Válka v Jugoslávii je téma i po 25 letech. Film Chlapi nepláčou vstupuje do českých kin

Film Chlapi nepláčou zaujal už na letošním karlovarském filmovém festivalu, odkud si odnesl hned dvě ocenění. Jako svého favorita poslali Bosňané snímek i do bojů o Oscara. Výjimečný film, který ukazuje problémy, s jakými se potýkají veteráni jugoslávské války, teď vstupuje i do české distribuce. Radiožurnál mluvil s bosenským režisérem Alenem Drljevićem a bosenským hercem Erminem Bravem.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu Chlapi nepláčou | Zdroj: Aerofilms

Pro své postavy používáte nejrůznější příběhy. Asi není těžké je vymyslet, složitější je bude správně převést na filmové plátno, aby na diváka zapůsobily. Je to založené na pravdě?
Alen Drljević: Hlavní motiv je založen na pravdě, stejně tak jako workshopy pro veterány a postavy samotné. Jejich charaktery jsou založeny na vzpomínkách skutečných vojáků a příběhů, které znají sami herci. Někteří z nich měli dokonce vlastní zkušenosti s válkou. Je to založeno na mnoha pravdivých příbězích.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor s tvůrci filmu Chlapi nepláčou

Vy sám jste terapeutická sezení absolvoval. Myslíte, že jsou nápomocná?
AD: Absolvoval jsem několik workshopů pro válečné veterány, kteří bojovali v různých válkách a kteří museli často nastoupit i proti sobě. Na tuhle terapeutickou část je ve filmu kladen větší důraz, je to soustředěné na cvičení, která napomáhají smíření. Během těch workshopů se často využívá metody psychodramatu, což jsme si při psaní scénáře uvědomili a záměrně to využili pro film. Je lepší, když herci můžou hrát a jenom nemluví.

Je téma vyrovnávání se s válkou něco, o co se zajímá i mladá generace? Můžou se otázky a problémy, které řeší postavy ve filmu, převést i na mládež?
AD: Přemýšlel jsem nad tím, jak budou na snímek reagovat mladí. Hlavně v Bosně. Bylo ale pro mě milým překvapením, když získal film Chlapi nepláčou na Sarajevském filmovém festivalu Cenu mladého publika. Uvědomil jsem si, že i mladá generace dokáže navázat s tímto snímkem dialog, že je to pro ni důležité téma. Setkávají se s ním prostřednictvím svých rodičů, příbuzných, kamarádů, médií… I když se mladých události, které se staly před dvaceti lety, dotýkají, tak tohle je podle mě nový způsob, jak jim je odvyprávět.

Bosenský režisér filmu Chlapi nepláčou Alen Drljevič | Zdroj: Aerofilms

Ve filmu zazní věta: I když je to dvacet let od války, v hlavách některých zúčastněných stále probíhá. Čím to je, že se nedokážou zbavit tohoto traumatu?
AD: Myslím, že ve skutečnosti válka v Bosně nikdy nepřestala. Možná to zní divně, ale pořád se potýkáme s problémem, že máme ty stejné politiky, kteří válku začali a využili ji ke svému prospěchu. Jsou stále u moci, a to nejen v Bosně, ale i v Chorvatsku, Srbsku… Možná ne ti samí, ale jsou to lidé, kteří byli v jejich okolí, přišli po nich se stejnými myšlenkami.

To je podle mě hlavní problém, kterému je těžké vzdorovat, když je podporován korupcí, chudobou a problémy každodenního života. Politici to pak otočí v otázku národnostní nebo církevní a lehce toho zneužijí. Můžou manipulovat s lidmi. Podle mě jsme se nikdy pořádně s vlastní minulostí nevyrovnali.

Z filmu Chlapi nepláčou | Zdroj: Aerofilms

Když dochází v dnešní době k nějakým bojům nebo agresivním diskusím, může to přece jen přinést něco pozitivního?
AD: Nemyslím si. Takhle bychom se neměli vyrovnávat s věcmi. Měli bychom to řešit jinak - mluvit spolu, porozumět postojům druhých, vciťovat se do jejich situace. Jedině tak to bude fungovat. V opačném případě to bude nekonečný problém.

Problém se správným dialogem je dost možná vidět v současnosti ve Španělsku…
AD: Ano, popravdě myslím, že ten film je v současnosti aktuálnější než před pěti šesti lety, když jsme začali o snímku přemýšlet a začali jsme psát scénář. Za tu dobu se svět daleko více radikalizoval. Na mnoha místech světa se dějí podobné věci, jaké jsme zažívali my před dvaceti lety.

Plakát k filmu Chlapi nepláčou | Zdroj: Aerofilms

Pane Bravo, vy hrajete ve filmu Bosňana Ahmeda. Měl jste sám osobní zkušenost s válkou?
Ermin Bravo: Narodil jsem se v Sarajevu, kde jsem i během války žil. Byl jsem ale mladší než moje postava. Vždycky když se objeví ve filmu podobná látka, snažím se využít osobní zkušenosti - hlavně té emocionální. Výsledek je tedy založen na mém prožitku a osobním pátrání. Mluvil jsem se spoustou psychoterapeutů a válečných veteránů.

Prošel jste nějakým terapeutickým sezením s veterány?
EB: Osobně ne, jenom pro účely filmu. Dělali jsme několik rozšířených zkoušek s experty na psychologii a psychodrama. Takže jsme si tím prošli, ale jenom před natáčením.

Moc si to nedovedu představit, ale nevznikaly během natáčení nějaké vypjaté momenty i mezi vámi herci?
EB: Ne, nikdy. Jsme kompaktní skupinou herců, kteří se vzájemně podporují. To samotné natáčení bylo poměrně výjimečné. Pracovali jsme se dvěma kamerami, které natáčeli až patnáctiminutové záběry. Museli jsme tedy neustále hrát, což není obvyklé. Pro nás bylo důležité vytvořit dynamický spolek, který spolupracuje. To se povedlo hlavně díky práci našeho režiséra a přípravám, které čítaly až dva týdny zkoušek.

Ondřej Bambas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme