Režisér filmu Velká svoboda: Spojenci jednali s gayi stejně jako nacisté. Paragraf proti lásce mi nedal spát
„Gayové šli z nacistických koncentráků rovnou do poválečných věznic,“ říká v rozhovoru pro Radio Wave rakouský režisér Sebastian Meise, autor oceňovaného filmu Velká svoboda. Znepokojilo ho to a rozhodl se natočit politicko-vězeňskou romanci, kterou aktuálně promítají česká kina a k vidění je i na HBO Max.
Můžete nám nejdřív vysvětlit, co byl v Německu paragraf 175 a jak jste kolem něj vystavěl příběh filmu?
Německý paragraf 175 byl takzvaný homosexuální paragraf. Zakazoval homosexuální styk a v podstatě znemožňoval queer lidem život. Já to s oblibou formuluju tak, že to byl prostě paragraf proti lásce.
Režisér Sebastian Meise mluví o oceňované vězeňské romanci Velká svoboda. Poslechněte si celý rozhovor
O jeho existenci jsem věděl, kdysi jsem o něm slyšel, ale narazil jsem na vzpomínky homosexuálů, kteří byli v nacistických koncentračních táborech. Po osvobození americkou a britskou armádou je z koncentráků prostě rovnou převezli do věznic, aby si tam odseděli zbytek trestu.
To bylo tak znepokojivé, že mi to dlouho leželo v hlavě. Spojenci přece byli osvoboditelé, kteří svrhli nacismus. Ale v tomto ohledu byli najednou demokratičtí osvoboditelé na jedné lodi s nacisty. Měli podobné zákony.
Přečetl jsem si knihu o gay dějinách Hamburku a našel tam zmínku o mužích, kteří měli právě něco takového za sebou. Zjišťoval jsem si víc a víc.
Uvědomil si, že ze školy nic takového neznáme a že ani mladí gayové o ničem takovém nevědí. Zarazilo mě, jak málo víme o celé dimenzi této perzekuce.
‚Menšiny toleruju, ale ať si to nechají na doma‘ je nesmysl, nejde přijímat a vylučovat, říká výzkumník
Číst článek
Hans, hlavní postava Velké svobody, se ocitá ve vězení hned několikrát, ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech, což je období, které film pokrývá. Ve vězení se seznámí s jiným trestancem a film je ve výsledku vlastně hlavně romancí spíš než politickým dramatem. Souhlasil byste?
Ano, dá se na to tak dívat. Ale ten snímek samozřejmě má svůj politický rozměr. Každý film se nicméně musí dotýkat univerzálních témat a hodnot. Láska je univerzální téma. Byla stejná před 2000 lety a bude taková i za 2000 let. Takoví my lidé jsme. A v tomto smyslu souhlasím – ano, je to romance.
Jak natočit film ve vězeňském prostředí, které se skoro vůbec nemění a postavy v něm tráví hodně času? Vyprávíte děj na přeskáčku, pohybujeme se střídavě ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech. Hans se do vězení vrací a potkává tam jiné lidi, ale prostředí je víceméně stejné. Byla to pro vás jako režiséra komplikovaná věc?
Ano, musím říct, že to nebylo snadné. Ale byla to i dobrá výzva. Chtěli jsme vyvolat dojem, že je Hans chycený v jakési časové smyčce, a proto jsme vymysleli tu nelineární strukturu vyprávění.
Pro hlavního hrdinu není úniku. Je za mřížemi zas a znovu. Vyprávět o jeho pobytu ve vězení znamená vylíčit celý jeho život jako vězení. Absurdní paragraf nemůže změnit jeho identitu, jen ji trestat. Celá Hansova existence je prostě nelegální.
Pracovat s takovou postavou bylo opravdu zajímavé. Dostal vlastně za svou identitu doživotí.
Kromě pocitu časové smyčky taky vyprávíte celkem pomalu. Tempo nikam nespěchá, dialogy jsou plné ticha a různých odmlk, čas zpomaluje, protože se děj odehrává ve vězení, kde se to hrdinům vleče. Nebo to pomalé tempo má jiný důvod?
Ano, tempo tak trochu zpomaluje, protože vězení konzervuje čas.
Jako Phoenix, ale křehčí
Hlavní role hrají přední německojazyční herci. Franz Rogowski je velká hvězda – už jsem narazil na přirovnání, že je Joaquin Phoenix evropského filmu. To jste slyšel? Jak se s ním spolupracovalo?
Franze miluju, patří mezi moje nejoblíbenější herce vůbec. Ano, připomíná trochu Joaquina Phoenixe, ale myslím, že je mnohem něžnější. Phoenix hraje i drsné, nesmiřitelné postavy.
Franz Rogowski je mnohem křehčí, subtilnější. Stojí nohama pevně na zemi, bere svoji práci hodně vážně a svou postavou neuvěřitelně žije. Když se objeví na place, absolutně zmizí rozdíl mezi ním a jeho postavou.
A v případě Velké svobody Rogowského příprava spočívala konkrétně v čem rešerše val queer historii své země nebo mluvil s pamětníky, aby se od nich dozvěděl více?
Ano, během psaní scénáře jsme mluvili s mnoha pamětníky, ale Franze jsme do toho nezapojili. Jeho úkolem nebylo hrát gaye. Měl hrát prostě obyčejného člověka. Nepoznáte přece, kdo je gay a kdo ne. Nikdo to nemá napsané na čele. Rešeršovat dobové detaily jsme ho nenechali.
Přes polovinu LGBT osob u nás se setkalo s nějakým typem násilí. Změňme trestní zákoník, říká právnička
Číst článek
Setkali jsme se s lidmi například v Berlíně, kteří si vězení z 60. let pamatovali. Také gay muzeum v Berlíně má nahrané videorozhovory s některými pamětníky.
Navštívili jsme také jednu krásnou kavárnu ve Vídni, která slouží hlavně mladým lidem, ale stranou, v rozích místnosti, vždycky sedávají postarší páry, které se s mladými moc nebaví a jsou tam tak sami pro sebe.
Když jsme s nimi mluvili, všichni si na zákonný útlak pamatovali. Někteří byli ve vězení, jiní zažili „jen“ výslechy a jiný útlak. Rádi se o své příběhy podělili. Měl jsem pocit, že pomáháme předávat zkušenosti mezi generacemi. Šlo o slepou skvrnu, dokonce i uvnitř gay komunity.
A co Georg Friedrich, druhý hlavní představitel? Toho známe z filmů Michaela Hanekeho a Ulricha Seidla. Často hraje například takové pouliční typy, ambivalentní nebo drsné. Rozhodně nemá image sympaťáka. Objevujete ve filmu i jiné jeho stránky a herecké schopnosti, že?
On je hodně citlivý člověk. Často hrál drsňáka, ale je to velmi otevřená povaha, křehký člověk. Je možné, že stárne, a tak svoji křehkost dává víc najevo. Nevím. Ale je také skvělý.
Žádné informace o menšinách. Ruští poslanci zakázali ‚propagaci netradičních sexuálních vztahů‘
Číst článek
Jeden z vašich předcházejících filmů se zaobíral pedofilií. Je v tom pro vás nějaká souvislost? Zakázaná láska, láska a politika nebo něco takového?
Není to spojené ve smyslu touhy a její povahy. To je jiná věc. O pedofilech jsem natočil dokonce dva filmy, jeden dokument a jeden hraný snímek. Zaměřil jsem se na lidi, kteří nechtějí nikomu z dětí ublížit a stát se kriminálníky.
Souvislost vidím v tom, že jde o lidi vyděděné, o existenci na okraji společnosti. Homosexuálů se to týkalo v minulosti. Pedofilové i ti, kteří v tomto smyslu nijak nejednají, dodnes nejsou součástí společnosti.
Kde se ten zájem o vyděděné bere? Předpokládáte, že se z jejich životů dokážeme o naší společnosti dozvídat mnohem víc, než to v současnosti děláme?
To vlastně asi nedokážu říct. Prostě mě víc zajímají. Nevím.
Česká premiéra Velké svobody přichází celkem pozdě, po skoro dvou letech od světové premiéry v Cannes, kde film dostal cenu a nastartovalo to jeho distribuci po celém světě. Takže už teď asi pracujete na něčem dalším?
Ano, už pracuji na něčem novém. Píšu scénář a připravují novinku. Ale je to běh na dlouhou trať.
A chcete už teď naznačit, o čem to bude?
Bude to o kolonizaci Afriky. Půjde tedy zase o něco jiného.
