Příští generace producentů, co vyrostla s iPadem v ruce, nás klidně přejede, říká Filip Vlček
Když ve dvanácti letech natáčel s kamarádem v Šumperku na mikrofon za 70 korun, asi nepředpokládal, že budou za pár let písně z jeho produkce jezdit reprezentovat Česko na Eurovizi. Přesně to se ale stalo a Filip Vlček dnes patří mezi nejžádanější české producenty, kterým se tento týden věnuje série rozhovorů Architekti popu.
Pamatuješ si na první track, který jsi kdy nahrál?
Já mám dojem, že to bylo ještě v Šumperku, když mi bylo 12 let. A vypadalo to tak, že jsme s kamarádem položili mikrofon, který vypadal jako taková bílá tyčka za 70 korun, doprostřed místnosti, baskytara byla zapojená do hi-fi věže, a pak tam bylo takové to malinkaté kombo, co si člověk koupí dohromady ještě s kytarou, obalem a popruhem. Tak jsme poskládali nějaké čtyři akordy a udělali z toho mono wavku.
Ve studiu už nebydlím. Balkónovka dala Rooftopu rapovou nálepku, říká producent Ondřej Žatkuliak
Číst článek
Existuje ještě ta nahrávka?
Někde podle mě bude. Zkusím prohledat nějaké hard disky, co mám tady ve studiu, docela by mě to samotného zajímalo.
A kdy se z člověka, který má nahrávací techniku nebo prostě nahraje píseň na mikrofon uprostřed místnosti, stává producent? Protože v dnešní době je nahrávací technika mimořádně dostupná.
Já rád používám větu, kterou řekl producent Oak Felder, co dělal třeba s Demi Lovato. On tvrdí, že na jednu stranu je to hrozně snadno dostupné a za producenta se může označovat skoro každý. Na druhou stranu mají ale všichni stejnou startovací pozici. A líp se pak může poznat, kdo má co ukázat a kdo nemá co ukázat.
Pokud jde třeba o mě, tak já za svojí první reálnou produkci považuju skladbu Animal Power od Pam Rabbit. To mi bylo sedmnáct a tehdy jsem jí doporučil Faust Records v Dejvicích, kam občas pořád chodím nahrávat bicí, ale tam to tehdy nějak nevyšlo, a tak jsme to udělali vlastně celé u mě doma. Mimochodem dělali jsme to na Macu, který týden na to shořel.
A není ta stejná startovací pozice trochu problematická v tom, že se neprofiltrují ti, kteří to opravdu chtějí a umí dělat, od těch, co si prostě jen za pár peněz koupí právo dělat hudbu?
To je samozřejmě dobrý point, ale já si myslím, že ne. Člověk by měl věci zkoušet. Já jsem taky jezdil na free style koloběžce, snažil jsem se dělat graffiti, fotit, chodil jsem do dramaťáku, než jsem zakotvil u toho, co dělám. Dobré věci obecně se šíří tím, že to lidi baví a vzájemně si to posílají. Ať už je to jídlo, hudba nebo cokoliv jiného.
Spolupráce s Mikem Shinodou byla dětským snem, říká producent fiedlerski
Číst článek
Stalo se ti, že jsi jako producent už někdy odevzdal track, o kterém jsi nebyl přesvědčený, že je perfektní?
Nebudu určitě jmenovat, co to bylo, ale stalo se to. Někdy to je kvůli tomu, že nebyl čas dát tu jednu session ve studiu navíc, nebo těch pokusů bylo naopak až moc. Paradoxně se mi to stává u těch menších projektů, kde mám volnější ruku, tam je prostě tendence to všechno překombinovat a nakonec zjistím, že to nejlepší bylo na začátku.
Což je třeba příběh Thrilleru u Michaela Jacksona, který měl údajně nějakých třicet verzí mixu, a nakonec použili číslo dvě.
Eurovize a čeští producenti ve světě
Tvůj producentský rukopis znají už i lidé mimo Česko. Jednak samozřejmě díky kapele John Wolfhooker, ve které hraješ a kde také společně s Rony Janečkem některé písně produkujete, ale teď mám konkrétně na mysli Eurovizi. Tam jel Ben Cristovao s písní Omaga, kterou jsi produkoval. Byl jsi připravený najednou dostávat zpětnou vazbu z celé Evropy?
V jiných státech Evropy, kde bývají větší národní kola, je Eurovize fakt velkou věcí. A já jsem byl právě nejvíc nervózní z toho, že na to bude reagovat hrozně moc lidí. Myslím, že jsem viděl snad všechna reakční videa, a chvilku jsem si to bral fakt hodně osobně.
Dal jsem do té produkce úplně všechno a místy jsem fakt potil krev. Co mě zpětně mrzí, že nás taky covid dost ochudil o kontakt s jinými účastníky, takže jsme pořádně neměli příležitost se poznat s lidmi, se kterými jsme chtěli.
Vím, že máš v telefonu desetiminutovou zvukovou nahrávku toho, jak za tebou Ben přiběhl z kuchyně a snažil se ti absolutně marně vysvětlit nějaký nápad, který zrovna dostal. Stává se ti často, že prostě nevíš, co po tobě hudebníci chtějí? A jak se to případně řeší?
Často se stane, že mluvíme o tom samém, akorát jinými slovy. Někdy to jde úplně samo, třeba s Lenny to šlo krásně nebo s Ondrou Fiedlerem, ačkoliv ten občas chce hodně specifické věci.
Já se většinou snažím tak dlouho popisovat to, co myslím, než mi ten člověk odkývá, že to tak taky myslel. Horší je pak, když se neshodnou členové kapely mezi sebou a posílají připomínky, které si protiřečí. Tam jsem pak docela v koncích.
Často se říká, že na české hudebníky v zahraničí nikdo moc nečeká. Vy s Johnem Wolfhookerem už za sebou máte řadu koncertů v Německu a dalších zemích, ale pořád se asi nedá mluvit o vyložené zahraniční slávě. Je snazší prorazit do zahraničí jako hudební producent?
V té spolupráci se zahraničními producenty a hudebníky je skvělá akce Songwriting, kterou pořádá kolega Jenda Vávra. Letos nás tam bylo asi třicet, polovina Čechů, polovina zahraničních lidí. A na každý den se tam losovaly nové týmy složené z jednoho producenta, dvou songwriterů a jednoho umělce. A tam si člověk fakt skvěle vyzkouší, jak to funguje.
Já díky tomu třeba teď poletím do Londýna za Abby F. Jones, která složila třeba Lights Off pro We Are Domi nebo má feat. na poslední desce Lake Malawi. Potkal jsem se tam taky se švýcarskou zpěvačkou Roxane.
A máš ambici v zahraničí prorazit?
Rozhodně není primární, protože si uvědomuju, kolik je okolo mě šikovných a hlavně šikovnějších lidí. I těch mladších. Ta mladší generace, která už vyrostla s iPadem v ruce, bude úplně někde jinde a nás všechny totálně přejede.
Srdce v punk-rocku
Nejen na spolupráci s Benem Cristovaem, ale třeba i u Pam Rabbit, Annabelle a dalších je poměrně silně vidět, kterou muziku sám cítíš, posloucháš a i sám tvoříš. Spolupracuje se ti dobře i s hudebníky, kteří zkrátka nevyrostli na kytarovkách typu blink-182 a tenhle tvůj rukopis tam třeba musíte úplně opustit?
Určitě. Když od začátku děláme věc, která smrdí rapem, tak tam nebudu rvát kytary z devadesátek, když tam má být 808 a tvrdý trapový snare. Zároveň vím, že ten vliv 90’s a 00’s hudby je u mě hodně znát. Ale často se děje, že za mnou lidi chodí právě proto, že tenhle zvuk chtějí, i když já třeba říkám, že to tam cpát nebudeme.
Tenhle žánr se teď po docela dlouhé době zase dostává zpět do mainstreamu. Hodně tomu pomohli třeba YUNBGLUD nebo Machine Gun Kelly. Myslíš, že za tvým úspěchem může částečně stát právě i to, že ses teď svezl na dobré trendové vlně?
Svoji hudbu vnímám jako sběratelský komiks, říká zpěvačka Amelie Siba před vydáním nové desky
Číst článek
V posledních zhruba deseti letech bylo kolem tohoto žánru dost ticho. Já s oblibou a v legraci říkám, že jsem ten přeživší, který vydržel. A pak právě přišli MGK s YUNGBLUD a začali dělat alotria.
Nebo vlastně spíš Travis Barker. Ten se kdysi zasloužil o to, že pop-punk vůbec vzniknul, pak sledoval, jak to všechno chcíplo, a teď to sám znovu nastartoval. Takže mám na trendovou vlnu určitě štěstí, ale nebyl to žádný kalkul.
Tobě se teď nedávno povedla poměrně unikátní spolupráce, když jsi produkoval singl kapele Koblížc!, ve které jsi začínal. A právě na koncertě Koblížků v Rock Café také tuším vznikli John Wolfhooker. Jaké to je produkovat píseň kapele, která tě de facto vychovala a ukázala ti celý ten hudební svět?
Byla to fakt radost. My jsme si vzájemné vztahy napravili už předtím, měli jsme nějaké reunion koncerty. Ale tahle práce pro mě byla skvělá v tom, že z Koblížků jsem odcházel v době, kdy jsem s produkcí začínal a chtěl jsem sám produkovat naše věci. Tehdy kluci správně viděli, že jsem na to ještě naprosto neměl, což jsem tehdy bral jako křivdu.
Oba s Josefem (frontmanem Koblížků, pozn. red.) jsme urazili kus svojí cesty, vlastně jsme si ve studiu dost prohodili role. On to chtěl ozvláštňovat a já říkal, ať to necháme jednoduché. Jsem za to fakt moc rád.
Ke Koblížkům jsem se ale dostal z jiného důvodu, schválně, jestli ti napoví tahle otázka: Proč má datel zobák?
Aby si nerozmlátil ksicht o strom. A asi vím, na co narážíš.
Odpovídáš stejně jako kdysi v rozhovoru na Óčku. Je to jen jedno z obrovského množství na internetu dostupných videí, kde děláš ještě větší množství šílených pubertálních věcí. V jiných profesích by ti to mohlo zlomit vaz v první minutě. Je to v hudebním světě benevolentnější?
Skvělá otázka. Hudební svět je benevolentnější. Neznám hudebníka, který by nebyl trochu blázen. Tím neříkám, že si člověk může dovolit chovat se jako kretén, což byl podle mě přesně problém Koblížků. Byli jsme nevychovaní a rychle jsme na to dojeli. Ale myslím si, že tohle většina hudebníků pochopí a problém z toho nebude.
Umělá inteligence může být hudebním skladatelem. Dokončila už třeba práce Dvořáka nebo Beethovena
Číst článek
S kým spolupracovat, s kým ne
Podle toho, co říkáš, tak musí producent často polknout nějaké svoje ego a osobní preference. Na jakou spolupráci bys ale už řekl: Ne, tohle dělat nebudu?
Vždycky se jako první ptám na demo. Musím si poslechnout ten nápad. A když mě tam něco neoslovuje, tak do toho nejdu nikdy, což je pro obě strany správné rozhodnutí.
A jakou roli v tom hraje etika? Jak třeba přistupuješ ke kapelám s nějakou vazbou na politiku, kterou ty nectíš? Když nepočítáme úplné extrémy, jako je třeba Ortel.
To je hodně těžké. Tady asi nedokážu dát jasnou odpověď, záleží na konkrétním příkladu.
Co Kryštof?
Na první dobrou říkám ne. Ale asi fakt záleží, jak by vypadala ta komunikace a s čím přesně by přišli.
A když tu otázku otočíme, máš nějakou vyloženě vysněnou spolupráci?
Nápovědu mám na svém tričku, to ale posluchači vlastně nevidí. Mám tam Auroru. Ona je pro mě x levelů nad někým, komu se dá říkat umělec. Dva ze tří jejích koncertů jsem probrečel. Nechápu její existenci. Kdybych měl jakoukoliv šanci zasáhnout do jejího kreativního procesu, tak bych to považoval za svůj strop.
