O koronaviru jsem se rozhodl točit, když vláda otevřela galanterie. Je to absurdní drama, říká Klusák

Velké nic. Pracovní název dokumentu o koronaviru, na kterém teď pracují dokumentaristé Vít Klusák a Marika Pecháčková. „Domníváme se, že teď nastalo období velkého nic, ze kterého by se mělo všechno ostatní zrodit,” vysvětluje režisér v rozhovoru pro iROZHLAS.cz, jak nápad vznikl. Během několika týdnů tvůrci zachytili například sportovce, který běhal maraton na balkoně, nebo mezzosopranistku, jejíž novým pracovištěm se stal supermarket.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dokumentarista Vít Klusák | Foto: Milan Malíček | Zdroj: Právo/Profimedia

Nový dokument, který připravujete, se má týkat epidemie koronaviru. Co přesně se v něm snažíte ukázat?
Začali jsme na něm pracovat s mou životní partnerkou a dokumentaristkou Marikou Pecháčkovou. Podobně jako v případě dokumentu V síti jsem spojil síly s kolegyní. Je to dvojí pohled na to, co se kolem nás nyní děje. Zároveň je to pokus o esejistické až poetické uchopení situace. Snažíme se koronavirou epidemii vnímat jako podhoubí mnoha situací, které z ní vyrůstají.

‚Sundej si to pyžámko!‘ Kdo jsou sexuální predátoři českého internetu a komu nejvíc ubližují

Číst článek

Sledujeme, jak lékaře v nemocnicích, mediky, záchranáře, tak třeba sportovce. Někteří z nich museli trénovat ve svých obývacích, jeden z nich dokonce běžel maraton na balkoně – dvanáct kroků tam a dvanáct zpátky. Nebo jsme natáčeli i hudebníky, kteří náhle přišli o všechny výdělky. Mezosopranistka Monika Jägerová musela nastoupit za pokladnu do supermarketu. Sledujeme i policisty v parku, kteří rozsazují lidi, aby na trávě neseděli příliš blízko sebe.

Liší se v něčem vaše režisérské pohledy?
Marika je duchovní bytost a v tomhle ohledu je hlubší než já, takže se zabývá tím. Myslím, že do filmu proniknou její úvahy o tom, co zpomalení nebo odřezání spousty zbytečných věcí přineslo. Maričino hledisko se dobře koncentruje v otázce, kterou jsme mohli položit kardinálu Dukovi, kterého jsme náhodou v roušce potkali na Hradčanském náměstí. Ptali jsme se, v čem je epidemie pro naši společnost požehnáním.

S Marikou jsme se shodli, že se na to nemůžeme koukat jenom jako na neštěstí, které je zapotřebí překonat. Není dobře, když jen toužebně vzýváte minulé pořádky. Je skvělé, že se kvůli tomu některé věci, které vypadaly, že se nezmění, daly do pohybu. Nehádali jsme se, naopak jsme se korigovali. Jiný pohled na věc vám rozšiřuje pole uvažování o problému. Film nemá být platformou, jak vidíme svět, ale sami se vydáváme do velkého dobrodružství.

Kdy vás napadlo začít točit dokument o koronaviru?
Když se začala uzamykat společnost někdy okolo 10. března, tak Marika byla s našimi třemi dětmi na výletu na horách. Já jsem měl pracovní povinnosti v Praze kvůli V síti, protože jsme se snažili novinářům představit verzi pro děti V síti: Za školou. Náhle všechno skončilo, zavřely se školy a nesmělo se setkávat více než sto lidí a pár dní na to jsme se všichni schovali doma. Měl jsem strach, abych to nepřinesl třeba mamince, které jsem nakupoval.

Vylákal herečku do cukrárny a chtěl si ji odvést na hotel. Predátor z filmu V síti dostal tříletou podmínku

Číst článek

Byl jsem zamknutý ve střižně, Marika byla na horách a vybavuju si moment, kdy vláda oznámila, že otevírá galanterie. Říkal jsem, že je to absurdní drama. Politici se narovinu doznali, že nejsou schopní dodat základní pomůcky svým občanům a vzkazují jim, ať si jdou nakoupit materiál na záclony a ušít si masky. Pochopitelně jsem o tom přemýšlel X dnů předtím, ale tohle byl ten moment, kdy jsem zavolal produkční Anně Poláčkové, abychom poskládali štáb. Dnes se zdá, že nebylo nic jednoduššího, než je poskládat a jít točit, ale my jsme sháněli roušky, dezinfekční gely a ochranné obleky v době, kdy je neměli ani záchranáři.

Jak vypadá natáčení filmu v době, kdy se lidé nesmějí setkávat a kdy vlastně ani nemají opouštět svoje domovy?
Poprvé v životě jsem nabízel práci svým nejbližším spolupracovníkům s tím, že jim dávám prostor k tomu to odmítnout. Ne všichni do toho šli. Nikdo v té době nevěděl, co by to znamenalo, kdyby to přinesl domů. Museli jsme nesmírně improvizovat. Nechali jsme si například namíchat 25 litrů dezinfekčního roztoku ve zlínské univerzitě. Nakoupili jsme levné voňavky ve spreji, vylili jsme je a do nich to nalili. Malé lahvičky se totiž nedaly sehnat. U kamarádky zvěrolékařky jsme sehnali štíty, protože s nimi operuje. První várku respirátorů jsme nakupovali z Velké Británie, jeden v hodnotě 450 korun.

Bylo to šílené, dřív jeden stál dvacet korun. Během deseti dnů jsme všechno sehnali. Potom v drogeriích začali prodávat na osobu malou flaštičku dezinfekčního gelu, takže jsme s kolegyní Poláčkovou objeli asi 25 drogerií a do některých jsme šli i dvakrát, abychom vybavili štáb. Věděli jsme, že budeme točit v nemocnicích, nemohli jsme tam štáb jen tak vrhnout.

Šití roušky s potkanem

Vyrazili jste tedy do terénu? Na vašem facebooku se totiž v březnu objevila výzva, ve které jste žádali o to, aby vám lidé poslali videa toho, jak šijí roušky. Bude tedy dokument směsicí podobných záběrů?
To byla ojedinělá výzva. Pravděpodobně z toho seskládáme takovou koláž. Videí nám dorazilo několik set. Některé jsou nádherné, jiné bizarní nebo dojemné.

V čem jsou bizarní?
V jednom někdo zpívá árii a leze mu u toho cvičený potkan po hlavě. Někdy měli lidé pocit, že museli vytvořit víc než zprávu o tom, jak sedí u šicího stroje.

…a vraťme se tedy ke shánění těch záběrů.
Věděli jsme, že by nebylo snadné v téhle situaci pronikat do domácností. V tu dobu by si málokdo filmový štáb čítající pět osob pustil do obýváku. Ale říkali jsme si, že bychom tu fázi, kdy se lidé uzamkli ve svých domovech, ale zároveň se švadlenky pustily do práce, rádi v dokumentu měli. Tohle nám přišlo jako možnost.

Zmiňoval jste, že jste natáčeli zdravotníky v nemocnicích, nebo sportovce. Jaký další příběh si vybavíte?
Na Bulovce jsme narazili na sedmasedmdesátiletého pana Plívu v době, kdy tam ležel s podporou kyslíkové masky. Navyšovala se šance, že se podaří ho uzdravit, a tak jsme začali sledovat jeho příběh až ke kýženému happyendu.

Potom jsme točili ‚orouškované’ svatby na Staroměstské radnici a tam jsme narazili na sympatický pár, který sledujeme dál. Nevěsta totiž byla v pokročilém stádiu těhotenství, takže to má pokračování. Nechci to ale líčit dopodrobna.

V jaké fázi je nyní natáčení, když říkáte, že některé příběhy ještě sledujete? Do kdy plánujete natáčet?
To je otázka. Pán bůh generuje děj a my za ním vlajeme. Podle toho, co se bude dít dál, budeme reagovat. Prvotní představa byla, že budeme končit do konce roku, protože si myslíme, že některé důsledky toho, co se teď dělo, se projeví až na podzim. Mohou zkrachovat některé firmy a restaurace… Některé příběhy zdaleka nekončí. Rádi bychom, aby film byl zrcadlem doby nejen v reportážním, bezprostředním zachycení důsledků, ale i dozvuků toho, co to změnilo v nás.

O záchranářce Brožové

Sledujete tedy mnoho osobních příběhů, má ale dokument i politickou linku?
Má, protože je tam publicistická rovina, kdy jsme se zabývali i ‚poloveksláckým’ nákupem ochranných pomůcek a pozadím prapodivně se zjevivších firem, které do té doby v ničem takovém neobchodovaly. Zároveň sledujeme příběh Veroniky Brožové, která odvážně poukázala na situaci ve středočeské záchrance a je za to šikanovaná hejtmankou Jaroslavou Pokornou Jermanovou (ANO).

Jedna z našich linek jsou pražští záchranáři a tam právě bude Veronika Brožová teď nastupovat. Takže nám teď tahle postava vstoupí do děje i z jiného konce příběhu.

Dá se tedy říct, kdy půjde snímek do kin?
Odhadujeme, že bude k vidění za rok. Přijde nám to jako zdravý odstup od těch událostí. Ještě se všichni budeme moc dobře pamatovat, co se dělo. Ale doufáme, že už nebude diváky iritovat, dívat se na film, který se to snaží popsat z jiného než zpravodajského úhlu pohledu.

Natáčení dokumentu ‚Velké nic’ v režii Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové stále pokračuje. Pokud byste měli nápad na postavu, námět nebo příběh můžete se autorům dokumentu ozvat na e-mail scenar@hypermarketfilm.cz.

Máte i verzi pro černý scénář, že nastane na podzim druhá vlna?
Všichni máme rodiny, takže se všichni modlíme, aby se nic takového nestalo. Ale jako filmaři musíme být nachystaní na jakýkoli vývoj situace. To je taky důvod, proč je natáčení otevřené až do konce roku. Nikdo neví, co se bude dít. Jako skvělé a trefné haiku mi přijde vysmívaná věta ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD), že jediný, kdo tady má plán, je ten virus. Myslím, že je zapotřebí si navyknout na to, že nejsme ve všem nejchytřejší. Vlastně je to hezký podtitul pro film.

Podtitul byste tedy měli a už máte nějaký titul? Na facebooku jste dokument označil za #virální film…
To byl lehce provokativní vtípek. Pracovní název filmu, o kterém si s Marikou myslíme, že je na správné cestě, je Velké nic. Domníváme se, že teď nastalo období velkého nic, ze kterého by se mělo všechno ostatní zrodit. Navíc to je ideální stav při meditaci. A to je jedno z našich dalších východisek, že tahle fáze nám dává prostor uklidit si v hlavě, srdci a duši…

‚Lidé predátory poznávají’

S dokumentem o koronaviru jste přišel pár týdnů po uvedení úspěšného V sítí, jehož příchod do kin covid-19 tak trochu překazil. Mrzí vás? Myslíte, že to dokumentu výrazně uškodilo?
Přátelé z produkční společnosti Aerofilms říkají, že jsme přišli o několik set tisíc diváků. V kontextu dokumentárního filmu i českého filmu v kinech je to dost. Ve smyslu soutěživosti a tabulkového chtíče docilovat velkých cifer jsme o něco přišli.

V sobě jsem ti to ale naskládal tak, že je to lekce pokory. Jsem vlastně rád, že film rezonuje, že pomáhá. To je pro mě cennější, než kdyby Mirka Spáčilová psala, že jsme nejsledovanější film už dvanáctý týden.

Policie stíhá ‚Ústečana‘ z filmu V síti kvůli šíření dětské pornografie. Ten dál spolupracoval se školami

Číst článek

Stává se vám, že se ozývají lidé, kteří dokument viděli a třeba i poznali některé aktéry filmu?
Děje se to. Pár dnů zpátky jsem byl na neplánované diskuzi v jednom kině. Po projekci za mnou přišla slečna a řekla mi, že jednoho z těch nejnaléhavějších predátorů poznala a došlo jí, že se jí pokoušel zneužívat už před deseti lety.

Na podobné příběhy narážíme takřka obden. Často nám píší lidé, kterých se to osobně dotklo, nebo někoho z těch aktérů poznali, nebo se díky filmu rozhodli uvědomit si, co zažili v dětství.

Co je tedy nejčastější reakce na dokument?
Některé otázky se vrací. Publikum projevuje účast a empatii s našimi holkami, které představují dvanáctileté slečny. Ptají se na to, jak to zvládají. Skládají obrovskou poklonu holkám, že si zvládly udržet velkou míru nadhledu a humoru. Z toho filmu je vidět, že častokrát propukly v úlevný smích. Predátoři jsou totiž mnohokrát velmi trapní v tom svém upachtěném snažení. Ptají se, co bylo dál, jestli to má právní důsledky.

‚Zabilo nám to den D’

Říkal jste, že koronavirus přerušil prezentování filmu na školách. Budeme v něm pokračovat?
Rozhodně, už jsme to obnovili. Epidemie nám ‚přizabila’ představení dětské verze. V den, kdy jsme ji představovali, vláda začala uzavírat společnost a novináři už moc nekoukali na plátno, ale do telefonů, protože je volali z redakcí. Zabilo nám to den D, který jsme chystali tři čtvrtě roku. A květen červen jsme měli strávit na obří tour na stovkách škol, které si nás objednaly. Celé to zorganizovat, všechny diskuze, přejezdy, hotely, bylo dost náročné. A to se ve vteřině spláchlo do záchodu. Na podzim to chceme vzkřísit.

Soudce řešil případ dalšího ze sexuálních predátorů ze snímku V síti odklonem. Zástupkyně podala stížnost

Číst článek

A jste připraveni na to, že ve třídách mohou být děti, které se s takovým chováním na sociálních sítích setkaly?
I s touhle verzí počítáme, čistě statisticky k tomu dojde, a navíc se to stalo. Máme to ošetřené. Řešili jsme to s odborníkem na problematiku i s psychology. Vždycky říkáme, že kdyby tady byl náhodou někdo, jehož kamarádovi nebo kamarádce se to právě děje a chtěl to s námi probrat, tak po diskuzi pojďte za námi a prodiskutujeme to. A učitelům dáváme důsledně zpracované metodické materiály, jak v následujících dnech po projekci s těmi dětmi pracovat. Nemá to být jedno dopoledne, děti se tomu mají věnovat celý týden.

Na tuhle výzvu za námi děti chodí, protože se nestydí. I učitelé nám poté děkují a říkají, že se v následujících dnech přišli svěřit dva, tři lidi. Kdyby ten film neudělal nic jiného, tak tohle je super. Podobně se nám chodí svěřovat i v kinech.

Mluvíte o chvále, která přichází z několika stran. Stalo se ale i to, že by vám kvůli dokumentu V síti přišly výhružky?
Proběhlo několik kultivovaných výhružek prostřednictvím advokátů. Jeden z predátorů se pokusil zamezit své účasti ve filmu ještě před jeho zveřejněním. Argumentoval „roztomilým” způsobem, že mu to zasáhne do byznysu. Zatím jsem v datové schránce žádnou žalobu nenašel. Občas někde na internetu zachytím výkřiky, že jsme požírači grantů.

Který z nich to byl?
Nechám ho radši v klidu jeho luxusního pokoje.

Co tedy dokument do českého prostředí vnesl? Otevřel nějakou debatu, která tady předtím nebyla?
Troufám si tvrdit, že ano. To, že tu spolu sedíme, je toho důkazem. Mám radost z toho, že se začalo mluvit prostřednictvím následné diskuze o tom, že by rodiče měli v dětech vzbudit důvěru. Co nejměkčím způsobem o tom s dětmi mluvit. Nejhorší je represe a výčitky. Děti se pak v sobě uzamknou.

Zároveň se začalo zmiňovat i to, že by tátové měli slečny v citlivém věku deset až třináct let chválit. Otec by měl v tomhle období „zahrát” partnera. Vrstevníci takhle mladé slečny se takhle nechovají, ale ona už to potřebuje slyšet. Když táta období nevykryje, samozřejmě se zachováním všem rodičovských hranic, tak to potom počínající puberťačky hledají v online prostředí.

Dominika Kubištová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme