Když si koncert správně sedne, mám pocit, že má mysl vystoupila z těla, říká klavírní virtuos Kahánek

Ivo Kahánek patří k nejuznávanějším současným klavíristům nejen v Česku, ale i v zahraničí. Má za sebou řadu úspěšných vystoupení s nejlepšími orchestry světa, nahrává alba, sbírá řady prestižních vítězství a uznání. „Úspěch určitě povzbudí, pravé sebevědomí ale buduje člověk víc zevnitř než zvenku,“ míní.

osobnost plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Klavírista Ivo Kahánek s nominovanou nahrávkou | Foto: Kateřina Motlová

Jeho klavírní projekt zahrnující díla Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů získal nedávno prestižní cenu BBC za nejlepší nahrávku roku. Změnilo ho to? „Nemyslím. Člověk v době, kdy sklízí úspěchy, je natolik napřen do budoucnosti, na další koncerty a na další uměleckou cestu, že to moc nehrozí,“ říká. Přiznává ale, že prestižní ocenění zvyšuje počty nabídek.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s Ivo Kahánkem

„I když teď v době pandemie je to trošku jinak. My jsme v současné době jedna z mála zemí na světě, kde probíhají koncerty klasické hudby víceméně bez omezení, což je samozřejmě skvělé. Mnoho orchestrů a významných hudebních institucí v cizině je ale dost omezeno. Zejména za oceánem je situace poměrně špatná. Takže nabídky, které by třeba za normálních okolností chodily, jsou pozastaveny,“ vysvětluje Kahánek.

Na podzim letošního roku by měl ale jet koncertovat do Spojených států. „Myslím, že to neklapne. Ale pořadatel stále tvrdí, že mám přijet. Tak uvidíme,“ směje se klavírní virtuos.

Energie publika

Co prožívá klavírista Kahánek v okamžiku, kdy hraje? „Vnímám to tak, že to není můj svět, ale svět, který díky hudbě všichni sdílíme. Pokud ten koncert opravdu sedne a reakce publika, nemyslím potlesk, ale energetickou reakci publika, je vřelá a napomáhající, mám pocit, že se moje mysl prolne se světem, vlastně vystoupí z mojí schránky,“ popisuje.

„Že ta hudba je v tu chvíli vlastně tím vším kolem. Vnímám jen hudbu a energii lidí,“ dokresluje.

Stejně jako někteří další hudebníci se Kahánek při hře na klavír ocitá v jiném světě. „Je to věc, která je podmíněna tím, že jste absolutně stoprocentně připraven. Ale ani tehdy nemusí přijít vždy ve stejné intenzitě. Člověk může zvýšit pravděpodobnost toho, že to přijde, ale nemůže to totálně garantovat. Stejně jako tenista nemůže totálně garantovat, že vyhraje každý zápas. Když to přijde, jsou to momenty štěstí,“ popisuje.

Přiznává, že zažil i pocity marnosti. „V různých etapách. Třeba ještě jako dítě, když musíte hodiny cvičit, dělat profesionální práci ve velmi útlém věku. A přitom byste raději šel hrát ven fotbal. Osobně se mi to stává, když je příliš mnoho termínů a přemíra repertoárů. Tam začne převažovat únava nad radostí a uměleckou nedočkavostí. Jsou to okamžiky, které by měly plnit funkci varovného světla: jakmile začne blikat, tak by člověk měl trošku ubrat,“ soudí.

„Zrušit koncert těsně před ním ale člověk udělá v absolutně nejvyšší nouzi,“ dodává.

Tlouštík a jedničkář

Kahánkova hudební dráha začala už v dětství. Klavír ho ale nikdy nesvazoval. „Svazovaly mě jiné věci. Já jsem byl takový ten klasický astmatik, třídní tlouštík a jedničkář. Takže řekněme, že ztížená možnost dělat ty běžné klukovské věci mi vlastně pomohla v tom, že jsem si je nemusel odříkat jenom kvůli klavíru,“ vysvětluje.

Album klavíristy Kahánka a Bamberských symfoniků získalo nominaci na prestižní cenu magazínu BBC

Číst článek

Trávit čas za klavírem malého Kahánka učily maminka s babičkou. „Říkají, že už v kolíbce se koukaly, jestli vezmu oktávu, jestli mám dost velkou ruku. Faktem je, že mě posadily k pianu už ve čtyřech letech. Třeba u Janáčkova zarostlého chodníčku, což je u nás taková krajová věc, jsem jednotlivé skladby uměl rozeznat dříve, než jsem uměl číst,“ vzpomíná s úsměvem.

Kahánek je jedním ze dvou českých pianistů, kteří kdy hráli s Berlínskou filharmonií, která patří ke světové špičce mezi světovými tělesy tohoto typu. Může mít ještě nějaký další profesionální sen?

„Záleží, jak to berete. Jestli jde o to, jaký další zářez do životopisu bych chtěl získat. Anebo jestli to vnímáte v umělečtější rovině: kam ještě chci umělecky dojít, jaký repertoár si chci ještě zahrát,“ vysvětluje.

„Samozřejmě skvělých světových orchestrů, které se dají srovnávat s Berlínskou filharmonii, je na světě více. Rád bych si zahrál třeba s Royal Concertgebouw Orchestra, s London Symphony Orchestra, Chicago Symphony Orchestra... Takových je velká řada. Zrovna tak je to se špičkovými sály. Co se týče umělecké ambice, tam to hodně záleží na repertoáru. Člověk má svoje repertoárové oblíbence, ale jak stárne a získává nové zkušenosti a nové pocity, tak se to mění,“ dodává Ivo Kahánek.

Má špičkový klavírista pochybnosti o sobě? Dodává mu úspěch sebevědomí? Co pianista dělá poté, kdy přestane zvládat koncerty a světové sály? Co si myslí o přechodu klasické hudby z živých koncertů na sociální sítě? Nejen na to se virtuosa Kahánka zeptala Barbora Tachecí.

Barbora Tachecí, kbr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme