Požádala jsem o terapii, takovou vulgaritu jsem nečekala, říká hrdinka Klusákova filmu o obtěžování

V dokumentu filmařů Víta Klusáka a Barbory Chalupové o zneužívání mladých dívek na internetu hrály tři plnoleté ženy, které ale svým zjevem budily dojem nezletilých dívek. Jednou z odvážných byla Anežka Pithartová. „Požádala jsem o terapii, protože to na mě začalo doléhat,“ popisuje v rozhovoru pro Radiožurnál. Společně s ní byl ve studiu i režisér Vít Klusák.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dokument V síti má podtitul Z lovců se stanou lovení a sleduje zprvu nezávaznou komunikaci nezletilých dívek s dospělými muži na sociální síti. Snímek ještě nikdo neviděl, ale přesto už o něm všichni mluví. Předpokládám, že to byl asi záměr, to téma je velmi silné. Kdy dokument konečně uvidíme, Vítku?
Vít Klusák: Teď jsme zavřeni ve střižně. Pořídili jsme 390 hodin materiálu, takže se tím probíráme. Bude to hotové někdy na podzim a v kinech se film objeví na jaře příštího roku.

Jak dlouho jste na tom všem pracovali? Kdy se začal realizovat ten nápad?
Poprvé jsem na to téma narazil asi dva a půl roku zpátky. A tvrdá část experimentu, kdy jsme postavili dětské pokojíčky a herečky, včetně Anežky, se tvářily, že jsou dvanáctileté dívky, ta trvala deset dní od rána do večera.

Expert: Jsou různé typy predátorů. Rodiče nezajímá, k čemu se děti na sociálních sítích mohou dostat

Číst článek

Kolik hereček přišlo na casting?
23 holek.

A to byly dívky bez herecké zkušenosti, nebo tam byla podmínka, že třeba mají mít nějakou hereckou zkušenost, případně nějakou psychickou odolnost?
Oslovili jsme jak castingové agentury, tak i herecké školy. A byla to směs hereček i nehereček, třeba Anežka.

Anežka Pithartová: Já herečka nejsem.
Vít Klusák: Anežka není herečka, ale teď byla oslovená, aby vystupovala v nějakém filmu FAMU, takže ty schopnosti asi má.

Anežko, ten první moment, když jste se dozvěděla o castingu, co vám proběhlo hlavou?
Anežka Pithartová: Říkala jsem si, že není potřeba o tom natáčet dokument. Že vždycky nějací takoví úchylové někde existují, ale že přece není potřeba to takhle zveličovat a nečekala jsem tak vysokou míru explicitnosti a vulgarity ze strany predátorů a to množství, kolik jich na internetu bylo.

Omlouvám se za indiskrétnost, kolik vám je let?
21.

Když jste postupem času do tématu víc pronikala a čím dál tím víc věděla, co vás čeká – nebyly momenty, kdy jste od toho chtěla odejít? Začala jste se bát?
Ne, nebyly. Ale jelikož jsem do toho filmu byla vybrána, tak jsem si začala zjišťovat nějaké informace. Hledala jsem si studie, abych do toho víc pronikla, a očekávala jsem, že se setkám s velmi sofistikovaným zlem s manipulací a vydíráním. Ale musím říct, že jsem se setkala především s arogancí ze strany predátorů. Vrcholem arogance bylo to, že oni do získávání oběti investují nulovou energii a trpělivost, což mě neuvěřitelně rozčilovalo. To mi vysávalo energii úplně nejvíc. Ta netrpělivost z jejich strany.

Vítku, jenom na okraj, abychom si ujednotili žánry – vy jste z hereček udělali volavky. To už je, řekněme, policejní praktika. Je to vlastně dokument?
Vít Klusák: Já se domnívám, že se pohybujeme v žánru dokumentárního filmu. To, na co se snažíme přijít, už je potom holá realita a my bychom to žádným jiným způsobem nemohli ukázat. Protože nás žádné děcko ve dvanácti nebo třinácti letech nepozve do svého pokojíčku, aby nám ukázalo, jak si dopisuje s pětačtyřicetiletým pánem, který z něj loudí obnažené fotografie. To se děje ve skrytu dětských pokojů, takže jsme si je museli postavit. A zároveň jsme nemohli děti vystavit tomu, co všechno se tam odehrává, protože Anežka a její dvě kolegyně viděly bezpočet masturbací, s prominutím, takže jsme potřebovali zletilé herečky, figurantky.

Anežko, stalo se vám někdy v reálném životě, že jste zažila něco podobného? Slyšela jste nějaký návrh, ať už na síti, nebo někde kdekoliv jinde ve věku od dvanácti let dál? Nebo možná ještě dřív?
Anežka Pithartová: Bohudík ne. Já jsem od toho byla oproštěna. A to proto, že jsem vyrůstala na venkově. Byla jsem držena dál od digitálního světa a jsem za to velmi vděčná. Za to patří dík mým rodičům, že jsem nebyla součástí tohohle světa.

Vít Klusák: Ale to je velikánská výjimka. Když jsme pozvali na casting ty mladě vypadající figurantky, ptali jsme se jich, jestli právě nemají s tímhle tématem nějakou osobní zkušenost. Celkem 19 z 23 nám vyprávělo různé a někdy naprosto hrůzostrašné příhody. Včetně toho, že jedné propašoval nějaký muž myslím, že mu bylo 45 let do počítače vir a po dva roky si ji nahrával v různých choulostivých situacích. Anežka byla ve čtveřici těch vzácných dívek, které to nikdy nezažily na vlastní kůži.

Dá se odhadnout, kolik takových případů pedofilního chování na internetu zůstane navždy skryto ve zdevastované dětské duši a kolik jich opravdu vyplave na povrch?
Vít Klusák: Musím korigovat. Když se bavíme se sexuology a experty, tak říkají, že ve skupině mužů, kteří takhle loví děti, je pouze tři až pět procent pedofilů. Všichni ostatní jsou takzvaně psychosexuálně normální a jsou to většinou spíš muži znudění pornem. Proto hledají živou bytost, která by jim poskytla materiál fotografie nebo video. Často jsme mohli nahlížet na naprosto autentické profily těch chlapů oni jsou tam třeba s rodinou, s dětmi. Ani neskrývají, že jsou to tátové od rodin.

Když jste ukončili casting, tak musela následovat nějaká příprava. Předpokládám, že v týmu asi museli být nějací psychologové, možná i policisté. Kdo všechno se s vámi podílel na vzniku filmu? Anežko, kdo vás formoval do dvanáctileté dívky?
Anežka Pithartová: Snažila jsem se sama do chování dvanáctileté dívky formovat. A to tak, že jsem pozorovala hlavně dívky kolem sebe. Třeba jsem naslouchala rozhovorům v tramvaji, bavila jsem se o tom se svým mladším bráchou, kterému je 14. K dispozici ve štábu byla sexuoložka, právník, dvě ženy z Linky důvěry a psycholožky.

Vítku, bylo složité věrohodně dostat dívky, které jste si vybrali, do pozice nezletilých?
Vít Klusák: Není to příliš složité, protože jsou děti ve virtuálním světě hrozně neopatrné. Mají své profily na sociálních sítích odemčené, a hlavně přijmou kohokoliv cizího za kamaráda. Takže jsme jim mohli nahlížet takřka pod ruce. Mohli jsme vidět, co sdílejí, co si píšou, jaké pravopisné chyby dělají, jak se vyjadřují, jak na sebe reagují, a díky tomu jsme mohli pohyb na sociálních sítích naprosto věrně simulovat. A holky jsme vedli. Tam spíš šlo o hereckou intuici s tím, že jsme odborníky prosili, aby je korigovali jestli se dvanáctiletá holka takhle vyjadřuje. První dva dny experimentu sexuoložka naše herečky upozorňovala, že jsou až příliš dětinské. Že ve dvanáctileté dívce už se sexualita probouzí, že už by se o to začínala mírně zajímat. Lehoulince by třeba koketovala… aby se nechovaly jako devítileté.

Nevinná diskuse náhle přejde k otázkám o masturbaci, říká tvůrce dokumentu o obtěžování na internetu

Číst článek

Otázka sekund

Anežko, lidí reagujících po stvoření vašich falešných profilů bylo strašně moc. Co vám přišlo jako první zpráva? Ono to začíná většinou nevinně…
Anežka Pithartová: Většinou to začíná větami „Chceš si se mnou povídat? Ahoj, jak se máš?“ Nebo takové nevinné věty. Spíš mě překvapilo, jak rychle se to změnilo. Očekávala jsem, že dříve nebo později ti predátoři zasadí sexuální kontext, ale že je to otázka dnů, týdnů nebo i měsíců. Jenže je to otázka sekund, minut, maximálně dne. Nenarazila jsem na jediného predátora, který by se snažil se mnou pracovat delší dobu. Do konce večera tam vždy už začlenil sexuálně laděnou tematiku.

Vítku, vy jste stvořili několik profilů. Nebyl to jenom Facebook, ale i lidé.cz a další sociální sítě. To opravdu v okamžiku, kdy si na něčem takovém zřídí profil dvanáctiletá dívka, která ničím neprovokuje, nenavodí nějaké téma, že by si chtěla s nějakým starším povídat, tak opravdu vzbudí takovýhle zájem starších mužů, kteří s ní chtějí navázat kontakt? Že tam čekají?
Vít Klusák: Ukázku můžou posluchači najít na YouTube. Tam je moment, kdy Bára Chalupová zprovoznila profil právě Anežky. Když jsme doplňovali, že bydlí s rodiči, že nekouří, že má 165 centimetrů, tak v tu chvíli Bára říká: Ježíšikriste, už máme 17 zpráv. Ten profil byl aktivní třeba dvě minuty a už 17 mužů toužilo se zkontaktovat s dvanáctiletou holkou, protože my jsme hned pod jméno napsali: je mi 12, smajlík.

Vy jste to potom dotáhli i k osobním setkáním s těmi muži. K tomu se ještě za chvíli dostaneme, ale teď pojďme opět k tomu praktickému momentu. Dostáváte první vzkaz a reagujete. Předpokládám, že tam to někdo koučuje a napovídá, co má Anežka odpovídat, nebo už tam byla sama za sebe?
Byli jsme propojení. Seděli jsme v režii, viděli všechny tři slečny v jejich pokojíčkách, viděli všechny tři počítačové plochy, takže jsme jim vlastně nahlíželi přes rameno, i když jsme za nimi nestáli, a když jsme měli pocit, že by se ten dialog s těmi muži dal nějak moderovat, protože nám šlo o to, vytvořit určitý jako psychologický portrét těch chlapů. Abychom vlastně rozpoznali, co jsou zač, jakou mají motivaci toužit a snažit se nějakým způsobem sbalit dvanáctiletou dívku. Holkám jsme někdy napovídali otázky, ale většinou si musely poradit samy, protože musely reagovat bezprostředně.

Anežko, když jste měla za sebou první natáčení, jak vám bylo? Nechtěla jste z toho odejít? 
Anežka Pithartová: Myslím, že tam bylo velmi důležité, aby od toho herečky měly určitý odstup.

„Bralo mi to veškerou energii. Většinou to probíhalo tak, že jsem se v pokoji rozčilovala nad tou jejich netrpělivostí. Měla jsem chuť je seřvat za to, jak se chovají a jak jsou - s prominutím - blbí.“

Anežka Pithartová

A to se dá?
Mně se to v první fázi podařilo. Ale potom to na mě začalo doléhat. Přesunula jsem se do svého života, už jsem nebyla se štábem a musela jsem si každý den dvě hodiny dopisovat s těmi predátory, abych s nimi udržela kontakt a nějakým způsobem se podařilo s nimi sejít. To pro mě bylo velice těžké, protože ke mně například přišla návštěva a já jsem řekla: Omlouvám se, nemůžu se vám věnovat, jdu se věnovat predátorům.

Ano, to je rozumné vysvětlení. Všichni tedy věděli, že něco takového děláte?
Všichni to věděli nebo moje okolí to vědělo. Pro mě to bylo neuvěřitelně vyčerpávající. Bralo mi to veškerou energii. Většinou to probíhalo tak, že jsem se v pokoji rozčilovala nad tou jejich netrpělivostí. Měla jsem chuť je seřvat za to, jak se chovají a jak jsou s prominutím blbí. Skončilo to většinou tak, že jsem po dvou hodinách usnula.

Možná u toho jednoho slova teď trošku nadskočil váš dědeček, protože vaše příjmení není shoda jmen s někdejším předsedou vlády a předsedou Senátu Petrem Pithartem. Mluvila jste s ním o tom, že do projektu jdete? Co vám na to řekl?
On se to dozvěděl od maminky Víta. Pro něj to bylo stejně šokující jako pro většinu veřejnosti, která se o tom teď dozvídá.

Vít Klusák: My jsme se s Anežkou vůbec neznali. Setkali jsme se na tom castingu, ale moje maminka Jana Klusáková napsala s panem Pithartem knížku. Takže oni dva, pan Pithart s mámou si to řekli dřív, než my jsme to vůbec věděli.

Nemrzelo dědečka, že se to dozvěděl od paní Klusákové, a nikoliv od své vnučky?
Anežka Pithartová: To mi neříkal.

Kousek duše

Vítku, jaké to je, když člověk bere vlastně do vlastních rukou osudy a nějakou mentální zralost mladých dívek a vystaví je něčemu takovému? Neměl jste vnitřně obavu z toho, že dívky, byť jsou plnoleté, odejdou po tomhle tom dokumentu zdevastované?
Vít Klusák: Vlastně se tím zaobírám ještě teď, s holkami se potkávám a bavíme se o tom. Vlastně investovaly kousek své duše, kdybych to řekl takhle pateticky. Ten koncept, ke kterému jsme je přizvali, je originální v tom, že komunikace proběhla přes ně. Ony nám po každém Skype hovoru říkaly, jak se cítily, jak to na ně působilo, když je ten muž manipuloval, vyhrožoval a zároveň je chválil.

Většina podobných projektů se odehrává tak, že je figurantka pouze volavka. Použijou její fotografie, za ni ale píše nějaký redaktor nebo někdo, kdo projekt dělá. Na osobní schůzku tam ona třeba stojí, ale když se objeví predátor, tak už mizí a ten muž je konfrontován. A tohle jsme neudělali. My jsme tam dívky nechali po celou dobu komunikace. Vlastně to všechno odporné muselo projít přes ně a ony to musely nějakým způsobem zpracovat.

Bylo nutné požádat o pomoc psychology? Zvládli jste to, nebo jste potřebovali pomoc, Anežko?
Anežka Pithartová: Požádala jsem o terapii, protože to na mě začalo doléhat. Dalo se na tom pozorovat, jaké psychické škody to potom provází. Vůbec si nedovedu představit, že si to někdo prožije naplno se vším všudy. A ještě když je to dvanáctiletá holka, která o tom pořád přemýšlí, vrací se jí to opakovaně, představuje si to. To je pro mě úplně k nepředstavení, šílené. Je mi z toho smutno.

Na sociálních sítích žádal fotku ‚kozinek‘ po údajně 13leté. ‚Všechno je tam takové perverzní,‘ hájil se

Číst článek

Vítku, kdy bude dokument k vidění celý? Víme to? Zahájili jste také crowdfundingovou sbírku, která už vydělala okolo 300 %, peněz, které jste potřebovali. Takže už by mohlo být hotovo. 
Vít Klusák: Peníze na zafinancování fáze natáčení, která nebyla moc levná, už jsme seskládali. Teď ještě stále narůstají prostředky na prevenční kampaň, o kterou chceme film prodloužit. Tím, že máme v Čechách 3500 základních škol, může být kampaň vlastně jakkoliv velká. A čím bude větší, tím spíš doputuje tam, kam by měla.

Dívky oslovovali starší muži, ale upřímně: když se ten muž objeví na kameře, pokud tam probíhá nějaká komunikace, tak evidentně vidíte, že to žádný mladík není.
Ti pánové se pohybovali v rozmezí 17 až 70 let. Psali jsme tabulky, aby si někdo nemyslel, že to je nějaký jeden typ. Podle interiérů  protože jsme přes Skype hovory nahlíželi do jejich bytů se tam vyskytovali velice movití pánové. Ale zároveň tam byl taxikář, který opravoval auto v garáži a chtěl si povídat s dvanáctiletou holkou o sexu. A byli tam vysokoškoláci, co se připravovali na zkoušky. Byl to prostě kdokoliv, koho si představíte.

Anežka Pithartová: Velmi různorodé.

Nechci teď použít vaše zbraně proti vám, ale nemohlo to být všechno zinscenované v kulisách? Mnohdy třeba ty luxusní byty, krásné tváře, úžasná vypracovaná těla...
Vít Klusák: Že by někdo proti nám točil projekt o dívkách. Jako kdyby to byl střet dvou projektů, to už je teda hodně Monty Python, co navrhujete.

Ale přece jenom dívka, která se tváří, že je dvanáctiletá, vidí, že jí volá starý muž...
Vít Klusák: Holky měly za úkol v každém tom hovoru dvakrát až třikrát zmínit, někam tam propašovat: Je mi 12 let, nevadí ti to?

Anežka Pithartová: To byla většinou první věta, kterou jsme říkaly.

A nevadilo to nikomu?
Anežka Pithartová: Padaly odpovědi typu: Věk je jenom číslo, to nevadí. Hodně se koncentrovali na postavu, na to fyzično.

Vít Klusák: Moje oblíbená odpověď je: Snažím se na to nemyslet.

Vy jste také některé z těch predátorů poznali - byli to nějací lidé z vašeho vzdálenějšího okolí, je to tak?
Nastala jedna taková hodně pikantní situace druhý nebo třetí den natáčení. Maskérka, která se starala o to, aby holky vypadaly ještě mlaději, se šla z maskérny podívat do studia a najednou zbělela jak stěna a říká: Ježíši Kriste, já toho chlapa znám! A to byl teda zrovna velmi intenzivní pán  46 let -, který oslovil všechny tři herečky. Našel si jejich profily na všech různých platformách, takže bylo patrné, že to dělá programově.

Vy jste potom připravili i osobní konfrontaci, je to tak? To jste, Anežko, šla na schůzku s predátorem?
Anežka Pithartová: Měly jsme každá sedm schůzek.

Tři dívky a internet plný predátorů. Dokumentaristé shánějí finance na dokončení filmu o zneužívání dětí

Číst článek

Ale v tu chvíli jste tam byla sama za sebe, tam už nebyla nápověda. Nebála jste se?
Ne, tam jsme nápovědu měly. Měly jsme ji v uchu, takže tam probíhaly nějaká uklidnění ze štábu. Často to bylo psychicky velmi náročné. Ale oni na druhou stranu vždycky zkrotli. Konverzaci po síti zaplavili neuvěřitelnými explicitními výroky, ale když seděli naproti nám, tak už se chovali trochu jinak.

Vít Klusák: Protože ti pánové posílali i odkazy na porno. Já jsem poprvé v životě viděl zoofilní porno. Pochopitelně, že jsme si to nepouštěli pro zábavu, ale oni se těm holkám snažili doručit i takovéhle podněty.

Jak potom to setkání končilo? Čím jste to zakončili? Byl připraven nějaký tým záchranářů, kdyby bylo nejhůř?
Anežka Pithartová: Měly jsme telefony těch dvanáctiletých dívek. Většinou to byly růžové telefony se srdíčky, kde jsme měly uloženého Víta jako tátu. Když vyhodnotil, že se to chýlí ke konci, tak nám zavolal.

Vít Klusák: V kavárně byla vždycky skrytá ochranka, která taky slyšela, o čem se u stolu baví. Jednou jsme tam měli dokonce pána, který chránil pana prezidenta. Ten se snažil vysledovat, jestli se v dialogu neobjevuje nějaká skrytá agrese, aby mohl okamžitě ke stolu přiskočit.

Žádný lynč

V traileru jsou predátoři vidět, ale mají rozmazané obličeje. Uvidíme jejich obličeje, až bude film dokončen, nebo se to prostě nesmí?
Rozhodli jsme se, že identitu mužů budeme schovávat, protože nám nejde o nějaký veřejný lynč. Nechceme, aby se kolem nich rozpoutalo peklo. Nám jde o to poukázat na daný fenomén, otevřít to téma, zaujmout děti, aby se o tom začaly bavit. A zatím se to potvrzuje. Mám informace z jedné organizace, která tyhle případy řeší, že po zveřejnění ukázky neuvěřitelně narostl počet dětí, které píšou a kontaktují je. Děti se konečně osmělují mluvit o tom, že se dostaly do pasti.

Předpokládám, že když jsou obličeje rozmazané, tak se někteří aktéři poznali. Už se vám někdo ozval?
Ozvala se nám jedna rodina, že kohosi poznala, že to teď doma řeší. Ale je to tak citlivé, že se omlouvám, nechci to tady rozebírat.

Anežko, bojíte se teď? Spousta dotazů, které přišly, jsou toho druhu, že jsme v podstatě zveřejnili identitu figurantek v dokumentu, nemáte strach?
Anežka Pithartová: Tak já vidím, že je o mě velmi dobře postaráno, jsem opečovávaná.

Máte ochranku?
Vít Klusák: O tom nemůžeme mluvit. Najali jsme agenturu, která se o tuhle záležitost stará, ale bylo nám řečeno, že ze strategických důvodů k tomu nemáme vůbec říkat žádné detaily. Holky jsou v dobrých rukách.

Dobře. Přejděme to, ale zůstaneme u tématu z jiné strany. Vy jste shromáždili důkazní materiál, v podstatě máte zdokumentovány věci, které by měla mít v gesci policie. Bude z toho nějaké vyšetřování?
Vít Klusák: Po celou dobu natáčení jsme to konzultovali se dvěma právníky a zároveň jsme kontaktovali policii, aby věděla, že se do něčeho takového pouštíme. Ale vlastně jsme se dohodli s našimi právníky, že iniciativu ponecháme na policii. Prostě nedokážeme posoudit, kde je hranice trestného činu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem včera večer v datové schránce objevil předvolání. Mám se dostavit a budu vypovídat. Chtějí nahlédnout do hrubého materiálu a posoudit, jestli tam k něčemu nedochází. Vzhledem k tomu, že ti pánové komunikovali domněle s dvanáctiletými dívkami, tak už pochopitelně i tím se možná z určitého pohledu dopouští trestného činu, protože před dvanáctiletou dívkou se prostě nemasturbuje.

Píše nám spousta posluchačů, kteří děkuji za to, že dokument vznikl. Posluchačka Michaela se ptá, zdali může na dokument vzít osmiletou dceru.
To je myslím hraniční. My se chystáme udělat dvě verze, kinoverze bude explicitnější. Ale myslím si, že ji třeba za doprovodu rodičů dvanáctileté děti zvládnou. Pro školní projekce bude existovat ještě jedna verze, kde ty nejexplicitnější výroky nebudou protože někteří ti pánové jsou strašně vulgární, vyhrožují, vydírají aby ty děti potom neměly nějaké hnusné sny.

Mám-li dítě, mám se zachovat trošku jako Velký bratr a zpovzdálí sledovat, co moje dítě dělá na síti, nebo co byste krátce poradil rodičům, kteří mají děti a bojí se?
Je trefné přirovnání, že málokterý rodič by pustil dvanáctiletou dívku přes noc na diskotéku, ale většina rodičů je ponechá za zdí v jejich pokojíčku čtyři hodiny na sociální síti a mají pocit, že holčičky i chlapečci jsou v bezpečí. Takhle je blbost o tom přemýšlet.

Anežko, ještě jste chtěla něco dodat?
Anežka Pithartová: Myslím, že je potřeba hlavně zachovat klid a děti zbytečně moc nezastrašovat. Aby si nemyslely, že na každém rohu čeká nějaký úchyl. Ale musí o tom mít povědomí. Troufám si říct, že nejhůř na tom budou děti rodičů, kteří ten dokument neuvidí.

Vít Klusák: Rodiče musí hlavně být co nejotevřenější a děti se musí cítit v bezpečí, aby věděly, že můžou svým rodičům říct cokoliv.

Petr Král, dbr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme