Kvůli pandemii se na veřejnosti ani ve školách zpívat nesmí. O to víc nás zajímá, jak tuto zvláštní situaci zvládají tam, kde se veškerá činnost kolem zpěvu a zpívání točí. Což je v Hradci Králové případ i světoznámého chlapeckého pěveckého sboru Boni Pueri. Umělecký šéf sboru a sbormistr Pavel Horák byl hostem Českého rozhlasu Hradec Králové.

Hradec Králové 14:32 3. prosince 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kdy jste si naposledy zazpívali? Kdy jste se naposledy sešli všichni na zkoušce?Všichni jsme se naposledy sešli v říjnu, ale naposledy jsme zpívali včera, protože my jako jedni z mála už můžeme zpívat. Jsme tomu rádi, že kluci mohou zpívat, sice po jednom, ale vlastně od minulé středy už normálně jedeme, normálně zpíváme.

Jsme za to moc rádi, protože online zpívání je samozřejmě spíš legrační, ale dělali jsme i to. A musím říci, že kluci byli velcí bojovníci, zpívali v podstatě v plném nasazení. Takže teď zpíváme sice po jednom, na koncerty čekáme, ale jsme plně připraveni.

Sborové zpívání po jednom. To je trošičku paradoxní, ale asi nutnost v této nelehké době.
Nám to nijak nevadí, protože my jsme to dělali takto vždy. Kluci chodili na hlasové zkoušky po jednom, jen se teď ještě nemůžeme scházet. Jsme velmi opatrní a zodpovědní. Ale máme radost, když můžeme kluky slyšet naživo a ne přes obrazovky. Jeden chlapeček říká: „Jsem rád, že se už nevidíme naplocho, ale normálně.“ Dokonce můžeme zpívat i bez roušek, ale kluci jsou zodpovědní a zpívají i tak v rouškách.

Když mluvíme o rouškách, tak vy jste na ně vlastně zvyklí z Japonska, kde je rouška naprosto samozřejmá věc. I z doby před covidem.
Jezdíme 20 let do Japonska, už jsme tam měli asi přes tisícovku koncertů. A těm rouškám jsme se i smáli, protože s námi třeba na pódiu zpíval sbor, a čtvrtina jeho členů byla v rouškách. Kluci se tomu divili, ale je zkrátka o zodpovědnosti. Japonci jsou zodpovědní v tom, že si například v době chřipkových epidemií nepodávají ruce, mají roušky, chodí v nich i do zaměstnání. Jsou na ně zvyklí a je to výraz slušnosti. Nám to bylo spíš k smíchu a teď se to učíme od nich. Takže nás to nijak nevykolejilo.

Dá se ale vůbec v rouškách zpívat?
Jde to a kluci třeba na jaře zpívali úplně běžně, když to bylo možné, v rouškách. Je to samozřejmě trošku obtížnější, ale dá se to. Člověk si na to zvykne a je to prostě k těm ostatním zodpovědnější.

Práci ve vedení sboru děláte už 25 let. Dokázal jste si vůbec někdy představit, že bude zakázáno zpívat? Trošku to připomíná scénu z pohádky o Pyšné princezně.
Ano, znám to, pohádky bývají moudré. A pokaždé zlo prohraje s dobrem. Tak doufám, že to bude nyní také tak. My už tedy nemáme zakázáno zpívat, což je skvělé. Kluci už mohou, jako vrcholoví sportovci, dělat to, na co byli zvyklí. A makáme.

Přesto jste museli jistě své plány přehodnotit, zrušit koncerty a přeložit turné. Vždy se ptám, kde jste byli, tak se teď zeptám, kam jste letos nejeli?
Nemohli jsme jet do Izraele, ani do Ománu. Zrovna včera jsme se měli z Ománu vracet. Měli jsme za pár dní odlétat do Koreje a v létě jsme nemohli do Číny. Ale doufám, že si to příští rok vynahradíme v plné míře. Děláme krásné projekty, v této době koronavirové jsme nastudovali Requiem Leopolda Hofmanna. To byl skladatel, u kterého jako pomocný kapelník začínal slavný Wolfgang Amadeus Mozart.

Připravujeme krásnou vánoční kantátu Leopolda Koželuha. A také už za týden natáčíme ve studiu Alžbětinskou serenádu, která je takovou vánoční hymnou. A budeme dělat ještě jednu zajímavou věc, protože se chystáme do Ománu, tak máme zadání natočit ománskou státní hymnu. Takže se nezastavíme.

Alexandrovci se vracejí do Česka. Koncerty mají být vzpomínkou na zemřelé kolegy

Číst článek

Vrátím se k tomu distančnímu zpěvu. Když jste byli ve spojení jen online, každý doma ve svém pokoji. To je asi něco úplně nového, ne?
Je to úplně něco nového. My jsme si vymysleli systém, který je naprosto unikátní. Nakoupili jsme všechny možné aplikace a opravdu jsme stále ze zkušebny vysílali. Každý kantor od těch nejmenších zpěváčků až po ty nejstarší. A jelo se ještě víc než normálně, kluci doma pořád zpívali. Sice jsme si vychovali hezkou IT generaci, ale potřebujeme také, aby z nich byli normální lidé, kteří si umí zazpívat. Takže každý den museli kluci zpívat, nezastavili se. Musím říct, že téměř stoprocentní docházka nás potěšila, protože bylo vidět, že kluci to zpívání prostě mají rádi. Tímto jim moc děkuji, i rodičům. Kluci doma krásně zpívali skladby, bylo to prostě nevšední. Ale už to nechci opakovat.

Chyběl nábor

Když online zpívá každý ve svém pokoji, je vůbec technicky možné, abyste si online zazpívali jako sbor, tedy všichni najednou?
Ne, to nejde. Pouštíme na monitoru jednotlivá okénka a sbormistr do nahrávky vstupuje. A bylo tam třeba najednou 50 až 60 kluků, kteří skladbu studovali. Jako na vysoké škole. A od minulého týdne zpíváme. Zjistili jsme, jak říká Jarek Nohavica, co mám v hlavě, to mi nikdo nevezme. Takže kluci se skladbu naučí v hlavě a když potom jsme ven se zpěvem, tak je to daleko lehčí, kluci skladu umí, jsou dobře připraveni. Potěšilo nás, že jsme to vše zvládli i tak.

Vám asi utekly na začátku školního roku také nábory do sboru, kdy přijímáte nové zpěváčky.
Přesně tak. Nám vždy chodí ze škol hodně kluků, ovšem letos jsme do škol nemohli. Já tedy tímto chci všechny pozvat. K nám chodí už i kluci předškoláci, v Pueráčku jsou kluci od čtyř do šesti let a naučí se zpívat. Nečekáme zázraky, kluky naučíme dobře zpívat. Nečekáme Pavarottiho. Budeme rádi, když po Novém roce přijdou noví kluci. Protože chlapecký zpěv je raritou v Hradci Králové. My jsme velvyslanci Čech. Když se přihlásí šikovní kluci, co se chtějí naučit zpívat a nechtějí jen sedět doma u obrazovek, budeme moc rádi.

Pro vás je to už 25 let ve vedení sboru Boni Pueri, takže slavíte čtvrtstoletí?
Je to tak, 25 let jsem šéf sboru, ale 30 let u Boni Pueri. Takže už jsem nejstarší zpěvák a zatím mě nikdo nepřezpíval.

Jak vy jste se dostal k muzice?
Já jsem chodil samozřejmě do hudebky. U nás kluci mimochodem nejen zpívají, ale hrají také na hudební nástroje, nejsou to jen zpěváci, ale i muzikanti. Takže já jsem chodil do hudebky na housličky, na klavír a na zpěv. Začínal jsem zpívat ve vynikajícím městském sboru Smetana v Hradci Králové, kde jsem poznal, jak je to bezvadná věc. A od té chvíle je to mé jediné zaměstnání.

Co byste si přál k pětadvacátým narozeninám u sboru Boni Pueri?
Nejvíc si přeji, aby se už vše vrátilo k normálu, abychom mohli zase kluky ukazovat světu a klukům ukazovat hudební svět. Otevírat konzervy hudebních skladatelů a ukazovat jim svět i z druhé strany. Aby viděli Českou republiku, jak je krásná, ale také, jaké má své nedostatky. Moc si přeji, abychom už od ledna zase nastartovali motory jako u tryskáče. Pro kluky chystáme na Vánoce veliké překvapení a pro Hradečáky také. To zatím neprozradím, protože ho všichni Hradečáci určitě uvidí, jen řeknu, že to bude o létání.

Jakub Schmidt, Milan Baják Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít