Kdyby měl lockdown, byť částečný, trvat další rok, tak to nepřežije nikdo, říká zpěvák Koller
Zpěvák, skladatel a bubeník David Koller letos v září oslavil šedesátku. „Život běží a uvědomíš si, že to není půlka, protože do sto dvaceti bych tady ani být nechtěl,“ glosuje v pořadu Hovory na Českém rozhlasu Plus své životní jubileum člen legendární kapely Lucie.
Hudbě se věnoval od malička. Na základní škole zpíval v souboru Bambini di Praga.
„Maminka mi říkala, že jsem ji nutil od malička, aby mi furt zpívala. Ona hrála za mlada na housle, takže k tomu měla vztah. No a nejstarší brácha hrál na pozoun, další brácha hrál na bubny. Se ségrami a bráchy jsme taky měli nějakou domácí kapelu. Něco jako Koller Family. Ale jenom na krátkou dobu,“ vzpomíná.
První skutečné angažmá na něj čekalo v roce 1982 u Luboše Pospíšila. „Když jako elév přijdeš mezi profesionály, tak držíš hubu a krok. A snažíš se dělat, co ti řeknou. Respektive podpořit to, jak umíš,“ komentuje první koncerty.
Kdyby měl lockdown, byť částečný, trvat další rok, tak to nepřežije nikdo, říká zpěvák David Koller
U Pospíšila nicméně nevydržel dlouho. „Přestalo mě to bavit. A přišli kluci ze Žentouru, že jim utekl bubeník. Ať s nimi jedu hrát,“ dodává Koller, který do kapely naskočil tři dny před začátkem jejího prvního koncertního turné.
Hraní v 80. letech ale neznamenalo jen trávení hodin ve zkušebně a koncertování po Československu. „Vždycky, v každé kapele, včetně Bambini di Praga, došlo k tomu, že jsme museli hrát na Festivalu politické písně v Sokolově. Což teda bylo silné kafe,“ říká člen kapely Lucie.
„Karel tam nemusel, ale ostatní jo. A když jsi nepřijel, tak se přišlo o licenci na hraní. Protože tenkrát jsi musel mít povolení – politické povolení, hudební povolení, jakože umíš hrát, a teoretické, že umíš teorii,“ vysvětluje Koller.
A jak vypadala politická zkouška? „To bylo vždycky velmi nepříjemné, protože tam byl nějaký strašlivý komanč, který vyžadoval úplné nesmysly. A člověk musel pátrat v hlavě, co má říct,“ přibližuje.
Pásky od bráchy
Kollerův hudební vkus formovali zejména zahraniční interpreti. Dostat se ale k takovým nahrávkám nebylo v Československu vůbec samozřejmé. Jednu z možností představovalo například vysílání Radia Luxembourg.
„Tak Luxembourg jsme se pokoušeli chytat, ale to bys při tom zešílel. Jak to bylo rušené rušičkami, tak to moc nešlo,“ vzpomíná Koller, který se tak k nahrávkám dostal častěji přes starší sourozence.
„Byl jsem vlastně nejmladší z pěti dětí. A Honza, který je o čtyři roky starší, tak toho jsem žral jako staršího bráchu. On chodil na všechny ty koncerty, pak nosil desky, které si různě vyměňovali, respektive nahrané pásky. Nebo kluci, kteří chodili s mojí nejstarší ségrou, tak ti zase poslouchali jiné desky.“
Fenomén Lucie
Jako bubeník i jako zpěvák působil v celé řadě kapel, ovšem dobu největší slávy prožil jednoznačně jako lídr skupiny Lucie. Ta se ve složení David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodyma a P.B.CH. zformovala v roce 1988. A od první zkoušky jela v neuvěřitelném tempu.
„Nezkoušeli jsme každý den všichni, zkoušelo se třeba po dvojících nebo tak. Ale byl to velký nástup a takhle nám to vydrželo asi tři čtvrtě roku. Najednou jsme měli těch dvanáct nebo patnáct písniček. A šel jsem somrovat na Sedmičku na Strahov, aby nás tam vzali,“ usmívá se Koller.
Jejich hity si zpívalo několik generací. Lucie se vrátila na pódia a po 16 letech vydala novou desku
Číst článek
A pak přišel listopad 1989, který se samozřejmě odrazil i v hudebním průmyslu. „Robert spočítal, že jsme v tom devadesátém roce měli čtyři volné dny. My jsme na tu revoluci ještě neměli čas. Pochopitelně spousta akcí byla vlastně jakoby euforická v tom smyslu, že jsme se zbavili nějakejch kreténů a že konečně máme svobodu, v kterou jsme ani nedoufali. Docházelo nám to a myslím si, že každý koncert byl večírek,“ hodnotí s odstupem frontman kapely, která navíc v roce 1990 vydala své debutové album.
O rok později už se ale Lucie rozpadla. „Poprvé jsme se rozpadli, když jsme dělali na druhé desce. To bylo v devadesátém prvním roce. A zase to byl nátlak – měsíc dennodenní práce, a potom rovnou do studia. Takže jsme si řekli, že by to stačilo,“ říká Koller.
„Ale měli jsme už nahranou desku, tak jsme si říkali, že dojedeme šňůru. Tak jedeme tu šňůru a furt přibývají koncerty. A větší a větší, až jsme nakonec skončili v Lucerně.“
„Věříme, že vakcína tady bude a že se to vyřeší. Myslím, že kdyby ten, byť částečný, lockdown měl trvat další rok, tak to nepřežije nikdo.“
David Koller
Členové kapely se od té doby ještě několikrát stihli dát dohromady a pak zase rozejít. Na tento rok plánovali velký návrat, který nakonec museli kvůli pandemii koronaviru odložit.
„Je to o rok posunuté. My se na to těšíme. Věříme, že vakcína tady bude a že se to vyřeší. Pochopitelně nikdo v tuhle chvíli to nemůže říct na sto procent. Ale já myslím, že kdyby ten, byť částečný, lockdown měl trvat další rok, tak to nepřežije nikdo,“ uzavírá muzikant.
