Marhoul přecenil své schopnosti a nezvládl tak silnou látku, jakou je Nabarvené ptáče, soudí kritik

Václav Marhoul jako první český režisér po mnoha letech opět pronikl do hlavní soutěže Benátského filmového festivalu. Nezískal sice žádnou z hlavních cen, ale dostal se do povědomí Čechů a dokonce ho Česko vysílá jako svého zástupce do boje o Oscary. Využívá ale Marhoulovo filmové zpracování úspěšně příležitosti, které mu románová předloha Jerzyho Kosińského nabízí?

Pro a proti Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Petr Kotlár ve filmu Nabarvené ptáče | Foto: Jan Dobrovský | Zdroj: Bioscop

„Jde o věrnou adaptaci předlohy, která dokonce vylepšuje nebo napravuje nedostatky knihy... Nejen že Marhoul vystihl podstatu knihy, ale povýšil předlohu dál, takže jde o hodnotnější dílo,“ tvrdí v pořadu Pro a proti redaktor časopisu Film a doba Martin Šrajer.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jak zdařilá je Marhoulova filmová adaptace známého románu Nabarvené ptáče?

Ten považuje fakt, že režisér napsal i sám celý scénář, za logický. „Dává to smysl vzhledem k tomu, jak hluboce je pro Marhoula tento film osobním projektem... Dalo by se určitě mluvit o nedostatcích scénáře, zejména některé dialogy by tam nemusely být. Ale respektuji toto rozhodnutí.“

Hereckou bezvýraznost dětského hlavního hrdiny považuje redaktor za záměr. „Představuje spíš symbol lidského údělu, osudu lidstva, nemá být nějakou psychologicky prokreslenou postavou. Ani nemůže, vzhledem k tomu, že si jako dítě teprve utváří světonázor... Myslím, že to byl koncept a funguje.“

„Z určité odtažitosti a nečitelnosti hlavního hrdiny pramení jistá bezradnost diváka, co si má myslet a cítit. S tím souvisí také to, že Marhoul nepoužil žádnou hudbu… Film není nějakou jízdou na horské dráze, která ve vás neustále vyvolává emoce…, ale nutí nás zaujmout vlastní postoj, ne ten, ke kterému nás vede filmař,“ upozorňuje Martin Šrajer.

Nudné násilí?

„Kniha má své přednosti v něčem jiném, než vidí Marhoul, a než to dokázal se svými schopnostmi a zkušenostmi natočit a podat... Jako celek to nepůsobí konzistentně,“ hodnotí dílo filmový publicista Daniel Zeman.

Podle něj zde hraje roli přecenění vlastních schopností. „Václav Marhoul do té doby natočil všehovšudy dva snímky: Mazaného Filipa a Tobruk... Nejsou to díla, která by byla nějakým způsobem přesvědčivá v tom kontextu, že zvládne tak silnou látku, jako je Nabarvené ptáče.“

Zvláště druhá polovina filmu prý opakuje motivy a charaktery, které se objevily už předtím. „Postavy se začínají opakovat a celý děj sklouzává do kolotoče násilí, bizarností, sodomie, takže člověka to udržuje nějakým způsobem v pozornosti, ale říká si, jestli uvidí něco dalšího a nového. V tom Marhoulova vize trochu selhává.“

„Setkal jsem se s názory, že mohlo jít opravdu o tvůrčí vizi a hlavní hrdina měl být jen symbolem procházejícím krajinou... Ale jsou tam i jiné scény, kdy je vidět, že se tvůrci snažili dát mu i nějaké emoce. Ale myslím si, že na to herec buď nestačil, nebo to možná bylo i vedením,“ odhaduje Daniel Zeman.

Petr Dudek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme