Přijímací zkoušky jsou křehká a hraniční záležitost, říká režisér Bojar o dokumentu Zkouška umění
K 220. výročí Akademie výtvarných umění v Praze natočili Adéla Komrzý a Tomáš Bojar netradiční dokument Zkouška umění. Sledují v něm tři ateliéry a uchazeče během přijímacích zkoušek. Dokument představuje témata, která zajímají mladé umělce. Režisérské dvojici ovšem nejde o generační portrét, spíše o přiblížení uzavřené bubliny. „Není to celistvá výpověď, ale případová studie,“ vysvětlují tvůrci v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Proces přijímacích zkoušek jste sledovali už rok před natáčením. Dokážete říct, do jaké míry vaše přítomnost ovlivnila průběh zkoušek?
Adéla Komrzý: Doufáme, že ne zásadně. Rok jsme tam chodili na obhlídky, sbližovali se s pedagogy a byli s nimi v úzkém vztahu. V rámci natáčení se tak chovali opravdu autenticky.
Měli jsme srovnání s rokem předtím a s průběhem celého akademického roku. Uchazeči byli zase hodně zabraní do své práce. Teď jsme jim promítali film a potvrdili nám, že kamera je nerušila. Zároveň to nemůžeme úplně potvrdit, protože situaci neuvidíme nikdy bez naší přítomnosti.
Tomáš Bojar: Kameru jsme tam dvakrát měli minulý rok i jsme pracovně natáčeli, abychom vyzkoušeli ten systém. A v pořízeném materiálu podstatný rozdíl nebyl. Vždy když je někde kamera, i když je sebedál, tak stejně do určité míry něco mění. Jak moc, to je otázka.
Někdy se to přirovnává ke kvantové fyzice, když je u pokusu pozorovatel, tak se částice chovají trochu jinak. Když jsme tam rok předtím chodili a seděli tam s kamerou i bez ní, tak jsme si rozdílu nevšimli. Ale jen přítomnost dvou cizích lidí může něco měnit.
Ve Zkoušce umění sledujeme tři ateliéry – grafiky, malby a nových médií. Některé ateliéry natáčení odmítly, ty tři zvolené jsou jediné, co souhlasily, nebo jste je vybrali?
Tomáš Bojar: Nejsou jediné. Ateliérů, které řekly ne, moc nebylo. Byly to přibližně tři. Ateliérů je na té škole celkem 17, takže nám to selekci příliš nezúžilo. Tři zvolené ateliéry nám před kamerou přišly přirozené a jejich skladba vzájemně kontrastovala, což bylo důležité.
Jaké otázky o povaze současného umění film pokládá?
Adéla Komrzý: Ukazuje témata, kterými se mladé umění může zabývat. Pořád jsme zaznamenali pouze výpovědi adeptů umění, takže uvidíme, kam se budou posouvat. Ale zachytili jsme zobecňující témata, která jsou určitě dobově zajímavá.
Určitě je zajímavé sledovat ateliér Kateřiny Olivové a Dariny Alster, které se snaží dělat aktivistické umění s velkým důrazem na feminismus. To je něco, co tu má jistou tradici, ale s takovou razancí nebo formou může vzbuzovat kontroverze, pro někoho za hranicí snesitelnosti.
Tomáš Bojar: Myslím, že otázky tam zaznívají v průběhu pohovorů. My jsme ve střižně společně s Adélou a Hedvikou Hansalovou (střihačka filmu-pozn.red.) materiál prošli opravdu do poslední sekundy. To, co ve filmu nakonec je, je samozřejmě výsledek autorské komprese. Zodpovědnosti se nezříkáme, ale v zásadě to dost přesně odráží to, co se u mnoha uchazečů objevovalo, i u těch, co ve filmu nejsou.
Virtuální ponor do temnoty lidské duše. Filmové Tmání zve na interaktivní setkání s depresí
Číst článek
Je tam několik základních tematických trsů. Objevuje se otázka, proč a pro koho umění dělat, jestli stačí tvořit jen pro sebe. Pak také otázka toho, jestli umělec má mít zábrany, jestli je vše dovoleno. Ptá se i na otázku, jak se popasovat s tržním prostředím, které je poměrně neúprosné. Když člověk opouští akademické prostředí, tak musí dělat hodně kompromisů.
Objevuje se tedy otázka, jak vůbec o umění uvažovat v situaci, kdy 98 % uměleckých děl končí v depozitech a nikdo je nevidí. To jsou tematické leitmotivy, které se v celém natočeném materiálu i ve výsledném filmu objevují. My jsme se to snažili v rámci možností tvůrčí citlivosti do filmu obtisknout. Samozřejmě film není nafukovací.
Kromě těchto témat a genderových motivů se tam často skrze práce uchazečů objevovalo téma environmentální úzkosti a obavy o to, co s planetou bude a jaký má smysl dělat umění, když vše jednou shoří. To je teď s tím, co vidíme ve světových galeriích, kde se aktivisté rozhodují k velmi krajnímu druhu protestu, také relevantní otázka.
Je důležité říct, že to jsou uchazeči a adepti umění. Úplně jinak by vypadal film, který by byl natočený po šesti letech studia u jejich závěrečných diplomových prací.
Pokud se nad tím některý druh diváků pohoršuje ve smyslu „Co je tohle za školu?“, tak se, pokud chtějí, mohou pohoršovat nad pedagogy a jejich otázkami, ale není spravedlivé se pohoršovat nad uchazeči, kteří na školu ještě nestihli ani přijít a začít studovat. Po těch šesti letech by už stejný typ kritiky asi měl o něco vetší smysl.
Různé tváře operace Anthropoid. Festival Nezlomní a obětovaní uvede filmy o atentátu na Heydricha
Číst článek
Zmiňujete, že natočeného materiálu bylo hodně a výsledek je jeho kompresí. Jakým způsobem došlo k výběru použitého materiálu?
Adéla Komrzý: Měli jsme poměrně jasně danou strukturu, vyprávění bylo dané linearitou a časovým rámcem. Od začátku jsme věděli, že nebudeme střihat nijak asociativně, ale že půjdeme od začátku přijímaček až do konce. Poté jsme pracovali s redukcí.
Potřebovali jsme ubrat hodně materiálu, nejsložitější byla práce na pohovorech. Roztřídili jsme si je podle témat, která se opakují a ty jsme se snažili nějakým způsobem akcentovat. Vyselektovaná témata nám přišla zajímavým zachycením étosu doby.
Tomáš Bojar: Snažili jsme se o nějakou základní věrohodnost a věrnost tomu, co jsme si sami pamatovali z průběhu natáčení. Šlo nám o to, aby film nic nekomolil. Je potřeba přiznat si, že to také naráží na svoje limity. Jedním z nich je, že film není nafukovací, má nastavenou svou řeč a nějak plyne.
Způsob plynutí v určitý moment úplně nepřipouštěl, aby se tam v takové míře, v jaké bychom chtěli, dostal dialog s některými z uchazečů, kteří byli tišší a přemýšlivější. Ve své práci šli z mého pohledu i hlouběji a nespoléhali tolik na gesta provokace. Tím neříkám, že gesta provokace nemohou být dobrá. Jenže tyto sekvence byly velmi dlouhé a abychom se dostali k něčemu podstatnému, tak uchazeč musel mluvit třeba osm minut.
Nějaký fragment z toho vyzobnout šel, ale v tu chvíli bychom tomu člověku spíše ubližovali, protože daná věc dávala smysl jen v širším kontextu.
Měli vyučující nějaký vliv na výslednou podobu snímku?
Adéla Komrzý: Samozřejmě jsme jim dokument ukázali, stejně jako uchazečům. Pedagogové do procesu nevstupovali, různě jsme s nimi debatovali, ale nechali nám absolutní svobodu. Když jsem natáčela Jednotku intenzivního života, tak jsem taky chtěla, aby s tím vedení nemocnice bylo v pořádku, abych nenapáchala nějaké formální nebo obsahové chyby.
Nabarvené ptáče mělo svou premiéru v Paříži. ‚Byli jsme svědky historie,‘ říkají diváci
Číst článek
I z tohoto důvodu jsme chtěli, aby s tím instituce byla v pořádku, v tom smyslu abychom nezobrazili něco, co překračuje nám neznámé území. Nechtěli jsme ani udělat krotké propagační video, být v rámci mantinelů, které by měly odpovídat skutečnosti.
Tomáš Bojar: Od začátku jsme chtěli, aby oči jiných lidí, které si proces přijímacích zkoušek pamatují, měly zároveň za celou věc nějakou zodpovědnost společně s námi. Protože do této křehké a ne ve všech ohledech jednoznačné situace, jsme vstoupili zvenku a bylo potřeba, aby nás případně někdo upozornil, na co dát pozor.
Jakým způsobem jste si dělili práci?
Adéla Komrzý: Půl na půl.
Tomáš Bojar: Adéla byla v ateliéru Vladimíra Kokolii, já jsem byl v ateliéru Marka Meduny a potom jsme tam měli dva výborné spolurežiséry Jana Foukala v ateliéru Kateřiny Olivové a Petra Hátleho, který byl na vrátnici a v dílnách. Ten to měl možná nejlepší.
Role byly jednoznačně rozdělené, každý zodpovídal za jeden štáb s více kameramany a během příprav a práce ve střižně to byl celou dobu náš dialog s Adélou. Ve střižně je zásadní spoluautorkou také Hedvika Hansalová.
‚Nevysmíváme se‘
Několikrát zde již zaznělo jméno Hedviky Hansalové. Mnoho komediálních prvků filmu vzniká až v důsledku střihu. Dali jste střihačce nějaké zadaní?
Adéla Komrzý: Ve střižně jsme byli často společně. Nemuseli jsme tlačit na nějakou komediálnost, snažili jsme se to sladit tak, aby to odpovídalo skutečnosti. A ta humorné situace přináší, stejně jako jiné přijímací zkoušky.
Stojím si za tím, že se nikomu nevysmíváme. Humor je důležitý v rámci celoživotní filosofie, je důležité smát se s těmi lidmi a tím se smát sám sobě. Budu parafrázovat Vachka, ego se nějakým způsobem rozpouští a je v ozdravné moci se společně sami nad sebou zasmát.
Pedofilie je tabu. Skandalizace natáčení filmu ublížila, tvrdí vyšetřovaný režisér Seidl
Číst článek
Všichni jsme v té situaci byli. Ve filmu nejsou věci samoúčelně. I když něco může působit kontroverzněji, tak vždy mají vyústění a nějakou zobecňující otázku.
Tomáš Bojar: Napadá mě ještě jedna parafráze. Často se smějeme tehdy, když vidíme něco pravdivého, co nás překvapí nebo donutí trochu jinak přemýšlet. Pro mě to jsou hlavně tyto momenty, sami jsme ve střižně občas tenhle druh smíchu zažívali.
Zároveň musím říct, že člověk je potom velmi překvapen, když film vidí s větším publikem, jak moc se lidé smějí. Vůbec jsem nechápal, na jakých místech je to čtené jako komedie. Pro mě mnoho scén komediální rozměr nemělo. V našich námětech slovo komedie nebo vtip nepadne ani jednou.
Setkal jsem se i s reakcemi, že jsme se přišli vysmát povrchním umělcům, nebo že ten film je karikatura nebo groteska. Pro mě nejdůležitější věc řekla Kateřina Olivová poté, co to viděla. Řekla, že čekala mnohem „větší peklíčko a větší řachandu“. My jsme tu možnost nevyužili. Není to ve všech ohledech příjemné, když se sál neustále otřásá smíchy.
Přišla nějaká taková negativní reakce i z AVU?
Adéla Komrzý: K nám osobně se nic nedostalo. Jsou takové zvěsti, ale že by přímo nás někdo konfrontoval, to ne. Maximálně anonymně skrz sociální sítě.
Tomáš Bojar: Ona to je v nějakém ohledu velmi křehká a hraniční záležitost. Zodpovědnosti se nezříkáme. Čtení filmu je na každém divákovi, jestli to chce nutně chápat třeba jako obecnější a komplexní zprávu o stavu domácí umělecké scény nebo místního uměleckého školství, ale takto ambiciózní záměr jsme opravdu neměli.
Válka na Ukrajině udělala z Oběti historický film, říká debutující režisér Blaško
Číst článek
Adéla Komrzý: S tím se samozřejmě potýkáme. Nemusí jít o lidi z AVU, ale obecně z uměleckého světa. Lidé mají tendenci Zkoušku umění brát, jako že jsme chtěli skrz proces přijímacích zkoušek vytvořit portrét instituce. To samozřejmě nikdy nemůže být důsledné.
My jsme dokument s tímto záměrem netvořili, opravdu jsme chtěli vznést obecné otázky, které tam rozhodně jsou. Ale nehrajeme si na to, že je to analytický film o přijímacím řízení na uměleckých školách. Vůbec.
Nejsme experti na umělecké školy nebo přijímací řízení. V té komunitě to ale vře. Z některých pozic výběr ateliérů není reprezentativní. Z mého pohledu jsou to tři ateliéry, které v dané instituci plnohodnotně fungují a tím ji i reprezentují a něco o ní vypovídají. Není to celistvá výpověď, ale případová studie.
Pohled zvenku i zevnitř
Mimo uchazeče dokument sleduje také méně viditelné pracovníky školy – dvě vrátné a pracovníky dílen. Proč jste je do snímku zařadili?
Tomáš Bojar: Oni v té škole jsou, léta tam fungují, mají k ní vztah a záleží jim na ní. A ne se vším, co se na ní odehrává, jsou spokojení, v některých ohledech mají konzervativnější přístup, je jim bližší tradice a nějaká řemeslná stránka umění. Ne vždy tak chápou a schvalují konceptuální umění nebo umění z ateliéru nových médií.
To odráží způsob vnímání umělecké bubliny v očích „většinové společnosti“. Přišlo nám, že jsou schopni tento pohled autenticky do filmu vnést. Je to pohled zevnitř i zvenčí zároveň. Tato perspektiva je v nějakém ohledu cenná a zajímavá.
Přijímací zkoušky na uměleckou školu jsou stresující i křehká záležitost. Do jaké míry je pro vás zkušenost zobrazená ve filmu ztotožnitelná?
Adéla Komrzý: Absolvovala jsem dvakrát přijímačky na FAMU a pohovory leckdy vypadaly dost podobně, někdy možná i drsněji. Rozhodně tam byla patrná potřeba pedagogů vyhodit uchazeče z jeho komfortní zóny a poznat ho i jinak, zjistit, jak dokáže reagovat spontánně stejně jako v dokumentu.
Nemusí to být příjemné a často se na to připravit nedá. Teď se to hodně řeší, jestli je takový přístup správný a co o uchazeči může říct. Pro mě je to těžké hodnotit.
Podle mě má tento způsob zkoušení své místo na uměleckých školách, cílem však nesmí být traumatizace uchazeče, jakož především získání informace o tom, jak uchazeč reaguje spontánně, mimo fráze. Tato metoda může odhalit leccos, ale neměla by se používat samoúčelně.
Řídit podnik jako rodinu. Španělský oscarový kandidát dává mikromanagementu lidskou tvář
Číst článek
Uchazeč by měl mít možnost získat zpětnou vazbu na svou práci. Což se třeba na katedře dokumentu na FAMU v rámci přijímaček už děje. Zároveň na umělecké škole to podle mě místo má.
Tomáš Bojar: Já jsem na uměleckou školu nechodil, ani jsem se tam nehlásil, takže tento druh zkušenosti nemám. Absolvoval jsem přijímací zkoušky na Fakultu sociálních věd a na Právnickou fakultu, což bylo něco od základu jiného.
Musím ale říct, že když si vybavím, jakým způsobem to fungovalo na Právnické fakultě mezi lety 2000 – 2010, tak proti tomu, co tam zažívali někteří mí kolegové u zkoušek a během studia, je celá anabáze na AVU úplná procházka růžovým sadem. Jestli jsem někde narazil na opravdové deptání a ponižování, tak to bylo tam. I když doufám, že dnes je to lepší.
Jestli je často řeč o nějaké toxicitě, tak bych přál většině lidí vidět, jak to tam fungovalo. Ale tím nechci říct, ze by občasná tvrdost nebyla v pořádku, když je slušná. Nemají se klást jen příjemné otázky.
