Podívejte se na originál české hymny. Text a notový zápis ukrývají zažloutlé listy plné skvrn
Česká hymna bude znít letos častěji než obvykle. Připomínáme si nejen 25 let od vzniku České republiky nebo sto let od vzniku Československa, ale také jiná osmičková výročí. A zatímco slova hymny zná snad každý Čech, málokdo ví, že vůbec první noty a slova písně Kde domov můj ukrývá Národní muzeum. Naposledy byl autentický zápis trvale vystaven ještě před vznikem Československa.
Uprostřed restaurátorské dílny papírů Národního muzea stojí čtvercový stůl a na něm leží černá úzká krabice s víkem.
Originál české hymny ukrývají zažloutlé listy plné skvrn. Patří k nejcennějším věcem Národního muzea. Natáčela Michaela Vetešková
„Je to speciální obal, který jsme si nechali udělat po restaurování,“ přibližuje pro Radiožurnál Emanuele Gadaleta, ředitel Českého muzea hudby, které je součástí Národního muzea.
Vypadá jako dárková krabice na plátěné kapesníky, je v ní ale svazek notového zápisu ke hře Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv žádná rvačka. „Partitura je v Národním muzeu od roku 1862,“ doplňuje Gadaleta.
V pražském Stavovském divadle měla tato první národní fraška se zpěvem premiéru 21. prosince roku 1834. Už v ní zazněla lyrická píseň Josefa Škroupa, tehdy ji přednesl ve své době oblíbený basista Karel Strakatý. A zlidověla.
„Tohle je první fraška na původní český text. Předtím se ve Stavovském divadle hrály frašky sice v překladu do češtiny, ale byla to díla vídeňských autorů. A tady byl úkol napsat vlastní frašku na český jazyk,“ popisuje kurátorka sbírek Národního muzea Markéta Kabelková.
„Z Fidlovačky zůstaly tři písně – Vane větřík, Staří Pražané a Kde domov můj. Zásluhu na tom šíření mají hlavně Karel Strakatý a Jan Křtitel Píšek, kteří ji zpívali při svých koncertních cestách jak v Čechách, tak v Londýně, Paříži a ve Frankfurtu,“ dodává.
Ještě v roce 1906 samostatnou píseň Kde domov můj Národní muzeum vystavovalo. Tímto trvalým vystavením ale dvoulist se slovy a notami české hymny hodně utrpěl. „Dílo bylo docela dost opotřebované,“ ukazuje Gadaleta.
Proto jsou tyto stránky oproti předešlým hodně zažloutlé až nahnědlé, jsou posety skvrnami a rohy listů takřka neexistují.
Dlouhovlasý restaurátor v bílém plášti Petr Tikal se jemně dotýká zažloutlých papírů, na rukou má navlečené bílé bavlněné rukavice. Prstem ukazuje, kde jeho předchůdci v roce 1995 udělali zatím poslední zásadní restaurátorské zásahy.
„Jak se to používalo, tak rohy už v podstatě někde chyběly. Je to podlepené speciálními záplatami, aby byla zachována pevnost papíru, aby se to dál nepoškozovalo,“ vysvětluje Tikal.
Uprostřed ve spodní straně listu je hnědá šmouha. „Vypadá to, že to učinil sám autor, že si rozmázl inkoust dříve, než mu zaschl,“ upřesňuje.
Autograf, jak se také autentickému notovému zápisu říká, patří mezi deset nejcennějších předmětů sbírek Národního muzea. Je uchován v trezoru, kde má zajištěnou stálou teplotu, vlhkost a minimum světelných paprsků, aby byl zachován i pro další generace.
