Kdybych spolupracoval s Billie Eilish, vznikla by z toho buď duha, nebo bouřka, říká zpěvák Alvaro Soler
Značná část jeho fanoušků španělsky nemluví, odzpívat ale zvládne klidně i hodinu dlouhý set. Zpěvák Alvaro, který se 23. září po třech letech vrací do Prahy, patří k nejvýraznějším tvářím latin popové scény. Fungovaly by jeho pozitivní letní hity ve spolupráci s melancholickým rukopisem Billie Eilish? Na který nástroj by si netroufl zahrát? A je vůbec možné být v latin-popu originální? I na to odpověděl v rozhovoru pro Radiožurnál.
Latin pop je ve světě velmi specifickým fenoménem. Například Despacito je stále nejpřehrávanější skladbou na YouTube a například Enrique Iglesias tuto disciplínu velmi úspěšně popularizoval v nultých a desátých letech. Čím to je, že je tento žánr tak populární?
To je samozřejmě dobrá otázka, kterou si občas také pokládám. Na turné mám pravidelně většinu zastávek v zemích, kde španělština není úředním jazykem a lidé ji tam moc neznají. Ale i přesto většinou fanoušci zpívají na koncertech se mnou. Pokaždé mě to překvapí a zdá se mi to až neuvěřitelné, že dokážou zpívat jazykem, který jinak neovládají. Nejspíš na tom lidi přitahuje ten „vibe“, ta veselá atmosféra, kterou to v sobě přirozeně má. Ve výsledku je asi právě hudba tím mezinárodním jazykem, kterým se všichni domluví, a lidi se díky tomu dokážou jednoduše propojit.
Z pozice interpreta je to hodně vděčné, protože jste neustále v kontaktu s dobře naladěnými lidmi a obecně se pohybujete v silně pozitivním prostředí, což je samo o sobě velkou odměnou. To, co do koncertů nebo do skládání vložíte, dostanete v podstatě okamžitě zpět. Takže jsem moc rád, že můžu zase po pár letech vystoupit v Praze, protože vím, že to bude skvělé. Vždycky je to tu skvělé, pokaždé, když jsem tu hrál, mě lidi vřele přijali. Mám na český koncert připravené i takové malé překvapení, takže se snad můžou těšit i fanoušci.
Jak říkáte, tak texty vašich písní většinou fanoušci znají i v zemích, kde španělsky lidé moc neumí. Hraje se vám ale i přesto lépe ve státech, kde je úředním jazykem španělština a fanoušci ji tudíž ovládají i na té komunikační úrovni?
Myslím, že ne. Třeba tady v Praze jsem byl opravdu v šoku, když jsem viděl, že fanoušci znají texty úplně všech písní, a nejen těch největších hitů jako je Sofia. Říkal jsem si: „Wow, jak je možné, že znají každé slovo i u písní, které nikdy nevyšly jako singl? Tady text neznám skoro ani já.”
Ve španělsky mluvících zemích mají samozřejmě lidé trochu výhodu, že třeba i bez slovníků nebo překladačů rozumí tomu, o čem zpívám a také s nimi můžu na koncertě intereagovat v jejich mateřském jazyce. Ale to je asi tak všechno. Je to opravdu spíš o té energii, která z lidí jde. Je to taková výměna dvou různých energií mezi mnou a fanoušky. A v tom vůbec nehraje roli, odkud člověk je nebo jakým jazykem mluví. Kdo si to chce užít, prostě si to užije.
Nedávno, když jsem byl po vystoupení v backstage, za mnou někdo přišel a řekl mi: „Proč pořád dokola na každé show opakuješ, že to je skvělý koncert a že si to hrozně užíváš? Vždyť to není možné.” A já na to odpověděl: „Ne, není to nemožné.” Člověk si to ale asi musí zažít, aby to pochopil, takže chápu, že to někomu přijde zvláštní.
Originalita versus mantinely
Jsou právě ta pozitivní nálada a energetická výměna, o kterých mluvíte, důvodem, proč jste si vybral právě latin pop? Protože máte kořeny i v Belgii a Německu, kde hudební trh vypadá diametrálně jinak, a také je to možný způsob.
Vlastně asi ne. Moc jsem nad tím ze začátku nepřemýšlel, prostě jsem to zkusil a vyšlo to. Musím španělštině poděkovat, zatím se jí dobře daří. Je ale vtipné sledovat, jak každá země a každá kultura reaguje na písně různě. Třeba některé skladby jsou populární jen v Itálii a v jiných částech světa na ně fanoušci zas tak moc nereagují. A já absolutně netuším proč.
A není to jen případ Itálie, děje se to tak skoro všude. Stalo se mi to v Belgii, v Německu, ve Francii i tady v Česku. Asi to má něco společného s tím, jak v dané zemi vnímají kulturu obecně, jakým způsobem to dokáže chytnout za srdce a jak je to lidem domovsky blízké. Každý máme jiné tradice a jiný humor, takže i v tom, jak lidé moji hudbu prožívají a jak ji vnímám i já sám, to může hrát jistou roli.
Já osobně nemám se skládáním latin popu žádné zkušenosti, ale do jaké míry může být člověk v tomto žánru vůbec originální? Protože chtě nechtě se musí držet jistých mantinelů, které z hudebního hlediska nejsou příliš široké.
Chápu, na co tím narážíte. Hodně latin popových písní zní prostě podobně. Píseň se stane latin popovou v podstatě už jen tím, že je zpívaná španělsky. Kdybych vzal hudbu z písní od Justina Biebera nebo Ariany Grande a přezpíval to do španělštiny, pravděpodobně by z toho taky vzniknul latin pop. Podle mě to nemusí být tolik o té akordové skladbě a rytmu tolik, jako je to právě o té jazykové složce. Ale zároveň si myslím, že originální být určitě jde a ten žánr poskytuje hodně svobody.
Vlastně jako jakýkoliv jiný žánr. Mě osobně hrozně baví zkoušet nové věci, experimentovat s hudbou a kdyby to latin pop neumožňoval, myslím si, že bych ho nedělal. Cítím se v tom jako Alvaro Soler a nebyl za tím určitě žádný kalkul.
Když je to ovlivněné jazykem, nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste zkusil španělštinu, tím pádem i latin pop, opustit? Podle toho, co jsem se dočetl, mluvíte plynně šesti až osmi jazyky. Zvažoval jste někdy třeba vícejazyčnou desku?
Pár jazyků umím, ne ve všech bych si troufl dělat hudbu. Ale samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Nejdřív mě napadla vícejazyčná deska, a dokonce jsem koketoval i s myšlenkou, že bych udělal vícejazyčnou píseň, na které bych spolupracoval s různými umělci ze všech zemí, jejichž jazyk by tam zazněl. Takže třeba japonskou část se zpěvákem nebo zpěvačkou z Japonska, německý part s někým z Německa nebo Rakouska a kdo ví třeba bych nějak vymyslel i českou část.
Byla by to i výzva, protože v takové písni to chce třeba až deset jazyků, aby ten nápad vynikl. A tolik já jich rozhodně neumím, takže by to asi v mém podání znělo i trochu vtipně. Chtěl bych se vidět, jak bych zpíval čínsky nebo korejsky. Ale je to ještě hodně vzdálená vize.
Jak získat hvězdy na festival? U Green Day to bylo štěstí, někdy to ale trvá léta
Číst článek
Když mluvíte o skladatelských výzvách, narazil jste už někdy na své vlastní limity nebo právě na limity žánru, kterému se věnujete? Že jste prostě nevěděl, jak skládat dál?
Samozřejmě, to se mi děje pořád. Jsou i měsíce, kdy mám pocit, že všechno, co dělám, je úplně k ničemu. Že já jsem k ničemu. V tom tvůrčím procesu je to ale hrozně důležitá fáze, protože si člověk uvědomí, jak třeba věci nedělat nebo že se už musí posunout někam dál.
Bez špatných písní nevzniknou ty dobré. Je důležité to nebrat nijak moc vážně, je to přirozený proces. Stejně jako fotbalista neodehraje každý zápas dobře, ani mně se nemůže povést každá píseň. A formu občas hledám pořádně dlouho, tak to prostě je. O to větší radost mám, když se po delší době zase třeba něco povede.
Vaše show jsou hodně výpravné a písně atmosféricky značně taneční. Prošel jste nějakou pohybovou průpravou?
Pár hodinami nějakého tanečního kurzu jsem prošel, když jsme měli natáčet klip k La Cintura. Tam jsem chtěl mít náročnější choreografii a chtěl jsem ji taky dobře zatancovat. Což bych bez tréninku nezvládl. Ale na podiu nikdy připravenou choreografii nemám. Mám pár pohybů nebo prvků, které často opakuji, ale vlastně ne nijak záměrně.
Mám rád koncept toho, že má člověk připravenou kvalitní profesionální show, ale něco přesto nechá náhodě a tomu okamžiku. Je to pak celé lidštější a upřímnější. Chápu, že si někdo chce připravit choreografii do posledního detailu. Třeba Beyoncé. Ale já to mám asi jinak. Tu pohybovou složku nevnímám jako hlavní aspekt svých koncertů, dělám to hlavně kvůli hudbě. A tanec je pro zábavu.
Po třetí v Česku
On to není případ jen Beyonce, kterou jste zmínil. Řada latin popových hudebníků právě na pohybu svou tvorbu hodně staví. Z toho, jak jste tento styl popsal ale zní, že by to mělo být spíš o svobodě. Je možné, že vnímáte svůj žánr diametrálně jinak než vaši kolegové?
Perfekcionismus a do detailu propracované show podle mě trochu vycházejí z amerického vnímání hudby. Můžete to vidět na každém slavnostním ceremoniálu, kde se vždycky všechno blyští, zpěvák nebo zpěvačka jsou pohybově dokonale sladění se skupinou tanečníků a tak dále. Nic z toho asi nepotřebuji. Nikdy jsem moc netoužil po tom mít helikoptéry a explodující bomby na pódiu.
Samozřejmě vůbec nezazlívám jiným hudebníkům, že to tak mají rádi, není na tom nic špatného. Osobně se ale snažím víc vycházet z jednoduchosti a síly toho samotného okamžiku, který trávím s fanoušky na jednom místě. Dohromady nás spojuje hudba, což je podle mě to nejdůležitější. To je prostě styl Alvara Solera.
Do Česka se teď vracíte po třech letech, už jste tu ale odehrál vícero koncertů. Je něčím české publikum výjimečné? Kromě toho, že umí španělsky zpívat a ne mluvit.
Do Česka jsem se poprvé dostal právě, když jsem tu měl svůj první koncert. Nikdy předtím jsem tu jako turista nebyl. Když mi můj tour manažer řekl, že tu má známého kolegu a že bychom měli uspořádat koncert v Praze, myslel jsem, že se zbláznil. Říkal jsem mu: Vždyť nikdo nepřijde. Proč by v České republice měl někoho zajímat můj koncert? Nechci hrát pro dva lidi, které si přivezu s sebou. On mě nakonec přemluvil a pak to byla největší show z celého turné. A teď to neříkám jen kvůli tomu, že mluvím s vámi. Česko je na každém turné jednou z nejlepších zastávek.
Arctic Monkeys zahrají po 13 letech v Praze. Kapela se na turné vydala po tříleté pauze
Číst článek
Před necelým rokem jsem mluvil v rozhovoru se zpěvačkou LP, která mi vyprávěla o tom, jak se na jednom jejím českém koncertě fanoušci v první řadě málem poprali o její pivo. Máte nějaký podobný zážitek?
Nikdo mi ještě pivo v Česku nevypil. Ale je pravda, že se tu vždycky děje spousta zajímavých věcí. Vlastně se dost těším, jestli se zase něco bizarního přihodí. Třeba minule tam stálo hodně lidí s cedulí, na které stálo, že by si se mnou rádi zazpívali nějakou konkrétní píseň. Tak jsem to asi třikrát zkusil a byla to zábava. Někteří z nich navíc vážně dobře zpívali a byli dost odvážní, že si vůbec troufli vystoupit před tolika dalšími lidmi, kteří je můžou kritizovat. Takže něco podobného můžeme klidně vyzkoušet i teď v září. A kdo ví, třeba ještě objevíme nějaké nové talenty.
Vy se talentovanými lidmi obklopujete dlouhodobě, s řadou z nich také spolupracujete. Flo Rida nebo Jennifer Lopez. Je někdo, s kým si spolupráci představit nedokážete?
Páni. Čekal bych, že se spíš zeptáte, s kým bych pracovat chtěl. To je hodně těžké. Myslím, že s Marilynem Mansonem bych asi nenašel společnou řeč. Je určitě zajímavý, ale ani on by si se mnou asi spolupráci moc neužil.
Spolupráce s Billie Eilish?
A co třeba Billie Eilish? To je vlastně popová hudebnice, ale rozhodla se nejít tím vysluněným směrem jako vy, ale její skladby jsou spíš melancholické, depresivní a takové zasněné. I její publikum je asi dost jiné. S ní byste si spolupráci dokázal představit?
S Billie Eilish bych vlastně spolupracoval moc rád. Byl jsem na jejím koncertě v Berlíně a odcházel jsem nadšený. Bylo to fakt dobré, smekám před ní. Kdyby se do toho chtělo jí, já bych určitě nebyl proti. Mohlo by být zajímavé spojit to, jak vy říkáte, vysluněné ze mě a trochu jejího deštivého, sychravého a upršeného hudebního charakteru. Vznikla by z toho buď duha, nebo ještě větší bouřka. Na každý pád by to ale bylo zajímavé. Jak už jsem říkal, miluji experimentování, miluji netradiční a neočekávané věci. A tato spolupráce by mohla být přesně něčím takovým. Takže doufám, že Billie Eilish tenhle rozhovor poslouchá a půjde do toho.
A byl už jste v minulosti nějakou spoluprací takhle překvapený?
Zatím všechny překvapující spolupráce nedopadly moc dobře, což moc nepotvrzuje to, co jsem právě řekl. Snad jediná, která mě překvapila a povedla se, byla s Rayem Daltonem na písni Manila, která vyšla vloni. Osobně jsem ho předtím neznal, slyšel jsem jen některé jeho písně. Ze začátku ta skladba vůbec nikoho nezajímala a moc se neuchytila, ale po čase se z toho stal hit, což nás oba dost překvapilo. A určitě příjemně.
Touha experimentovat
Ve své tvorbě často využíváte kontrastu mezi pozitivním charakterem hudební složky a texty se smutnějšími nebo negativnějšími tématy. Proč to tak je? Hudebníci se většinou snaží spíš o opak – tedy aby jejich hudba šla atmosféricky ruku v ruce s textem.
Myslím, že to zase vychází z mé přirozené zvědavosti a touhy po experimentech. Když přidáte k veselé a ryze pozitivní písni text, který je trochu jiného ražení, nikdo to moc nečeká a není to nudné. Navíc negativní zážitky jsou součástí každodenního života téměř všech lidí na světě. A bylo by špatné s nimi nepracovat jen kvůli tomu, že je charakter vaší hudby laděný jinak. Musí se udržet správný balanc, aby to zase nepůsobilo směšně. Ale když se hranice odhadne dobře, můžou vzniknout vážně dobré písně. Kdybych pořád jen zpíval o drincích na pláži a krásných životních momentech, bylo by to laciné.
A šlo by to udělat i naopak? Tedy že byste složil něco, co je hudebně víc Billie Eilish ale textově víc Alvaro Soler?
Šlo by to asi o něco hůř, ale myslím, že by to bylo možné. Když se to pojme chytře a hlavně upřímně, aby to nebyl žádný zbytečný kalkul, tak je možná jakákoliv kombinace. Musí se to zkoušet, musí se to prožívat a ono to vždycky nějak přijde. Zase se budu opakovat, ale svoboda je nejdůležitější aspekt hudby. Takže když chcete udělat melancholickou píseň s humorným nebo jakkoliv ryze pozitivním textem, určitě to je možné, když to vychází z vás a z toho, jak prožíváte hudbu. Nejsou tam žádná pravidla. Věci v hudbě fungují tak dlouho, dokud vy chcete, aby fungovaly. A o tom to celé je.
Netradiční nástroje
Při nahrávání často pracujete s různými netradičními nástroji. Například v písni Hawaii jste prý použil jakousi kolumbijskou flétnu. Je nějaký nástroj, na který byste si nikdy netroufl zahrát?
Bude to možná znít příliš odhodlaně a egoisticky, ale ne. Nebojím se žádného nástroje. Dokážu si představit, že bych vyzkoušel i nějakou bláznivou heavymetalovou kytaru. Už jen pro legraci bych to klidně udělal. Když nástroj použijete správně a víte, co s ním v dané písni dělat, tak to nikdy nemůže být špatný nápad.
Vždycky, když někam jedu, snažím se objevovat místní hudební nástroje. Třeba i ty historické. Je to pro mě hodně inspirativní a často se to pak projeví v procesu skládání. Nedávno jsem si třeba z Japonska přivezl tradiční koto. Je to takový strunný nástroj, co vypadá jako orientální banjo. Zatím jsem pro něj nenašel využití, tak uvidíme, kdy to přijde. Třeba na té vícejazyčné nahrávce, o které jsme mluvili.
Na internetu často narážím na videa typu „jak složit píseň v tom a tom žánru“. A našel jsem i takové, které má lidi naučit, jak vytvořit skladbu ve stylu Alvara Solera. Co mě ale překvapilo, že autorem toho videa jste byl vy. Do jaké míry to byla sebeironická recese a do jaké míry reálná ukázka toho, jak děláte demo verze svých hitů?
To video asi nemělo žádný konkrétní záměr, prostě jsem se jen nudil v karanténě a chtěl jsem něco natočit. Tak jsem si řekl: Jo, ukážu lidem, jak skládám hudbu nebo jak se dá skládat hudba. Není to úplná parodie, ale je to hodně zjednodušené. Skládání hudby v žádném případě není tak jednoduché, jak se ukazuje ve videu. Ta píseň nemá ani text a produkčně je to hodně syrové. A pravděpodobně to ani jiné nikdy nebude, protože už se k tomu asi nevrátím. Ale pro účely toho videa to stačilo a lidi to snad pobavilo.
