewald je v jiné situaci. Objevil přitažlivost k dětem a bojuje s ní, jak se zdá, ne úplně snadno a úspěšně. Pro diváky bude pravděpodobně náročnější porozumět pedofilovi, který se snaží začít nový život a pracovat s dětmi…
Ewald bojuje se svojí sexuální orientací. Ví o svých „potřebách“, snaží se je kontrolovat. Dnes je společností jakákoliv sexuální orientace či její formální vyjádření akceptovatelné. Nějakým způsobem ji můžete prezentovat, a nikdo o vás nebude smýšlet špatně. O pedofilii to ale neplatí. Tohle je tabu, něco, o čem nemůžete mluvit, s čím se nemůžete svěřit či se o tom poučit s porozuměním. Nemůžete s tím ven, je to zakázané. Ewald se přesto s těmito pocity snaží nějak pracovat. Vzbuzuje to určité sympatie: vidíme muže, který se snaží sám sobě přiznat pocity a potřeby, které nemůže kontrolovat a jen tak je odmítnout. Doufám, že Ewald u diváků nalezne trochu soucitu a porozumění.

Sparta také působí o dost víc jako dokument než Rimini. Byl to záměr?
Nevidím mezi oběma projekty velký rozdíl. Ve všech mých filmech jsem chtěl divákům ukázat hrdiny, ke kterým budou mít blízko. Porozumí jim, identifikují se s jejich zkušenostmi. Ty filmy mohou občas působit víc dokumentárně, protože jsou realističtější, ta identifikace je víc přímočará. Ale upřímně rozdíl v tomto směru mezi Rimini a Spartou, mezi zobrazením Richieho a Ewalda, nevidím.

Vždycky jsem při natáčení pracoval s profesionálními a neprofesionálními herci. Tam může být v obou snímcích nějaký rozdíl viditelný. Když kolem profesionálního herce postavíte samé neherce, tak ho to donutí hrát přirozeněji, je autentičtější. Hrdinu potom nereprezentuje herec, prezentuje ho umělý výkon jen z „bytí“ před kamerou. Richie Bravo i Ewald jsou samozřejmě ztvárněni profesionálními herci.

Kvůli článku publikovaném německým týdeníkem Der Spiegel odmítl Spartu uvést renomovaný filmový festival v Torontu, i když vyšetřování kauzy kolem natáčení stále pokračuje. Chápete rozhodnutí festivalu?
Žádná z obvinění, která přinesl Der Spiegel a která jako ozvěnu sdílela média po celém světě, se nepotvrdila. Věřím, že žijeme v demokracii, ve společnosti, kde platí presumpce neviny, dokud se obvinění nepotvrdí. Tato presumpce se na můj případ neaplikovala. Všechna ta tvrzení se opírají jen o anonymní zdroje, žádný z nich mě nekonfrontoval veřejně.

Znovu, ani část důkazu nebyla uveřejněna na důkaz těchto obvinění. Všechny je odmítám a odmítat budu. Co se týče Toronta, myslím, že reagovat pouze na tvrzení z týdeníku je něco, co já nemohu pochopit. Minimálně bez podání důkazů na podporu těch tvrzení. Už jsem to někde říkal, ale souhlasit či pochopit rozhodnutí festivalu nemůžu. Nesouhlasím s rozhodnutím festivalu, které se týká mého filmu.

Není to kontroverze

Oba vaše filmy po uvážení odprezentoval také Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Spartu v české premiéře. Ředitel festivalu Marek Hovorka ve vyjádření uvedl, že „promítnutím snímku může pokračovat diskuse o etické zodpovědnosti filmařů*řek“. Vy jste ve svém oficiálním vyjádření ke kauze napsal, že jste při natáčení „nikdy nepřekročil linii etických a morálních hranic“. Co pro vás etická odpovědnost a morální hranice znamenají?
Obecně na tohle nemůžu odpovědět. Můžu ale říct, že během mojí kariéry jsem pracoval s profesionály i neherci. Za celý tým přebírám kompletní zodpovědnost. Jejich práce ale není předem přesně daná v kontraktu, kdy, jak a co herci i tým budou dělat. Takto nepracuji, takto nenatáčím ani nepíšu filmy. Ty projekty jsou žijící proces, živá práce, která získává v průběhu smysl, nové směry. Můj způsob režie je závislý na naprosté důvěře mezi mnou a členy týmu.

Moje otázka mířila spíše na etiku, na etickou odpovědnost a morální hranice. Co tyto pojmy znamenají pro Ulricha Seidla?
To, jak pracuji, je žijící, umělecký proces, který nelze vytvořit či naplánovat „dopředu“. Uvědomuji si samozřejmě, že jsou tu hranice, které musím respektovat, ale opět je nelze tvořit dopředu. Nemůžu je tvořit na morálních rozhodnutích. Nemůžete se pokusit něco založit bez toho, aniž byste už byli v procesu toho samotného natáčení.

Moje práce je, jak jsem již řekl, založená na důvěře, vzájemné důvěře mezi herci, štábem a mnou, vzájemném respektu, a z toho pak vzejde výsledek, za kterým si já i oni budeme stát. Přijímám zodpovědnost, ale nelze psát pravidla, abstraktní pravidla, dopředu. Tato rozhodnutí musí být učiněna na place, až v průběhu konkrétních situací. Takto pracuji už 40 let. Nikdy za těch 40 let se nestalo, že by se lidé, neherci, kteří se objeví na plátně, cítili po natáčení nekomfortně. Nebo zrazeně, že byli nuceni do něčeho, s čím nesouhlasili. Nikdy.

Jak pokračující kontroverze, která se kolem Sparty udála, ovlivňuje myšlenku, kterou jste chtěl filmem divákům sdělit? 
Nechci o tom mluvit jako o kontroverzi. To není kontroverze, to jsou jednoduše nepotvrzená obvinění. Žádná se nepotvrdila. Ale ano, tato obvinění a skandalizace natáčení bezpochyby ublížily přijetí filmu. Lidé to budou mít v hlavě před projekcí i během ní, nebudou se na film dívat tak, jak by se dívali bez nich.

Založeno na pravdě

Nezávisle na tom, jak vyšetřování vašich obvinění dopadne, zůstane kvůli nim Spartě nálepka, pravděpodobně napořád.
Žádné z dětí ani z rodičů si po celou dobu natáčení nestěžovalo ani na produkci, ani na samotné natáčení. Nikdo se necítil nepříjemně. Film se natáčel hodně dlouho, snad přes rok, měli jsme zimní a letní etapy natáčení. Kdyby někdo z rodičů nebo dětí byl nespokojený nebo mu byl proces natáčení nepříjemný, zůstali by doma a nespolupracovali s námi tak dlouho.

Všichni účastníci, rodiče i děti, film už viděli. Žádný z nich si nestěžoval na výsledek, nenašli nic, s čím by se necítili v pohodě, čeho by se radši nezúčastnili. Neměli zkrátka pocit, že jich bylo jakkoliv využíváno.

Válka na Ukrajině udělala z Oběti historický film, říká debutující režisér Blaško

Číst článek

Ale proč jste se rozhodl Spartu natočit zrovna v Rumunsku? Jedno z obvinění tvrdí, že kvůli benevolentnějším zákonům pro práci s dětmi na place…
Všechna ta obvinění z takzvané investigace jsou důsledkem manipulativní žurnalistiky. Napsali článek, kde zpochybňují zasazení filmu do Rumunska, aniž by ten film viděli. V Rumunsku jsme natáčeli, protože je film založen na pravdivých událostech, které se v regionu opravdu staly. Je to podle příběhu německého přistěhovalce, který se snažil spřátelit s dětmi a pak jejich nahé fotky prodával na internetu. Proto Rumunsko. Kdyby se tito „novináři“ alespoň pokusili na tyto otázky zodpovědět, pak by bylo naprosto jasné, proč jsme se štábem zamířili právě tam.

Vaše kariéra už od 90. let vzbuzovala otázky o etice a zodpovědnosti filmařů ve filmech a dokumentech. Posunuly se podle vás etické hranice v kinematografii od počátku vaší tvorby? Pokud ano, jak?
Nemyslím si. Už od těch 90. let natáčím své filmy stejným způsobem, s absolutní zodpovědností k lidem, kteří je se mnou tvoří.

Timon Láska Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít